Hlavní navigace

Internet vs. televize

Karel Chvalovský

O souboji těchto dvou médií již bylo napsáno mnoho článků a úvah. Pojďme se však nyní podívat, jaké možnosti mohou jednotlivá média poskytnout v praxi. Při pražských nepokojích v rámci zasedání MMF a SB prošly oba prostředky zatěžkávací zkouškou. Jaké médium tedy přinášelo kvalitnější informace? Internet či televize?

Několik předešlých dní údajně znamenalo zatěžkávací zkoušku demokracie v očích celého světa. Proklamace, že budeme zasedání MMF a SB sledovat se stejnou pozorností, jako olympijské hry v Sydney, se sice v plné míře nenaplnily, přesto však bylo možno nalézt zmínku o Praze snad ve všech světových médiích. Předkládané informace se většinou nevztahovaly k jednání jako takovému, ale spíše k protestům, které je doprovázely. Přiznejme si sami – koho zajímal průběh jednání v Kongresovém centru a koho nepokoje v okolních ulicích? Zatímco pro svět to byla jedna z tuctových událostí, v České republice a zejména v samotné Praze jí žila řada lidí, kteří bedlivě sledovali dění v metropoli.

S tímto zájmem se samozřejmě musela adekvátně vypořádat média a především médium číslo jedna – televize. Její role není v takovýchto situacích příliš snadná. Podívejme se tedy na čtyři v České republice vysílané celoplošné kanály. Žádný z nich si nemůže dovolit věnovat nepokojům v Praze celé vysílací pásmo, a to již z prostého důvodu, že ne každý divák dané stanice se musí zajímat o dění v Praze – někteří raději budou sledovat své oblíbené seriály a další pořady. Druhým problémem je struktura vysílaných informací. Málokdo se spokojí s pouhým předčítáním informací moderátorkou, když televize může nabídnout mnohem více – v ideálním případě aktuální záběry z probíhající události.

Jejich obstarání však představuje nový problém, který na pohled vypadá triviálně. Pohyb s kamerou v místě dění není však v takových situacích právě snadný – profesionální kamera není zařízení, které by se vešlo do kabelky. Každý, kdo někdy používal kameru, mi jistě dá za pravdu, že tato činnost se dá těžko spojit se sledováním dění ve vašem okolí, což je u násilné demonstrace důležité pro bezpečnost kameramana i techniky. Řekněme, že máme pořízeny záběry z demonstrace, jak je však dopravit do redakce a pustit do vysílání? Vyjet přímo k ohniskům nepokojů, která se vyznačují tím, že aktivisté ničí vše v okolí, s přenosovým vozem je nesmysl – jeho cena je obrovská. Není tedy jiná cesta, než dopravit záběry do redakce fyzicky, nejčastěji vozem. Tento způsob dopravy stojí drahocenné minuty, což diváka jistě nepotěší.

Internet má v tomto ohledu řadu výhod. Tou nejdůležitější je skutečnost, že proti televizi má možnost zaměřit se na určité skupiny svého „publika“. Při připojení k Internetu není člověk omezen faktem, že by byl „nucen“ dívat se na určitý server jen proto, že další tři servery – na které má přístup – vysílají reklamu, fotbalový zápas a dokument o Hitlerovi, z nichž ani jedno jej nezajímá. Internet poskytuje svému obecenstvu absolutní možnost volby, která je kupříkladu u rádia či televize omezena počtem přijímaných kanálů. Poskytovatelé informací (tedy internetové servery) naopak mohou předpokládat, že skupina návštěvníků má o dané informace zájem, jinak by tyto stránky nenavštívila.

Takovou skupinou mohou být kupříkladu zájemci o nepokoje z demonstrací proti MMF a SB. Na tuto skupinu je možné se zaměřit a přinášet odpovídající informace. Konkrétní realizace? Inspirovat nás muže kupříkladu server iDNES, který vyslal do terénu redaktory s mobilními telefony. Takový redaktor se mezi protestujícími snadno ztratí. Ještě důležitější je možná skutečnost, že novinář se neprojevuje pro demonstrující žádnými nepříjemnými činnostmi – naopak pohyb s fotoaparátem či kamerou vyvolává v aktivistech smíšné pocity, nikdo nechce být viděn v televizi či na fotce, jak hází dlažební kostky. Novinář s mobilním telefonem v ruce, ač má na sobě vestu PRESS, nepůsobí na své okolí nebezpečně. Komunikace formou mobilních telefonů rovněž zajištuje aktuálnost informací a možnost jejich okamžitého použití.

Čtenáři, diváci či posluchači očekávají od svého média pouze to, na co jsou zvyklí.

Jak se tato skutečnost projevuje? Při sledování televize se nespokojíte s pouhým mluveným slovem. Stejně špatným dojmem působí, dostáváte-li zprávy od telefonujícího reportéra a současně sledujete archivní záběry. Každý vycítí mezeru, kterou v takový okamžik televize má – bylo by přece možné sledovat záběry aktuální. Tento pocit stačí k tomu, aby byl divák nespokojen. Jiným způsobem se toto tvrzení projevuje na Internetu. Návštěvník serveru rozhodně nepožaduje video ukázky z popisovaných událostí, ale pouze do okamžiku, kdy se používání video ukázek nestane na Internetu běžným. Požadovány jsou naopak co nejaktuálnější informace – vždyť návštěvníci si konečně zvykli, že toto médium je nejrychlejší.

EBF17

Důsledkem výše uvedených tezí jsou různé pocity „mediálního poustevníka“. Uživatel, mající přístup k Internetu a sledující aktuální zpravodajství na serveru iDNES mohl směle říci, že má úplný informační servis. Jediné, co mu snad mohlo chybět, jsou záběry z demonstrací jako takových. Proto zapíná svůj televizní přijímač a očekává aktuální záběry. Prvním zklamáním je skutečnost, že na žádném z celorepublikově dostupných okruhů nedávají odpovídající zpravodajství, a když se mu podaří zachytit některé ze zvláštních zpráv, je zklamán minimem pro něj zajímavých informací. Posledním zklamáním je shlédnutí několika málo záběrů z demonstrací. Televize jako taková však za tuto skutečnost nemůže – jednoduše nedokáže nabídnout to, na co je návštěvník Internetu zvyklý – úzce zaměřené informace.

Tento článek je věnován všem těm, kteří strávili úterní den u svých prohlížečů mačkáním tlačítka Obnovit případně klávesy F5, od počítače se otáčeli pouze při sledování zvláštního zpravodajství v televizi a jeho konec vždy doprovázeli slovy o nezvládnuté práci televize…

Anketa

Které ze dvou zmíněných médií mělo kvalitnější zpravodajský servis?

Našli jste v článku chybu?