Přiznám se, že příspěvek pana Davida Procházky k tématice softwarového pirátství v Čechách mne zklamal. Nejenže byl povrchní, ale bohužel se v něm objevilo i několik nepřesností. Po jeho přečtení jsem nabyl dojmu, že problematika softwarového pirátství u nás souvisí především v nízké životní úrovni, a že pro řešení celé situace není třeba chodit příliš daleko, byl přece Invex, kde se dal pořídit mnohý originální software se značnou slevou.
Pirátství ve vyspělých zemích je při porovnání se situací u nás podstatně méně rozšířené, ale tvrdit, že se týká pouze malého procenta obyvatel, je přinejmenším velmi odvážné. Pro ilustraci stačí sledovat například server http://www.cdfreaks.com, který mapuje ilegální distribuci lisovaných CD-ROMů se hrami a aplikacemi v Holandsku. Zabavená množství ilegálních CD-ROMů holandskou policií se obvykle pohybují v desetitisících a netřeba dodávat, že je to pouze ona pověstná špička ledovce. Důvodem, proč situace ve vyspělých zemích není v oblasti počítačového pirátství natolik dramatická jako u nás, je především lepší ochrana autorského práva. Tamní policie má k dispozici lépe vyškolené specializované pracovníky a pracuje nepochybně v lepších legislativních podmínkách.
Přiznám se, že jsem ještě neslyšel o tom, že by naše softwarová policie přišla do domácnosti, kde je na počítači PC 486 nainstalovaná hra Prince of Persia a začala rozdávat statisícové pokuty. Vždyť vyčíslená škoda by se pohybovala řádově v tisících korun a dokázat nějaké obohacení by bylo skoro nemožné. Stejně tak jsem si nevšiml, že by bylo možné ze serveru www.jaydee.cz stahovat „zkrácené“ hry.
S čím lze souhlasit, je nutnost „usměrnění“ lidí, kteří vypalují nelegální kopie programů a her ve velkém. Zde má určitě naše policie v porovnání s vyspělými zeměmi co dohánět. Mohu doložit z vlastní zkušenosti: Není přece možné, aby na ohlášení, že na té a té internetové stránce lze objednat na dobírku ilegální kopii programu, který v Čechách legálně distribuuji, přišla odpověď za dva měsíce s dovětkem, že „Váš případ byl předán kompetentním pracovníkům,“ kteří se mi potom ani neozvali. Asi nebyl důvod. Zrušení nebo přesunutí internetové stránky je přece dílem okamžiku.
S prací softwarové policie se váže i moje další příhoda. Stejně jako určitě mnoho z vás i já jsem si jednou objednal levnou počítačovou hru na dobírku z pochybného zdroje. Za pár dní dobírka dorazila, hra byla samozřejmě na CD-R disku a navíc se mi ji ani nepodařilo na mém počítači spustit. S největší pravděpodobností došlo k poškození média při přepravě poštou. Všechny snahy domoci se zaplacených peněz skončily neúspěšně, a tak mi nezbylo než zajít do obchodu a koupit si originální verzi této hry. Protože se jednalo jenom o pár stovek, vzal jsem to jako zkušenost k nezaplacení a na celou příhodu zapomněl. Jaké však bylo moje překvapení, když mi za přibližně 18 měsíců přišlo předvolání na policii ve věci „Podání vysvětlení“ s poznámkou, že prý mám s sebou přinést CD-ROM získaný na dobírku tehdy a tehdy v ceně té a té.
Jak se postupem času ukázalo, policie člověka, který mi hru zaslal, dopadla a uvedený CD-ROM potřebovala pro důkazní řízení. V požadovaný den jsem se rozhodl splnit svoji občanskou povinnost a vydal jsem se podat vysvětlení. Nejmenovaný kapitán si mne vyzvedl na vrátnici v Kongresové ulici a po chvíli bloudění ve spleti chodeb a jízdě výtahem za naprostého mlčení jsme dorazili do jeho kanceláře. Kdo by čekal místnost plnou počítačů připojených pevnou linkou na Internet, by byl notně zklamán. V místnosti kromě stařičkého psacího stroje, otlučeného pracovního stolu, pár skříněk a tří policejních profilových fotografií na magnetické nástěnce nebylo vůbec nic. Usadil jsem se na rozvrzanou židli a čekal co se bude dít.
Kapitán nejprve z tlustých desek vyndal kopii dobírkové složenky od zmiňovaného CD-ROMu s mým vlastním podpisem potvrzujícím převzetí zásilky a položil ji přede mne na stůl. Asi zde měl zapracovat moment překvapení, ale já dál mlčel a on mi začal vysvětlovat důvod předvolání, a že zmiňovaný CD-ROM prý potřebují jako důkaz na prokázání vzniklé škody. Na moji odpověď, že nefunkční CD-ROM nakonec skončil v koši, pokrčil rameny a utrousil něco ve smyslu, že prý nejsem jediný komu se to stalo, ale protože prý pálil ve velkém a během 9 měsíců se obohatil o pár set tisíc korun, tak důkazů mají dost. Když prý není CD-ROM, tak ať aspoň nahlásím název programu, nebo hry co jsem si objednal. To nebyl problém, originální verzi mám stále doma a na zkušenost k nezaplacení se jen tak nezapomíná. Přestože se jednalo o velmi známou hru, jeho odpovědí bylo, zda se jedná o hru, aplikaci nebo operační systém a jak se to vlastně píše. Na to vytáhl ze skříňky kopii seznamu programů onoho člověka a začali jsme spolu tu hru na seznamu hledat. Hledání doprovázel poznámkami … hmmm 3D Studio Max … hmmm AutoCAD … to jsou programy za stovky tisíc, to v tom seznamu bude programů za pár milionů. Nakonec jsme hru v seznamu našli a začali na stařičkém psacím stroji sepisovat protokol. Když jsem na otázku „Jak jste se o nabídce onoho člověka dozvědel?“ odpověděl: „Na Webu“, tak se otázal, zda webem myslím Internet. Měl jsem z toho všeho velmi smíšené pocity. Nakonec jsme protokol sepsali, já jej doplnil o nezbytný podpis, odpověděl na otázky typu: „Pracujete s počítačem hodně? Neznáte náhodou toho a toho člověka, který inzeruje na Internetu hry?“ apod. a odešel domů.
Cestou jsem přemítal nad tím, že jestli tohle byla naše softwarová policie, tak se vlastně vůbec nemůžu divit, že se mým požadavkem na zakročení v případě jedné internetové stránky vůbec nezabývala. Pár dní poté jsem ještě kontaktoval kamaráda, který pracuje ve firmě prodávající počítačové hry a svěřil se mu se svým zážitkem. On se nad tím pousmál a řekl, že prý všechny ty lidi tam zná, a že jsou to největší odborníci, které softwarová policie má. Že by mi nepřál, abych musel jednat s řadovým policistou. Jako občana, který platí daně a vlastně tak hradí i provoz policie (i té softwarové), mě jeho odpověď vůbec nepotěšila.
Ironií osudu jsou tomu přibližně tři týdny, kdy jsem na ČT shlédl propagační materiál policie ČR, kde v části věnované boji s počítačovou kriminalitou promlouvá populární – nyní už major – Dastych v místnosti plné počítačů připojených na Internet a zatímco on se snaží divákům vysvětlit jejich snahu o vymícení warezových stránek z českého Internetu, jeho kolegové pilně browsí po českých vyhledávacích službách a hledají ilegální stránky. Po tom všem, co jsem letos v létě zažil v Kongresové ulici, jsem se musel upřímně zasmát. Na druhou stranu, pokud nějaké takové oddělení doopravdy existuje, je to jenom dobře.
Starší, související články:
ČLÁNKY DO MAILU