Když si tak vzpomenu na svoje dětství plné brutálních her, v jednom kuse jsme si hráli na piráty, partyzány, kovboje, šermovali a stříleli na sebe nonstop, mrtvoly padaly jak špejle!
No a televize do nás pumpovala samé násilné programy, Sandokan, Čtyři z tanku a pes, Sedm statečných...
V Pionýru nás dokonce učili šifrovat chlívkovou šifrou, to bylo teprve něco. Dneska jí používají skauti, kteří vznikli jako paramilitární organizace.
Kam ten svět spěje?
tak to uz zalezi zase na kazdem jednotlivci vetsine dojde ze kdyz je v te hre 1000x zabili v realu by to bylo jenom jednou a ponauceni si z toho vemou a v realu to chtit zkouset nebudou a pak jsou taci co si z toho vemou JEN to ze 100x vyhrali a pujdou to zkusit z ostrejma... stejne jako nekdo komu vybuchla mala petarda v ruce si z toho veme pouceni a nalezenemu dynamitu se vyhne obloukem jinej si zkusi hrat s tim dynamitem a prinejmensim ruka a noha pryc.....
Jenomže Vy jste získával (a protože jste asi přežil, tak získal :-)) reálné poznatky o nebezpečí. Já jsem si při podobném experimentování popálil prsty (bolelo to ukrutně) a napříště, tj. dodnes, jsem věděl, že takhle ne. Nejsem si jist, jestli hraním her lze takové zkušenosti nabýt.