Andy Martin je podle svých stránek poměrně čilým aktivistou za práva obyčejných a prostých lidí: proti korporacím a jejich útlaku vystupuje od roku 1969 a od té doby stihl vystřídat málem celý rejstřík jejich možných prohřešků. Na Microsoft poprvé zaútočil v roce 1998 ve svém vlastním pokusu o demontáž monopolu tohoto softwarového giganta, výsledek sporu však nedošel takové známosti jako slavné řízení USA vs. Microsoft.
Kromě svých aktivit „žalobce ve prospěch lidu“ se Andy Martin chystá kandidovat do guvernérských voleb v Illinois v roce 2006, což mnozí dávají do souvislosti s jeho posledním počinem, kterým je nový útok na Microsoft. Nyní totiž musí být i tak protřelému právníkovi s celým šanonem zkušeností ze zdánlivě předem prohraných kauz jasné, do jak ztracené bitvy se vrhá: dokázat, že uživatelé programů mají stejný nárok na záruku koupených výrobků jako zákazníci obuvi. Žádný jiný záměr zjevně z jeho argumentace nevyplývá: „Bill Gates prodává veřejnosti vadný produkt a poté očekává, že budeme roky jeho pokusnými králíky, zatímco bude opravovat myriády chyby a zranitelností ve svém chybném kódu. To je hromadný podvod na zákazníky,“ prohlašuje.
„To je nepřijatelné korporátní chování. Za čtyři roky, co jsou na světě Windows XP, stále dostávám pravidelné ‚updaty‘ a ‚záplaty,‘ což znamená, že původně uvedený produkt byl skandálně defektní,“ dodává Andy Martin s tím, že žádné americké firmě ještě neprošel prodej tak defektního produktu, jako to dělá Microsoft.
S takovouto argumentací to bohužel vypadá, že se snaha Andyho Martina zařadí mezi další perličky v historii soužití nových technologií se společností, které ve své době pobavily a víc o nich nikdo neslyšel. K započetí seriózní diskuse je totiž třeba především alespoň trocha nadhledu a orientace v problematice, což zmíněnému právníkovi evidentně buď chybí, nebo to záměrně schovává pod populistická hesla. To, že si softwarové společnosti ve svých licencích uzurpují často až neslušné podmínky ve svůj prospěch, je už poměrně známá věc, stejně jako to, jak málo těch několik (desítek) stránek textu při instalaci někoho zajímají. Na tento rys chování softwarových gigantů se měl Andy Martin zaměřit namísto péče o stoprocentní „neprůstřelnost“ operačního systému. To je totiž chiméra, které nemůže věřit snad žádný pokročilejší uživatel: v dynamickém prostředí nezle vyloučit nic, tím méně pak úspěšné překonání dnešních znalostí.
Co tedy s odpovědností výrobců software za vady jejich výrobků? Skutečně na ně lze vztáhnout stejné podmínky jako u hmotného zboží? Důležité je rozdělení vad na bezpečnostní, jež by si měly zasloužit co nejpohotovější nápravu a na „provozní,“ ohrožující „pouze“ správnou funkčnost některé části programu. Bezpečnostní díry si dnes dovolí ignorovat málokdo a myslím, že zde je snaha Andyho Martina poměrně bezcenná: nic lepšího než dodatečné záplaty (ať už od jedné firmy, či od někoho z komunity Open source) zatím nikdo nevymyslel. Mnohem zajímavější by bylo posoudit, zda nejsou uživatelé licenčními smlouvami zbavováni nad rámec platné legislativy svých spotřebitelských práv na ochranu před „provozními“ vadami. To je však nutné zkoumat z hlediska právních předpisů každé země zvlášť – a hlavně, není to tak zajímavé a „prodejné,“ jako lacině zahromovat na adresu obecně nemilované korporace…
ČLÁNKY DO MAILU