Když se čas od času podíváte na přehled propouštění zaměstnanců internetových firem Layoff Tracker, vždy vás zásobí novými údaji. U většiny propouštění se jako důvod uvádí snižování nákladů. Všeobecně se ví, že nejde o zvyšování zisku, ale o snižování prodělku. Mezi propouštějícími najdete i slavná jména webzinů – New York Times, Cnet, Salon apod.
Times představují jednu stranu tábora – papírová vydavatelství, která mají i svou internetovou prezentaci. Ti druzí jsou ryzími webziny. Netřeba moc hádat, kdo propouští víc – jsou to ti druzí. Jim je rovněž neporovnatelně krušněji. Nedávno přišli s řešením, které vykročuje do vzdálenější budoucnosti.
Webziny kráčejí k papírové analogii
Před několika týdny začaly některé webziny – např. Cnet a ZDNet – zalamovat do článků novou podobu nudlí. Už to nejsou nudle, ale velefleky. Když se na ně podíváte, hned vás trkne, že stránka teď vypadá jako stránka papírového časopisu. Veleflek je tak velevelký, že svými rozměry připomíná běžnou grafickou inzerci v papírových periodikách. Flekové soubory kupodivu nejsou nijak zvlášť delší než nudle (většina je zatím ve formátu GIF). Inzerenti se z této nové nabídky teprve vzpamatovávají – čtvercové fleky dosud má jen málo firem.
Dlužno poznamenat, že kde je flek, tam není nudle. Nudli nahoře na stránce už nikdo nevnímal. Flek je umístěn ve středu stránky, text ji obtéká. Tak se inzerát cpe přímo do centra pozornosti čtenáře. Horší bude, pokud velefleky v záběru očí čtenáře začnou blikat. Zatím tak nečiní. Ale s vypnutou grafikou nebo anti-nudlovo-flekovým softwarem máte ode všech čertovských lákadel klid.
Z pohledu efektivity umístění inzerce a finančního přínosu pro webzine (ale obecně pro jakýkoli obsahový server) je veleflek vymyšlen dobře. Drtivá většina uživatelů si grafiku nevypíná a antinudlový software neinstaluje. Inzertní dopad velefleků by proto mohl být větší, než jaký je u zmírajících nudlí.
Dobrý, ale finančními problémy zkoušený webzine Salon se chystá nabídnout čtenářům dvě možnosti odběru – bezplatnou s velefleky, nebo na předplatné bez nich. Salon bude první, kdož tuto variantu nabídne. Dosavadní pokusy o nabídku přístupu předplatitelům zkrachovaly – až na Wall Street Journal a několik velmi specifických zdrojů vědeckých materiálů.
Webziny coby e-ziny v podobě e-books?
Od myšlenky umisťování velefleků do stránek není daleko k myšlence o dovedení analogie s papírovým časopisem nadoraz. Vývoj technologie polymerových displejů kráčí mílovými kroky kupředu. Budou mít podobu např. srolovatelné tapety. Budoucí e-books se budou moci podobat rozevíratelné knížce se skvělým grafickým a barevným podáním. E-ziny si jistě nenechají ujít šanci vecpat se do stránek e-books, kde i celá jedna strana ze dvou vedle sebe rozevřených bude moci prezentovat grafický inzerát, stejně jako v papírovém časopise.
Texty budou protkány nejen inzertní grafikou, ale i fotkami a ilustracemi, smysluplně provázejícími text. Na rozdíl od papírových periodik budou e-ziny schopné nabídnout i průvodní hlasové a videosekvence. Finanční efekt pro e-ziny je z toho zřejmý. E-zine ale může nabídnout mnohem víc ve prospěch svých finančních přítoků. URI (odkazy), z nichž některé přinesou např. podíl z prodeje (affiliates).
Vsadil bych se o cokoli, že to tak dopadne. Neúspěch mnoha aplikací na Internetu je zapříčiněn špatnou manipulativností, orientací a čitelností (monitor na stole, o displeji mobilu radši nemluvit). Obojí je na hony vzdáleno zažité zkušenosti se čtením a prohlížením knih, časopisů aj. tiskovin. Jakmile se objeví něco, co se tomu bude blížit, e-ziny si budou moci výskat. Takový posun zajistí nejen nový hardware e-books, ale přidat se bude muset výrazně i na datové šířce přenosových rádiových pásem.
S natahováním stránek do e-books – ale ne jen do nich – úzce souvisí i další potenciální zdroj financí obsahových serverů, webzinů obzvlášť.
Spory kolem mikroplateb
neskončí dotud… dokud se neobjeví systém, v němž pojedou jako po másle ke spokojenosti uživatelů i zdrojů obsahu. Stejně jako já jsem velkým přívržencem mikroplateb, jejich frenetickým zavrhovatelem je věhlasný publicista i programátor Clay Shirky. Jeho názory na Internet se berou velmi vážně. V mnohém s ním souhlasím, ale v názorech na uplatnění mikroplateb se s ním zcela rozcházím. Jsou to právě webziny, které by za možnost mikroplacení snesly modré z nebes. A nejen ony – např. hudebníci stejně tak.
Dobrý přehled názorů Claye Shirkyho obsahuje materiál Clay Shirky Explains Internet Evolution na Slashdotu. Jsou to Shirkyho odpovědi na deset vybraných otázek, navržených diskutéry Slashdotu. O mikroplatbách mluví pod pátou otázkou.
Shirky má dva hlavní argumenty proti mikroplatbám. Za prvé – podle něj každý dá přednost vícedolarovému předplatnému před ukusováním centů. Za druhé – mikroplatby jsou zcela nepraktické (podle Shirkyho je např. rozhraní systému QPass při placení otravné).
První argument ztrácí opodstatnění např. v momentu, kdy si kdokoli bude moci neotravně (pře)číst články určitého zaměření z většího počtu zdrojů. Bez předplacení třeba třiceti zdrojů (odhadem $500 měsíčně) by se k nim nedostal. Mikroplatebně by za ně utratil jen od nějakých pěti do pár desítek dolarů. Mikroplatby umožňují uhradit výběr toho, co člověka zajímá, nikoli vnucení všeho, z čehož většinu číst vůbec nechce. To platí nejen u článků, ale u čehokoli mikroplatitelného (např. u hudby).
Druhý argument má opodstatnění pouze v té míře, v jaké nevidí nic jiného než současný stav Internetu. Zavádět mikroplatby do serverů FTP nebo webu by skutečně bylo postavené na hlavu. Mikroplacení musí být organickou součástí systému, v němž je implementováno. Naštěstí už existuje i praktický příklad – síť peer-to-peer Mojo Nation, kde se mikrohradí využívání technických zdrojů sítě (kdo je nabízí, získává, kdo jen stahuje, hradí nejvíc). Pseudoměnou, směnitelnou na dolary a naopak, je Mojo – cca tisícina centu. Stav svého proměňujícího se mikrokonta vidí každý, nic nemusí odklikávat. Přelivy Mojo probíhají automatizovaně, ale mohou si je přelévat i uživatelé mezi sebou.
Oba uvedené argumenty ve prospěch mikroplatb vytvářejí i pole pro uplatnění personalizací ve vztahu k celému Internetu, nikoli jen lokálně ve stylu MyYahoo, MyCNN apod. Mohli byste mít třeba personalizaci, která by vám nabídla jakýkoli článek vašeho oblíbeného autora, ať by vyšel takřka kdekoli. Apod. Předpokladem uplatnění mikroplateb za obsah je samozřejmě jeho kvalita. Za mnoho současných článků by člověk nedal ani Mojo (i za tenhle? :-) Kvalita a mikroplatby mohou jít jen ruku v ruce. Nekvalitním zdrojům (byť subjektivně hodnoceným) by nikdo nedal ani cent. Zatímco do předpláceného rezervoáru se schová leccos, do mikroplaceného článku nikoli, protože by zdroj nebo autor přišel o důvěru ve svou kvalitu (negativní selekce).
Vedle mnoha dalších argumentů proti Shirkyho zamítání mikroplateb je jedním z velmi podstatných možnost hrazení podílu účastníků sítě peer-to-peer např. na distribuci materiálů po síti. Možností provedení hravé koncepce, kde se nejen utrácí, ale i získává, je víc. Mojo Nation nastiňuje možnosti hrazené účastné distribuce jako první ze všech (distribuované výpočetní úlohy sem nespadají). V neposlední řadě se nabízí možnost mikroplacení za články v e-books. Praktické provedení obojího je závislé na příchodu a aplikacích nových hardwarových i komunikačních koncepcí.
ČLÁNKY DO MAILU