Letošní vývoj na americké právní scéně ve vztahu ke copyrightu digitálních materiálů šířených via Internet názorně ukazuje, jak se právo vzdaluje realitě. Zákon je ovšem zákon, a i když je de facto zcela bezmocný, de iure musí hrát svou roli. Copyright a patentové právo jsou evropskými vynálezy. Jejich původním účelem bylo poskytnout trvalou ochranu autorům a vynálezcům z hlediska jednoznačného přiřknutí autorství, krátkodobou z hlediska výhradního práva nakládat se svými díly a vynálezy jako se zdojem svých příjmů (většinou poskytnutím souhlasu k jejich šíření, resp. k jejich využití komerčními firmami formou placené licence).
Copyrightové a patentové právo zastřešuje americká ústava slovy: „V zájmu podpory pokroku v umění a ve vědě může Kongres přidělit výhradní, časově omezené právo autorům a vynálezcům k nakládání se svými díly a objevy“. Ústava nestanoví žádnou ochranu pro komerční firmy, které pojímají tzv. intelektuální vlastnictví jako svou vlastní obchodovatelnou komoditu bez ohledu na to, zda autor či vynálezce dílo vytvořil ve firmě jako její zaměstnanec či zcela mimo firmu. Původně toto právo obchodovatelné nebylo a vždy o něm rozhodoval výhradně autor či vynálezce.
Americkým vynálezem je možnost přechodného nebo i úplného odebrání autorského práva původcům díla či objevu (jmenovitě práva nakládat se svým dílem). Zda se tak děje za úplatu či jinou formou, záleží na obsahu smlouvy mezi autorem a firmou. Zvláště křiklavým příkladem jsou hudební nahrávací společnosti, které odebírají výhradní právo nakládat se svými díly všem autorům, jakmile s nimi podepíší smlouvu o šíření svých děl. Na první pohled se může zdát jednání firem logické z hlediska zajištění výhradnosti nabídky děl toho kterého autora na trhu. Praxe ale mluví o něčem jiném.
Hudebníci jsou zcela zbaveni nejen práva rozhodovat o své práci, ale i o svých příjmech. Vede to až k takovým paradoxům, kdy firma vydělává na hudebníkovi milióny, ale on sám nemá ani na zdravotní pojištění. V USA nahrávací firmy vracejí autorské právo hudebníkům po uplynutí 35 let od uzavření smlouvy na šíření jejich děl. Aby jim autorská práva nemusely vůbec vracet, prosadily zákon o tom, že nahrávka je výsledkem práce najatých dělníků. K takové formě práce se žádné autorské právo nevztahuje. Proti tomuto zákonu se minulý měsíc postavila organizace hudebníků a nahrávací společnosti slíbily, že požádají o jeho zrušení.
Uvedený, jen velmi stručný nástin věcí copyrightových byl nutný pro pochopení toho, co se na Internetu a v soudních síních právě odehrává. Probíhající soud proti firmě Napster, spravující stejnojmennou síť peer-to-peer, transparentně demonstruje snahu nahrávacích společností o udržení copyrightu ve svých rukou. Druhou stranou téže mince je snaha filmového byznysu, dosáhnout soudní cestou zákazu vystavování dešifrující utility DeCSS (pro záznamy na DVD) a dokonce i hypertextového odkazování na místa, kde se DeCSS nabízí (soudní verdikt z minulého týdne vyhověl).
Obě tyto oblasti soudně projednávaných případů poukazují na tentýž problém. Především hudební nahrávací průmysl je zaskočen obrovskými možnostmi šíření digitálních záznamů na Internetu. Pro udržení copyrightu ve svých rukou volí cesty, které jsou v rozporu s vývojem reality a poukazují i na rozpor s původní myšlenkou poskytnutí krátkodobého výhradního práva autorům děl. Nahrávací společnosti se v průběhu času staly přeprodejci výsledků intelektuální činnosti a přisvojily si právo výhradního držení autorských práv jimi šířených děl.
Šíření digitálních záznamů via Internet zkracuje cestu od autorů a interpretů k posluchačům hudby (to se týká i literatury atd.). Hudební průmysl se tomu snaží zabránit šifrováním, které vyvíjí jejich sdružení SDMI (dosud z něj nic nevzešlo). Jde o přímou analogii se šifrováním záznamů na DVD. Výsledek inciativy SDMI má sloužit nejen k šifrování samotných záznamů, ale i k zavedení šifer do elektronických zařízení (výrobků spotřební elektroniky), stejně jako je tomu u přehrávačů DVD. Pokud by se nahrávacím společnostem podařilo prosadit své záměry právní cestou, např. i producenti zvukových karet pro počítače by je museli šifrovat.
Proti těmto snahám stojí vývoj Internetu. Rychlé vystavování a kopírování digitálních záznamů desítkami (posléze stovkami miliónů uživatelů) odstartovalo zcela nové prostředí distribuce autorských děl. Změní se i zákonitosti pojímání copyrightu a distribuce autorských honorářů. Přesněji řečeno, copyright stojí před svým zánikem. Právo kopírovat cokoli pro svou osobní potřebu bude mít každý člověk. Toto právo se zatím považuje za pirátství, neboli porušení copyrightu. Volné šíření záznamů nesnese žádné šifrování, které by překáželo nejen volné distribuci via Internet, ale i úspěšné produkci výrobků spotřební elektroniky.
Ve výsledku se vrátí rozhodování o své vlastní práci do rukou autorů a interpretů. Jak budou tvůrci odměňováni? Přímým přispěním posluchačů, resp. čtenářů jejich děl na základě svého vlastního rozhodnutí (nabízí se analogie s kloboukem umístěným před pouliční kapelou). Možností technického řešení volné distribuce nešifrovaných záznamů je mnoho. Od dobrovolného přímého poukázování mikroplateb, až po sítě, ve kterých se všichni stávají podílově placenými distributory všech záznamů. Řešení tohoto typu jsou teprve na svém začátku, ale první vlaštovky už o sobě dávají znát. Jedno je ovšem už zcela jisté – nahrávací průmysl, jak ho známe z právě končícího století, padne během prvního desetiletí stoletího příštího. Nahrávací průmysl se nevzdá bez boje. Ale proti vývoji je bez šance.
Z hlediska nutné krátkosti příspěvku se nemohu na tomto místě zabývat budoucím šířením např. komerčmích filmů, softwaru apod. Vrátím se k tomu v některém z příštích komentářů.
Nezvratný pád impéria pěti nahrávacích gigantů, ovlivňujících hudební vývoj více než 80% svého podílu na trhu s hudebními nahrávkami, vyvolává úvahy o vlivu budoucích technologií na proměny průmyslu obecně. Kdyby někdo před sto lety říkal, že bude něco jako Internet a v něm sítě peer-to-peer, kde bude možné vystavovat, kopírovat a přehrávat digitální záznamy hudebních aj. děl milióny lidí z celého světa, koukali by se na něj jako na naprostého šílence. Před pár dny se na mě koukal jeden elektrotechnik naprosto stejně. V diskusi jsem tvrdil, že replikátor čehokoli, jak ho představuje např. Star Trek, je zcela možný a technický vývoj sestavení hmoty podle zadaného programu není pouhá fantazie (ať jde o vytvoření třeba anorganické skleničky nebo organické flákoty).
Technik mou tezi zcela zamítl a odmítl se o takovém nesmyslu vůbec bavit. Zeptal jsem se ho, jak si on sám vysvětluje, že narostl tak, jak narostl. Když mu došlo, že z jedné jediné buňky, trochu zkrotl. Vysvětlil jsem mu, že už se podnikají první pokusy s programovanou stavbou hmotné struktury – organické (via DNA programovatelné) molekuly přenášejí jakékoli atomy nebo molekuly do plánované struktury (vazby mezi nimi zajišťují na sebe se vážící atomy prvků molekul). Z jakých zdrojů se bude brát stavební materiál na takto řízené aplikace, je další technický problém. Ale je to už jen technický problém, který si vyžádá čas, podobně jako si svůj čas vyžádal vývoj kopírování a distribuce autorských děl od Guttenberga až po dnešek.
Jak potom bude vypadat průmyslová výroba? Určitě zcela jinak. Stejně tak budou zcela jinak posuzovány patenty. Tenhle sci-fi skok do budoucnosti jsem zvolil proto, abych zvýraznil, jak technologický vývoj nutně proměňuje i právní pohledy na změny prostředí. Právo vždy zaostává za důsledky technického vývoje a horko těžko se mu přizpůsobuje. Jinou cestu ale nemá – jinak by se stalo zcela nevynutitelným, tak jak se mu to teď děje v případě prosazování copyrightu v distribuci elektronických záznamů na Internetu.
ČLÁNKY DO MAILU