Peter Morville (Semantic Studios): Jsem bláznivý knihovník, který se zamiloval do webu

Informační architektuře se věnuje od zrození samotného webu. Peter Morville je sice vystudovaný knihovník, ale knihovny a web považuje za součást jednoho systému. Jak knihovny, tak web poskytují přístup k informacím. Web k tomu ale přistupuje víc komerčně. Knihovny vnímám jako podmnožinu webu. Obojí poskytuje informace a možnost učení, ale na webu je toho ještě mnohem víc, tvrdí šéf Semantic Studia Morville v rozhovoru pro Lupu. 

Morville byl jedním z hlavních řečníků na letošním WebExpu. Svou přednášku zaměřil především na budoucnost informační architektury jako takové a na budoucnost samotných expertů na tento, dosud možná trochu opomíjený, obor. 

Jak se informační architektura změnila za tu dobu, co se jí věnujete?

Já to dělám už 25 let. Od narození webu až do dneška. V jistém smyslu se toho hodně změnilo. Od statických stránek jsme se dostali k interaktivním, k mobilu, k sociálním sítím, takže ty změny tam jsou, ale na druhou stranu je tam i jistá neměnná stabilita. To, jakým způsobem poskládat informace, aby lidé našli to, co hledají, a rozuměli tomu, to zůstává. 

Je tam kontinuita v tom, jak funguje lidská mysl, jak si organizuje informace. To se tak rychle nemění, a proto zůstává stejná i velká část informační architektury.

A jaká je budoucnost informační architektury?

Do budoucna to vidím podobně. Technologický růst je velmi rychlý. Nedávno jsem napsal článek o konverzačních informačních architektech, tedy o chatbotech, o umělé inteligenci. O tom, nakolik budou stroje inteligentní a budou schopné převzít naši práci. Podle mého je potřeba se začít více věnovat konverzační informační architektuře, hlasovému rozhraní a tomu, jak pomocí hlasu můžeme interagovat s počítačem. 

Jsem ale skeptický ke všeobecným názorům, že umělá inteligence všechno zvládne za nás. Spíše mě zajímá to, co Doug Engelbard nazval Intelligence Augmentation (Rozšířená inteligence). To je o tom, jak bychom měli používat počítače pro rozšíření naší (lidské) inteligence. 

Myslím, že pokrok uvidíme právě v tomhle a v odborných systémech, které nám pomáhají dělat naši práci. Ale nemyslím si, že by počítače někdy v blízké budoucnosti převzaly to, na čem informační architektura stojí. Zatím nerozumí cílům, strategii a korporátní kultuře, ani potřebám a chování uživatele a neumí mezi tím najít průsečík. 

Takže si nemyslíte, že by profese informačního architekta měla někdy v blízké budoucnosti zaniknout?

Já jsem už někdy okolo roku 2000 někde předpověděl, že budu informačním architektem po zbytek svého života. A zatím plánuji, že to vydržím. Lidé, kteří to dělají, se nemusí pokaždé nazývat informační architekti. Vždyť UX designéři, vývojáři, obsahoví specialisté a mnoho dalších nějakým způsobem pracuje s informační architekturou, se strukturou a organizací informací. A takhle to bude pokračovat a bude se to dál rozvíjet, protože naše možnosti toho, jak předávat informace, se neustále rozšiřují. 

Dnes není mnoho těch, kdo si říkají informační architekti, ale ti, co se na to vyloženě specializují, jsou velmi důležití, protože posouvají obor kupředu, rozšiřují ho, přispívají k edukaci a rozšiřují o něm povědomí. Informační architektura je jen malou částí mé práce, ale vždycky si o tom rád přečtu nebo poslechnu přednášku a zlepším své dovednosti. 

Já sám jsem aktivním přispěvatelem do komunity informačních architektů. Ve Státech máme každoroční summit informačních architektů, před pár dny proběhla evropská konference IA a jednou ročně institut informační architektury pořádá Světový den IA, který se koná na různých místech po celém světě. Potkávají se během něj lidé z oboru a povídají si o informační architektuře. 

Během přednášky na WebExpo jste se označil za jednoho z bláznivých knihovníků, kteří se v devadesátých letech zamilovali do webu. Jak to probíhalo? 

Když jsem začal chodit na fakultu knihovnictví (Library school) v roce 1992/93, web vlastně ještě neexistoval, jen internet. Ve škole nás učili tradiční knihovnické předměty, jako je zpracování dat a informací, jak lidem pomoct najít v knihovně knihy, katalogizace a podobně. 

Nejprve jsem si myslel, že jsem se tam ocitl špatně, protože jsem nechtěl být tradičním knihovníkem. Měl jsem štěstí, že jsem tam potkal pár lidí, které zajímal internet. Ten byl tehdy sice ještě v plenkách, ale na univerzitě jsme ho měli k dispozici. Byl jsem nadšený z možnosti přístupu a sdílení informací po celém světě. Už jsem se s internetem kamarádil, když přišel web a přinesl obrázky a texty, čímž všechno ohromně zjednodušil. 

Před pár týdny se v Praze konala konference LibDesign, na které proběhla panelová diskuze mimo jiné o budoucnosti knihoven. Ukázalo se, že názory českých knihovníků se velmi různí. Jak to vidíte vy?

Už jsem o tom přemýšlel a bavil jsem se o tom s lidmi, kteří to řeší. Myslím, že to není vůbec jednoduché téma, protože tradičním posláním knihoven je poskytovat přístup ke knihám. A přestože se dnes nacházíme v době digitalizace, mnoho lidí stále ještě používá papírové knihy. Knihovny tedy musí dál tuto službu plnit. Přesto však musí digitalizaci reflektovat, a stejně tak i změny v přístupu k informacím a celkově ve společnosti. Knihovníci jsou si vědomi toho, že knihovny nesmí zaspat, že musí jít s dobou. Já osobně si myslím, že se jim to zatím daří. 

Vezměte si například, že knihovny patřily mezi jedny z prvních míst, kam se zaváděly počítače, kde se lidé učili, jak je používat. My, co se pohybujeme v IT, často zapomínáme na to, že existují ti, kdo potřebují s počítačem pomoci. Neví třeba ani to, jak používat myš nebo Google. Knihovny musí pokračovat v tom, že budou lidi učit, jak hledat informace a kterým zdrojům věřit. 

Dnes v knihovnách probíhají i pokusy vytvořit z nich tvůrčí prostory, které jsou vybaveny 3D tiskárnami a dalšími moderními technologiemi, kde se s nimi lidé mohou seznámit a naučit se je používat. Já bych to definoval následovně: knihovna jako místo, které slouží pro nezávislé učení (samostudium – independent learning) pro ty, kdo o to mají zájem (na rozdíl od formálního vzdělávání ve školách). Někdy tam sáhnou po knize, jindy k tomu využijí kreativní prostor. 

Máte za sebou už čtyři vydání knihy Informační Architektura. Jak se jednotlivá vydání od sebe liší?

Tu první jsme vydali v roce 1998 a naším cílem v ní bylo popsat stručně úvod do informační architektury. Chtěli jsme takovou tu knihu, kterou si stihnete přečíst během letu. My sami jsme se v té době zabývali informační architekturou jen pár let, takže jsme toho ani neměli moc co říct. Kniha se prodávala skvěle, protože jsme trefili ten správný moment, kdy se nadšenci začali zabývat internetem a stavbou webových stránek. 

Do druhého vydání z roku 2002 jsme se už snažili nacpat vše, co jsme o informační architektuře věděli. Dost nám ztloustla a už se nejednalo o úvod. Třetí vydání příliš mnoho změn neobsahovalo, byla to v podstatě jen aktualizace, ale v tom čtvrtém jsme se pokusili vrátit více na začátek. Knihu jsme zkrátili, ke mně a Lou Rosenfeldovi se přidal třetí autor, Jorge Arango. Ten byl původně opravdovým architektem a až později se stal informačním architektem. Ten knihu doplnil o mnoho nových myšlenek, včetně té, že architektura ve slovním spojení informační architektura není pouhá metafora. My jsme opravdu architekti. Vždyť vytváříme digitální prostor. 

Jak vaše další kniha Intertwingled navazuje na knihy o informační architektuře?

Původní knihy se více věnují informační architektuře webových stránek a softwaru. To je v pořádku, ale nestačí to. Je třeba vzít v úvahu celý ekosystém organizace. Lidi, místo, kulturu, strukturu. 

V knize Intertwingled se pokouším spojit jednotlivé body a ukázat, jak je všechno propojené. Od kódu až po kulturu. Ti, kteří programují, i ti, kteří dělají design, musí rozumět tomu, jak jejich práce zapadá do širšího kontextu. 

Intertwingled je postaveno na tom, co řekl v šedesátých letech Ted Nelson. Říkal, že se lidé snaží dělat věci hierarchické, nebo sekvenční, což podle něj nedává smysl, protože všechno je navzájem propojené. Řekl bych, že o hypertextu už tehdy, tedy opravdu v začátcích, přemýšlel velmi zajímavě. Web viděl jako odraz lidské mysli. 

Co chystáte dál?

Právě plánuji napsat knihu o plánování. Dávám si hodně načas. Chci si to nejprve pořádně promyslet, ale jde mi především o to, že plánování je pro všechny důležitou dovedností, ale nikde se ji pořádně neučíme. 

Snažím se o plánování přemýšlet kreativně. Bavím se s lidmi, kteří se pohybují v agilním vývoji, tedy tam, kde se plánuje iterativně a podílí se na tom celý tým. Zrovna teď si čtu knihu o improvizaci, což se může zdát jako opak plánování, ale podle mě lze naplánovat prostor pro improvizaci a tím ji ovlivnit. 

Dávám si teď rok na plánování této knihy, protože se chci nejprve pořádně zamyslet nad tím, jak plánuji já a trochu s tím experimentovat. Kromě toho se snažím zjistit, jak plánují ostatní. Mám podcast, kde dělám rozhovory s různými lidmi o plánování. Zajímají mě jejich úspěchy i neúspěchy, snažím se od nich něco přiučit. 

Budete se snažit vysvětlit lidem, kteří pracují agilními metodikami, aby plánovali jinak nebo více?

Mým cílem v nové knize bude dát prostor tomu, čemu se věnuje naše komunita, tedy především vývoji a UX, ale propojit to i s ostatními disciplínami. Chtěl bych napsat knihu, kterou si bude moct přečíst kdokoli, ať už plánuje děti, svatbu, pohřeb nebo rodinnou dovolenou. 

Z agilního vývoje toho můžeme hodně použít v našem běžném životě, například plánovací poker. Není jednoduché odhadnout, jak dlouho bude něco trvat. A víme, že když se o takový odhad pokouší jedinec, většinou se nestrefí. Plánovací poker je hra, kterou můžete hrát v rámci týmu. Každý nezávisle na ostatních udělá odhad, podělí se o něj s ostatními a poté se baví o tom, proč mají odlišné názory. To přeci lze využít i jinde v našem životě, nejen při softwarovém vývoji. Nechci se snažit přijít na to, jak zlepšit agilní metody, spíš se chci podívat na to, jak je můžeme využít jinde. 

A pokusíte se ve své knize přesvědčit lidi, že se vyplatí plánovat?

Ano. To, že plánování bolí, ale stejně bychom se mu neměli vyhýbat, to je všeobecně známé. Ale funguje to podobně, jako když vám doktor řekne, že máte jíst zeleninu a vy jdete domů, kde si dáte brambůrky. 

Podle mě plánování nemusí být nuda, ale naopak zábava. Je třeba najít rovnováhu. Jsou lidé, kteří by měli plánovat více, ale i ti, kdo by to měli trochu omezit. Někteří plánují velmi formálně, jiní se v tom snaží být kreativní. Říkám tomu S.T.A.R. Plánování by mělo být social, tangible, agile and reflective. 

Social – měli bychom plánovat společně. Lidé se bohužel často bojí o svých plánech mluvit, bojí se, že je někdo bude kritizovat, ale je to přece skvělá příležitost pro feedback. 

Tangible – když plánujeme pouze v hlavě, tak nám toho spoustu uniká. Je potřeba začít skicovat, vytvářet prototypy, což nám pomáhá se posunout, sdílet nápady a získat zpětnou vazbu. 

Agile – je třeba být flexibilní, vždyť nelze předpovídat budoucnost. Být otevření změnám. 

A pak Reflective – to znamená, že bychom měli aktivně vyhledávat zpětnou vazbu, neustále se učit. 

Plánování je vlastně dost meta aktivita. Pokud to děláte dobře, nevyhnete se myšlení o myšlení, zpochybňování a změnám vlastních cílů a cest k jejich dosažení. Mým cílem je ukázat, že plánování, které je obvykle považované za tu nudnou součást projektu, může být kreativní a zábavné. 

Jak plánujete v soukromém životě?

Vždycky jsem plánoval rád. I proto jsem se rozhodl tu knihu napsat. Už když jsem byl malý, tak jsem štval rodiče tím, že jsem se jich neustále ptal: co bude dál, co bude dál? Slíbili mi třeba, že pojedeme na kánoe, tak jsem se pořád ptal, kdy už pojedeme, a jakmile jsme tam dojeli, tak jsem se po patnácti minutách začal ptát, co bude k obědu a co budeme dělat potom. Pořád myslím na budoucnost, ale někdy je potřeba zůstat v přítomnosti. 

Obzvláště rád plánuji rodinné dovolené a už jsem se naučil, jak najít rovnováhu mezi tím, že každý má jiné preference v tom, co chce na dovolené dělat, ale zároveň je potřeba tam nechat prostor pro improvizaci nebo špatné počasí. Není to jednoduché, nikdy nevíte, jak dlouho vám co v cizí zemi bude trvat, kde se najíte, ale je to zábava. 

Když tolik plánujete, jak zajistíte, že vám neuteče přítomnost?

Začal jsem meditovat. Naše společnost je v dnešní době strašně roztržitá, pořád dostáváme emaily, jsme na sociálních médiích a jsme přímo nuceni k přemýšlení o budoucnosti. Je nutné umět se zastavit a užít si přítomný okamžik. 

K tomu pomáhá i ta improvizace, o které jsem mluvil. Například improvizační divadlo člověka donutí zastavit se v přítomnosti, aby mohl reagovat na to, co se kolem něj děje, a nenechá jeho myšlenky létat kolem dokola.