V září mě ale ta slavnost vpravdě potěšila: přijavši jaksi přirozeně, co je svrchu psáno, zřekla se snahy přemoci ten nepřemožitelný hendikep usilovnou vtipností či zábavností – a vida: byl z toho příjemný, věcný a tím pádem i záslužný večer: kdo vysloužil si cenu, zřejmě dostal ji, diváci viděli kousek oceněného díla pro konkrétnější představu, Ondřej Kepka v roli moderátora doprovodil celou věc vyjmenováním tvůrců a někdy přidal náležitou stručnou poznámku….
Všechno to bylo korektní, příjemné a vlastně, v mezích možností, i zábavné. Jako rozhovor s příjemným člověkem – nemusíte se dozvědět převratné novinky, abyste neměli pocit ztraceného času. Tolik tedy o té zářijové slávě.
PSALI JSME: Jana Musilová a Jiří Dvořák jsou podle diváků nejlepšími dabingovými herci loňského roku
Co zlepší objektivní hodnocení…
Když už ale je o těch cenách řeč, nesmlčím, co mě už dávno napadlo a co snad je tématem přinejmenším pro věcnou diskusi: zdá se mi, že bylo by možná docela vhodné zaangažovat porotce do celé věci dřív než až na sám závěr, jako je tomu doposud.
Mít je k tomu, aby premiérované dabované filmy sledovali průběžně tak, jak jsou vysílány během roku, vedli si o nich patrně poznámky a dle nich pak v závěru rozhodovali.
Dosavadní praxe, v níž porotci mají zhlédnout celou řadu přihlášených děl prakticky v několika málo dnech, nesvědčí, zdá se mi, příliš objektivnímu a spravedlivému hodnocení. Upřímně řečeno podezírám porotce, že některé ty filmy pro nedostatek času ani pořádně neviděli a pomohli si prostě odhadem.
… a jak usnadnit práci poroty
Nepochybně by ta změna přinesla řadu administrativních komplikaci a obtíží, ale že právě by byly administrativní a nezasahující do jádra a podstaty věci, připadá mi, že stálo by za to je podstoupit a riskovat. Asi že lepší a spravedlivější výsledek toho posuzování by za to stál (pokud tedy vůbec lze při takovém druhu rozhodování mluvit o spravedlivosti – ve hře je tolik subjektivního, že i při jaksi statistickém zajištění počtem porotců zůstává rezignované vědomí jisté náhodnosti výsledku – tak prostě ty věci chodí).
Ale porotcům by to jejich práci rozhodně usnadnilo – koukat totiž v několika týdnech na desítky a desítky filmů s pomyšlením, že z nich mám vybrat, co se mi líbilo a co mi připadalo nejlíp udělané, abych to prosazoval k ocenění, je prostě kruté. Ti lidé (ani porotci, ani oceňovaní tvůrci) si to dle mého nezaslouží.
Vše v souladu se statutem
Věc vlastně nepřímo vyplývá i ze statutu soutěže, který praví, že do 30. dubna má porota vybrat nominace hereckých výkonů, do 15. června pak rozhodnout o dalších nominacích. K čemuž samozřejmě bylo by velmi žádoucí, aby porotci dostávali pořady přicházející v úvahu co do ocenění s náležitým předstihem, zajišťujícím čas na uvážené a neuspěchané rozhodování. Soutěž by tím patrně získala, ocenění zdálo by se v atmosféře náležitě rozvážné….
Samozřejmě, kdo chce být porotcem, neměl by se dovolávat výhod a usnadnění, nýbrž měl by konat co nejlépe i za podmínek co nejhorších, to k věci jistě patří.
Svět se holt nezboří…
Nuže, jak už to na světě chodí (a jak psáno v titulku), nestalo se tak. Bohužel. Máme konec ledna a na stolech porotců kde nic tu nic, jen naděje, že snad ty pořady dostanou o něco dříve než k 30. dubnu a 15. červnu. Svět se proto, toť se ví, nezboří, porotci se s nedostatkem času nějak vyrovnají a nějaká rozhodnutí i v tom spěchu učiní.
Možná maličko méně uvážená, a tedy i méně spravedlivá, ale zase: kde na tomto světě chcete najít skutečnou spravedlnost? A konec konců, nejde o víc než o dabingovou soutěž, kdo do takové vstupuje, počítej s relativitou všeho, a tedy i rozhodování.
A přesto, při všech technických nárocích a potížích, jež by to s sebou nepochybně neslo, nemohl by aspoň tady a aspoň v tuto chvíli být svět třeba jen na chvilku jinakej?
Autor zasedá v porotě letošních Cen Františka Filipovského.
