Ilustrace: Nenad Vitas
Když čtete tyto řádky, jsem s největší pravděpodobností opět mezi vámi, a chystám se vám podat zprávu o tom, jaký je život zcela bez telekomunikačních prostředků, jak jsem před týdnem slíbil, že udělám. Protože však tato glosa vzniká s více než týdenním předstihem a den po té z předchozího týdne, nemohu vám nabídnout reflexi aktuálních událostí ani afér, které se za tu dobu seběhly. Přesto mám zajímavý příběh, který jsem včera (z vašeho pohledu před týdnem) ještě neměl, a který do atmosféry postupujících prázdnin zapadá skoro stejně dokonale jako pěst do očního důlku. Poslyšte.
Existují lidé, kterým se říká „univerzální opravci počítačů“. Jen málokdy se jedná o skutečné odborníky, většinou jsou to pokročil uživatelé PC, kteří jsou schopni řešit triviální vady softwaru a vyčištění či výměnu některých hardwarových komponent. Jejich nejdůležitější vlastností ovšem je, že jsou ochotni tyto své schopnosti aplikovat na IT nemoci svých sousedů a více-méně známých.
V místech, kde spolu žije více uživatelů PC, kteří nejsou profesionálové, jsou univerzální opravci počítačů vzácně, leč pravidelně se vyskytujícím a velmi žádaným zbožím. Jejich služby bývají placeny v naturáliích (ovoce, alkohol), případně dalším zvětšováním věhlasu. Spektrum chyb, kterými se zabývají, zahrnuje přítomnost spyware, nepřítomnost ovladačů, laické zásahy do konfigurace síťového připojení a podobně.
Jak stoupá teplota a nastávají dovolené, pociťují opravci stále zajímavější požadavky svých „zákazníků“, poslyšte jeden. Opravce – starající se o přibližně patnáct PC v třináctipodlažním paneláku – byl přivolán k urgentní závadě. Všechno fungovalo jak mělo, chybička byla jediná. Syntetický benchmark rychlosti připojení k Internetu ukazoval rychlost downloadu na DSL lince okolo dvou megabitů, a to ačkoli měl uživatel PC objednané čtyři. Tento uživatel přímo zuřil, že situace už trvá pět dnů a ne a ne se vylepšit.
Univerzální opravce obhlédl situaci. PC bylo dobře udržováno, naočkováno a odčerveno – nebyl důvod domnívat se, že jej brzdí přítomnost malware. Síťové komponenty byly správně nastaveny, DSL modem pracoval rovněž správně, žádné jiné klientské zařízení v něm nebylo. Telefonní kabeláž i oba splittery byly v nejlepším pořádku. Majitel se dušoval, že rozhodně nepřečerpal datový limit a není omezován provozovatelem připojení. Záhada?
Po vyloučení nepřesnosti měření jiným testerem a po asi hodinovém bádání si opravce vnitřně konstatoval, že není schopen diagnostikovat příčinu problému, který snížil rychlost downloadu o 50 %, na i tak přijatelnou hodnotu dvou mega. Protože ale „já nevím“ není pro zákazníka amatérského opravce přijatelná věta, navrhl počkat dva dny s tím, že se to spraví samo. Dva dny? To přece není možné! Za co si ten Internet platím, když nejede?!
Nespokojený zákazník poněkud zbrunátněl, opravce se domníval, že to způsobila představa dalšího čekání. A pak, za dva dny tady nikdo nebude. Odjíždíme ne dovolenou.
Opravce se nesměle otázal, proč si v tom případě láme hlavu s rychlostí Internetu. No, přeci mi to tu nebude fungovat pomalu, když budu pryč.
Odpověď, totiž že to tu během té doby nebude fungovat vůbec, nezabrala.
Jak rychle momentálně pracuje Internet ve vypnutém modemu a počítači ve třetím patře jednoho olomouckého paneláku, nezjistíme, protože by šlo o vloupání. Pokud se za těch asi deset dnů, které mne dnes dělí od okamžiku, kdy tato glosa vyjde, nic nezměnilo, je majitel připojení i jeho opravce mimo republiku. Zprávu o tom, zda se „dvě mega“ zase vylepšily na čtyři, dostaneme nejdříve za týden, a ani tak nebude důležitá. A tak jediné, co nám doopravdy zůstává, je otázka z úvodu: Opravdu záleží na rychlosti? A opravdu na ni záleží vždy? Třeba když jedete na dovolenou?