Další řádky nejsou ani nemohou být rozborem socio-psychologické podstaty věci, která je, současně s odlišným filozofickým pohledem na svět, jedním z nejdůležitějších katalyzátorů současného vývoje. Sociolog by zřejmě mluvil o potřebě vymezování se vůči většinové společnosti, popírání zavedených schémat apod. Můj pohled, a to je také to, co tento článek reprezentuje, vidí „prostou“ změnu obchodního modelu a strategií v odvětví. Ostatně, jak se zpívá v jedné písničce, „Geld macht die Welt geht rund“.
Každému dle jeho potřeb?
Hlavní bod každé diskuse o otevřeném software jsou autorská práva – tedy ochrana výstupů činnosti mající charakter autorského díla. Současný „globální“ trend je zajistit autorům co možná nejvyšší míru ochrany jejich práce institucionálními nástroji, což samo o sobě vede někdy k velmi paradoxním výsledkům (de facto povinné členství autorů v „ochranných“ svazech apod.). Software spadá to této kategorie, a proto část „původního“ softwarového průmyslu byla postavena na jednoduché rovnici zaplatím tolik a tolik programátorům za vytvoření aplikací, které pak budu prodávat jako jablka a díky velmi nízkým dalším nákladům mám velký prostor na zisk. Takovým způsobem vyrostl Microsoft, ale také třeba Corel, Novell a další společnosti. Druhá část vývoje pak šla „proprietární“ cestou a v podstatě se dotýká jen podnikové sféry – firmy, třeba jako IBM, na základě specifického požadavku dodali více či méně modulárně poskládaný systém, který činil to, co měl. Součástí samozřejmě byla i často nerozlišitelná porce „služeb“, neb zákazník očekával, jako v případě jiného vybavení automatizačního typu, i poprodejní servis, rozvoj a další služby (a co si budeme nalhávat, mnoho zařízení tohoto typu se neobešlo bez víceméně stáleho dohledu).
Se zvyšující se komplexností problematiky využívání software a zvyšující se heterogenitou prostředí, zejména pak právě v podnikovém sektoru, uživatelé začali vyžadovat stále větší „péči“ i po instalaci nebo dokonce při instalaci systémů „první kategorie“. Tady se již začínali softwarové firmy dostávat do zajímavého dilematu: máme si nechat platit za tyto služby zvlášť, a nebo mají být tyto služby již v ceně produktu jako konkurenční výhoda?
Firmy se pak vydaly po různých cestách, a postupně tak vznikl komplikovaný mix firem, které softwarový byznys živí – zahrnuje producenty software, jejich partnery, implementátory, systémové integrátory atd. Co je však podstatné – poslední roky jsou ve znamení změny velmi zásadní – software se stále více dostává z pozice produktu do pozice služby, která může, anebo také nemusí mít některé „hmatatelné“ součásti. Ostatně právě díky přístupu k software jako k autorskému dílu nikdy software skutečným produktem nebyl, ač za něj v očích uživatelů je mnohokrát považován.
Relativně velká část firem tak začíná přesouvat své aktivity směrem k zákazníkům od prodeje licencí postupně k prodeji služeb, které obsahují i „pronájem“ software, extrémní forma je pak ASP, kdy dochází k naprostému oddělení vlastního software od jeho používání. Vlastní „mrtvý“ software pak ztrácí hodnotu (v čase pak extrémním způsobem, ostatně není vyjímkou, když po dvou letech jsou staré verze stahovány z trhu), daleko větší měrou se začíná uplatňovat schopnost jeho „správného“ uplatnění. Tím se de facto začíná stírat rozdíl mezi open source a komerčními programy, s několika významnými ALE.
Především příjmy za licence jsou stále značnou součástí příjmů softwarových společností, ale také jejich partnerů a navíc tou nejziskovější (samozřejmě v případě úspěšných produktů, doporučuji podívat se na podíl MS Office na zisku Microsoftu). Navíc současní obchodníci většiny světových, ale i řady domácích firem mají problém prodávat komplexní služby, daleko lépe se jim prodávají produkty, a to také mimo jiné díky korporátním motivačním programům.
Finanční úroveň komerčních produktů navíc zvedá laťku pro další poskytované služby, v případě open source je to poněkud problematičtější neboť výchozí základna je „nula“, navíc chybí sice zpochybnitelné, ale přece jen určité prostředky pro rozlišení kvalitních a nekvalitních firem pomocí partnerských programů. Na druhou stranu je to veliká příležitost právě pro firmy budující svá řešení na open source principu.
A další významné ALE: zatímco v případě operačních systémů a podobných „core“ aplikací lze ještě mluvit o tom, že představují základnu pro vlastní poskytování služeb, a tedy nebrání nic jejich volnému šíření, v případě řady dalších funkcionalit, zejména pak zmíněných podnikových aplikací, je významná část know-how „zakleta“ v kódu – ať už mluvíme o SAPu, PeopleSoftu, ale také Microsoft Office, Exchange a dalších. Volné šíření je pak daleko problematičtější, i když principielně ne nemožné.
Kde se rodí inovace?
Při historické analýze lze konstatovat, že největšími technologickými inovátory byly vždy velké korporace a akademická sféra. U akademické sféry se takříkajíc předpokládá, že nemalou část svých aktivit bude směřovat do vytváření prostoru pro primární i sekundární výzkum a „komerčně“ nezkažené mozky budou přicházet s novými myšlenkami. Nutno ale dodat, že bez jejich následného uchvácení komerční sférou nemají většinou velkou naději na úspěch, většinou díky nutnosti převedení do „použitelné“ formy. Internet ve skutečnosti není vyjímkou, přestože vás možná napadá, jak to, že se Linux tak rozšířil bez komerčního přispění? Omyl, právě až adekvátní podpora ze strany největších hráčů, ale i malých firmiček jej taví do komerčního nástroje, který je nasazován do komerčních aplikací.
V případě korporací pak většinou jde o to, že jsou schopny dedikovat potřebné zdroje do několika vývojových směrů, a ten úspěšný pak kultivovat, neúspěšné nechat „uhynout“. Navíc mají schopnosti a zdroje na prosazení novinek do praxe, což malým firmám, ale i univerzitám chybí.
Svět potřebuje ale obě složky neřízený kvas v univerzitním a neziskovém prostředí a relativně diktovaný výzkum u komerčních firem, včetně specializovaných komerčních výzkumných center a jejich vzájemnou širokou spolupráci.
A kde se budou rodit peníze?
Pokud sází jakákoli softwarová firma na to, že bude žít z potenciálu megabytů vytvořeného zdrojového kódu, velmi se mýlí. Jedním z prvků současného vývoje, a lhostejno zda za existence nebo bez existence open source, je nutnost kontinuální inovace. Firmy nemohou stavět na svých statických produktech, ale na dynamické schopnosti vytvářet nové produkty a služby. Pak je ve skutečnosti vcelku jedno, jestli máte práva na specializovaný kryptovací mechanismus jen vy nebo i další firmy, protože pokud tým, který tento systém vytvořil, vám odejd,e nebo konkurence postaví tým lepší, stejně jste rychle „odepsaní“. Samozřejmě to neplatí zcela absolutně, ale v základních rysech je to nejvýznamnější jev současného softwarového průmyslu.
Navíc ve chvíli, kdy místo licencí budete prodávat službu, a tam většina trhu směřuje, pak je pouze důležité, jestli Vaše služby jsou lepší než u konkurence – což znamená soubor vlastností včetně rozvoje funkcionality. Není naprosto významné, zda-li vlastníte výhradní práva k systému, na němž je vaše řešení postaveno, nebo ne.
Situace v operačních systémech a v kancelářských aplikacích je v současné chvíli v podstatě nejvýznamnější „baštou“ klasického přístupu, a to především díky bariérám, které se zejména Microsoftu podařilo vystavět. Padnou tyto bariéry? Částečně určitě, díky rozvoji nonPC koncových zařízení, kde se Microsoftu nedaří tak, jak by si představoval, a částečně díky „renovaci“ myšlenky síťového počítače, který nebude tradiční systém potřebovat. Strategie Microsoftu .NET je právě odpovědí na nevyhnutelné a příprava pozic pro vichr, který zanedlouho průmyslem informačních a komunikačních technologií zavane.
ČLÁNKY DO MAILU