Hlavní navigace

Spekulace a doménové spory ve světě

13. 11. 2001
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

5x o doménách: Na včerejší článek o nových pravidlech registrací navazuje Dan Lukeš srovnáním řešení doménových sporů a spekulací v různých TLD. Postup řešení sporů se v jednotlivých doménách liší, a přestože celkový počet domén jedné úrovně představuje 98ciferné číslo, patrně neexistuje žádný univerzálně přijatelný a použitelný postup.
Slovo „spekulant“ se obvykle používá pro osobu, která nakupuje nebo drží určitou komoditu nikoliv pro komoditu samu, ale proto, že doufá v její budoucí prodej (za vyšší cenu, pochopitelně) jinému zájemci. Obecně nejsou spekulace považovány za nic odsouzeníhodného ani podvodného – spekulace jsou naprosto běžné například na finančních trzích a na trzích s cennými papíry, spekuluje se běžně i na burzách komoditních. V určitých oblastech jsou dokonce spekulace hnacím motorem trhu, protože znamenají pohyb, oživení a celkově atmosféru, ve které lépe a výhodněji nakoupí i skuteční zájemci, v jiných oblastech se zase nedaří vůbec stanovit, kde začíná spekulace a spekulant a končí obchod a obchodník.

Nejednoznačnost názoru na spekulanty se v plné míře projevuje v oblasti doménových jmen. Jedna krajní poloha pohledu je, že domény jsou věc jako každá jiná a každá operace s nimi v rámci platných pravidel je naprosto regulérní – a o spekulacích v negativním smyslu toho slova nelze tedy vůbec mluvit. Druhá krajní poloha vychází z přesvědčení, že domény existují k určitému účelu a jejich zneužívání k jiným účelům, včetně obchodu, je nepřípustné. Reálná praxe v různých zemích kolísá mezi těmito polohami a celkově se vyvíjí i v čase a to obvykle tak, že s postupující komercionalizací Internetu dochází k pozvolnému zvyšování tolerance k obchodování s doménovými jmény. Dochází také k pokusům skloubit systém registrace domén s (celkem nekompatibilním) institutem registrovaných ochranných známek (a tím zvýhodnit komerční sféru před ostatními uživateli).

Většinu zemí registrujících domény lze obvykle zařadit jedné ze tří základních kategorií. Rád bych podotknul, že jde jen o základní typy, některé země mají systém, který je umožňuje zařadit do více než jedné kategorie. Níže popsané způsoby obrany proti spekulativním registracím tak, jak je u jednotlivých typů uvedu, nemusí být výhradně určeny pro země spadající do příslušné kategorie – používaných systémů je mnoho a velký počet z nich je tvořena kombinací více prvků, takže prvky uvedené u jedné kategorie lze najít i u zemí zařazených do jiné kategorie, nicméně, rozdělení zemí a metod vychází z hlavních charakteristických znaků a metody a je snad přijatelným kompromisem mezi přesnými a přehlednými informacemi. A nyní se vraťme ke slíbené kategorizaci:

  1. registrovat mohou pouze právnické osoby a to pouze jména podobné názvu
  2. registrovat mohou pouze tuzemci
  3. registrace není prakticky omezena

Země, které nelze do tohoto systému zařadit jsou obvykle ty, ve kterých je infrastruktura Internetu pod převážnou kontrolou státu či akademické sféry – a to buď z ideologických důvodů nebo proto, že v nich dosud nenastoupila komercionalizace Internetu. Do zemí se státní kontrolou doménového prostoru patří zejména některé arabské muslimské státy, fází „akademickou“ prošli ve více či méně vzdálené minulosti prakticky všechny státy. Tyto země mají minimální problémy se spekulacemi – už proto, že počet registrovaných domén a zájem o ně v nich nebývá velký a kromě toho, v těchto zemích je řešení problému poměrně snadné – v okamžiku, kdy se objeví vážný zájemce o nějakou doménu, kterou drží někdo jiný, který ji, dle mínění orgánu, který domény v dané zemi spravuje, dostatečně nevyužívá (a mezi oběma zájemci nedojde k dohodě o společném využívání domény), je doména prostě odebrána a přidělena tomu, kdo ji bude využívat lépe.

Omezení registrací pouze na právnické osoby, zesílené tím, že registrovaný název musí mít vztah ke jménu této organizace, případně k její ochranné známce, je způsob, který používá přibližně osm procent zemí – a to převážně země menší a pro nás spíše exotické (Zimbabwe, Venezuela, Nigerie, Mozambik a další). Z evropských zemí se touto cestou vydalo například Portugalsko, největší zemí, která uplatňuje tento princip je pravděpodobně Kanada (zde ale velké množství podniků používá generickou doménu .COM). Podobný princip byl uplatňován i v České republice před uvolněním pravidel. Tento princip také poměrně účinně omezuje pravděpodobnost „nepatřičného“ držení domény – organizací s natolik podobným jménem, že se mohou v doménovém prostoru „potkat“, je málo a fyzické osoby jsou z možnosti registrace doménového jména prakticky vyloučeny. Nicméně, omezení možnosti registrací tímto způsobem je značně restriktivní a obvykle s ním nejsou spokojeny ani komerční subjekty (mají poměrně úzký výběr „povolených“ doménových jmen) a fyzické osoby jsou z možnosti držet domény vyloučeny zcela (no, zcela ne, komu o doménu jde „opravdu“, ten si nějakou právnickou osobu založí – mluvím z vlastní zkušenosti, neb jsem tady tak registroval svoji doménu v době před uvolněním pravidel). Vzhledem k těmto omezením je možnost „spekulativního“ držení značně ztížena, a tak země s tímto systémem obvykle nemají žádné zvláštní mechanismy pro řešení těchto problémů.

Země, které omezují registrace pro tuzemce bez ohledu na jejich statut či právní formu, jsou riziku vystaveny daleko více. Tento systém používá zhruba 20 procent zemí (nejbližší zemí s tímto systémem je Slovensko, dále Slovinsko a Finsko). Tyto země se už vážněji setkávají s problémem „spekulativního“ držení domén – a volí poměrně široké spektrum obranných prostředků. Účinná je vnitřní strukturalizace domény na poddomény, které jsou určeny různým skupinám držitelů. Držitelům jsou tak dostupné až domény třetí úrovně, ale zmenšuje se možnost kolizí. Dalším možným nástrojem je omezení počtu domén, které smí mít zaregistrovám jeden subjekt. V případě, že přesto dojde k nějakým problémům, pravidla obvykle nabízejí nějaký způsob řešení – jelikož jsou registrace povoleny pouze tuzemcům, spadají obě sporné strany pod stejnou jurisdikci, což situaci poměrně zjednodušuje, zejména v případech, kdy je řešení sporů zcela ponecháno na soudech.

Poměrně častým mechanismem je také nějaká forma rozhodčího orgánu. Pokud je výběr rozhodce plně ponechán na účastnících sporu, je obvykle hlavním problémem to, že jedna ze stran sporu nemívá valný zájem na jeho řešení a sabotuje často už samotný proces ustavení rozhodce. Předem stanovený rozhodčí orgán sice řeší tuto komplikaci, na druhou stranu v menších zemích obvykle není jednoduché najít osoby nebo organizace s dostatečným kreditem pro tuto roli, který je navíc schopen udržet svoji nezávislost. (Není méně příjemné situace, než když se ukáže, že spor rozhoduje jeden z rozhodců a jiný člen panelu rozhodců, který konkrétní spor sice přímo nerozhoduje, ale s vybraným rozhodcem pracuje na jednom místě, dělá ve stejném sporu konzultanta pro jednu ze stran.) Další cestou je akceptace nějakého zahraničního orgánu v roli rozhodce – ten mívá dostatečný kredit, často je však tento způsob řešení nepřijatelný proto, že způsob rozhodování zahraničního rozhodce je neslučitelný s právem nebo zvyklostmi příslušné země. Šanci najít rozhodce dále snižuje nebezpečí soudní žaloby, která mu hrozí – pokud by se prokázalo, že během rozhodování učinil (i neúmyslně) chybu a tím jednu stranu poškodil, je za takovou škodu v mnoha státech plně odpovědný.

Země umožnující registrace (takřka) bez omezení jsou v nejkompliko­vanější situaci – sporné strany mohou pocházet ze zcela odlišných míst, což mnoho věcí komplikuje. Takové země se, pokud je to možné (viz poznámka o kompatibilitě rozhodovacího procesu s lokálním právem), uchylují k některé mezinárodní rozhodčí organizaci nebo odkazují sporné strany na soud. Do této kategorie patří generické TLD, jako největší zástupci této kategorie.

BRAND24

Výše popsané různé způsoby ochrany (nejen) proti spekulantům jsou značně komplikovány faktem, že poslední slovo má vždy soud a výsledky dosažené jiným postupem mohou být stranou, která prohrála, napadeny u soudu, což smysl mimosoudních mechanismů značně oslabuje. Nejhorší situace nastává v těch státech, kde soudy doménové spory řešit v podstatě moc nechtějí, ale přitom je to v jejich pravomoci a možnostech (to je, bohužel náš případ – soudy jsou oprávněny tyto kauzy řešit, mimosoudní rozhodnutí je u nich účinně napadnutelné, nicméně zřejmě z nezkušenosti a neochoty se jim do případu moc nechce, a tak se soud táhne i celá léta, což v podstatě neřešitelným způsobem efektivně blokuje jakýkoliv způsob řešení problémů). Naopak v zemích, kde soudy jsou schopny účinně rozhodovat spory o práva k doméně, je patrně nejlepší, aby registrátor neorganizoval žádné zvláštní způsoby řešení sporů – tedy aby akceptoval rozhodnutí rozhodce, pokud se na takovem způsobu řešení a na rozhodci dohodnou sami sporné strany, a jinak akceptoval pouze soudní rozhodnutí. Vzhledem k velice volným pravidlům a obtížné identifikaci žadatelů o domény je obtížné zamezit různým blokováním domén a v zásadé se používá jediný způsob – platba předem nebo nejpozději v okamžik registrace.

Celkově se dá konstatovat, že patrně neexistuje univerzálně přijatelný, „nejlepší“ způsob řešení spekulací a doménových sporů. Situaci dále komplikuje fakt, že Internet je univerzální, ale domény jsou užívany osobami spadajícími pod různé jurisdikce, což značně komplikuje nejen samotná soudní řízení. Nicméně já osobně se domnívám, že problémům se spekulanty mohou velice účinně předejít sami zájemci o domény – jen velice málo projektů je realizovatelných výhradně na jednom jediném konkrétním doménovém jménu a je na autorovi projektu, aby při hledání názvu projektu vzal v úvahu i dostupnost potřebného doménového jména. Celkový počet domén jedné úrovně je 98ciferné číslo a je krajně nepravděpodobné, že v tak astronomickém počtu názvů se nenajde nějaký přijatelný a použitelný. To, co je přímou příčinou existence spekulativních držení doménových jmen, je neschopnost marketingových oddělení firem vzít při hledání názvu pro nový produkt produkt v úvahu i dostupnost potřebné domény. Pokud by se výrazně omezila ochota doménová jména nakupovat, přestaly by spekulace (ať už si pod tímto pojmem představuje, kdo chce, co chce) být lukrativní bussines a jistě by se jejich počet snížil (zejména tam, kde spekulant musí za držené domény platit poplatky).

Museli jste již o doméně jednat se spekulantem.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).