Hlavní navigace

Víc než jen o demokracii jde o svobodu všech

8. 1. 2001
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

I o svobodu na Internetu! Nenechte se mýlit. Internet má citlivá místa, kterými se dá ovládat - jsou jimi ISP. Dokladů o možnostech jejich zneužití státní, resp. provázanou ekonomickou mocí přibývá - a není nutné mluvit jen o Číně. Může být v demokracii nesvoboda? Ale jistě - stačí chtít a jde to skoro samo.
Demokracie je vláda většiny při respektování práv menšin. S právy menšin to bývá pod vládou většiny různé, ale – kdo je vlastně ta většina v demokracii? V soudobých demokratických systémech se většina definuje pouze během pár volebních dnů. Pak nastupuje dlouhodobá vláda tzv. demokraticky volených zástupců. Jde tedy o zastupitelskou demokracii, která má v sobě totalitní potenci přímo zabudovanou. Demokratický systém jako celek je konstituční totalitou. Zastupitelská demokracie, nedbající zpětné reflexe na občany a hájící své vlastní úzké utilitární zájmy, je přímým ohrožením větší míry občanských svobod.

Většina se dá „vyrábět“ i v konstituční totalitě. Když se „výrobě“ dobře daří, přepíšou se všechny zákony a nakonec i ústava ve prospěch „většiny“. Z konstituční totality se rychle stane „jednobarevná“ mocenská totalita i při zachování demokratických principů, ovšem naplňovaných čistě formálně, leč zákonně…

V těchto dnech se mi nedaří pořádně soustředit na něco jiného, než na televizní vyhřeznutí dlouhodobé společenské krize. Názorů na Internetu jsou milióny, nechci dál unavovat svými (kdo chtěl, mohl a může si je projít v mém zpravodajství News on 'Net).

V tomto článku mi jde o něco jiného, o čem se moc nepíše a nemluví. O značně vyhrocenou názorovou polarizaci mezi lidmi a o to, jak s ní naložíme dál. I o to, jak na tom s tolerancí jsme obecně. Na Internetu jsem proběhl několik diskusí k obecné situaci. V prvních dnech v nich bylo hodně ostrého. Sprosté nadávky prožívaly inflaci – bylo jich přespříliš. Poslední dny se míra sprostot zmenšuje. Lidi začali spíš hledat něco chytrého, informativního a vtipného, nikoli však hloupě fackujícího. Vedle toho sprostota vypadá stále ubožeji. Což mě těší. Nakonec i vpád okupačních vojsk na naše území v roce 1968 provázela exploze humoru (i když se při něm chtělo brečet), který okupanty tvrdě zesměšnil a odhalil jejich nechutnost ve vší nahotě.

Současná situace je odlišná právě v tom, že za jakoukoli stranou, Radou ČT, jí najmenovaným Hodačem a jeho bobky nestojí žádná cizí vojenská moc. V roce 1968 jsme měli v rukou hodně málo instrumentů odporu, a přece jsme dokázali vzdorovat dost dlouho, dokonce i bez vlády, zavlečené do SSSR. Obrovské vojenské přesile cizí mocnosti a jejím tuzemským kolaborantům společnost nakonec podlehla. Teď – snad poprvé po roce 1918 – je všechno velkou měrou jen na nás. Řekl bych, že dokonce víc než v roce 1989 – tenkrát byli všichni rádi, že bolševik konečně odtáhl na smetiště dějin a o moc víc se nestarali. Chyběla zkušenost se svobodou a s nutností její ochrany.

Zkušenost, jakou máme s určitou mírou svobody a hlavně s novou politickou mocí za posledních 11 let, je už dost dlouhá na to, aby její arogantní zadrhnutí začalo být citelné. Z dosavadní všeobecně šedé, nic nerozlišující „blbé nálady“ proti sobě náhle stojí dva odlišné póly. Jedni by chtěli pomalu defenestrovat celý parlament, druzí tvrdě vyhnat stávkující redaktory na mráz a dát všechno do rukou obdivovatelům mentality a tezí Václava Klause. Jedni se chtějí scházet na Letné v půlmiliónovém počtu, druzí označují takové srazy za pomatené exhibice ulice, potažmo lůzy. Z měho pohledu naštěstí je těch prvních nepoměrně víc. A naštěstí za těmi druhými nestojí cizí vojenská moc.

Přicházím k tomu, o co – jak se domnívám – by nám všem mělo jít zcela souběžně a s čím bychom měli počítat dopředu. V boji o věc buďme pozičně zásadoví. Pokud se ale po vykřesání všech jisker podaří nastolit svobodnější, dýchatelnější ovzduší ve společnosti, kde se bude šejdířům a lhářům rejdit o poznání obtížněji, zachovejme k mnoha lidem z druhé strany potřebnou míru tolerance. Teď jde totiž i o to, abychom si sami sebe mohli vážit o něco víc. Kdo si umí vážit sám sebe (nikoli ješitně sebeláskovat), nemůže nenávistně znevažovat toho, kdo svůj boj prohrál. Až za rok potkáte Jiřího Kodeta, proč si neudělat srandu z jeho výzev k neúčasti na demonstracích? Ale jen proto nemá smysl mu přát něco špatného. Zvlášť když se bude moci objevovat v ČT, očištěné od politických vlivů, kde si budeme moci ze sebe dělat srandu všichni vzájemně. Pardonovat opravdu nechutné akce ale nelze na žádné straně jakéhokoli zápasu – podobně jako ve sportu. A podobně jako v něm se mějme stále na pozoru před tím, co na nás průběžně chystají „ti druzí“.

Byl bych rád, kdyby se tu konečně polarizovala i média, především tisk. Je chyba, že tu není žádný jasně konzervativní deník a všechno se mele ve všem dohromady a z času na čas všude nabývá vrchu jen jeden pohled. I to by přispívalo k toleranci vůči rozličným názorům. Dvojitá opostrana svou beztvarou šedivostí situaci v tomto směru jen zhoršila.

Když nám holt nezbývá, než ještě nějakou dobu žít v zastupitelské demokracii bez průběžné zpětné vazby, berme se za všechno, co nedovolí zastupitelům zcela ignorovat občany a dělat si všechno v jejich osobním zájmu, včetně temného zákulisního spolčování se pro získání stále větší moci. Jedním z takových nástrojů jsou skutečně svobodná média s velkým akčním rádiem. K nim veřejnoprávní ČT patří.

BRAND

Slubuju, že příště už zase budu psát zcela přímo o Internetu (byť se ho „nepřímo“ týká i obsah tohoto článku – k tomu někdy příště).

Závěrem malá sonda do vaší vlastní míry tolerance opačných názorů populárnějších osobností (jde samozřejmě o anketu pro příznivce televizních vzbouřenců – je nás přece jen demokratická většina :-).

Až se vzbouření na vsi vybouří a do ČT přiteče notná porce živin svobodné komunikace, pak Kodeta, Janžurovou, Mládka a další odpůrce TV vzpoury:

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).