Svět před časem zachvátila mashupová mánie. Jako houby po dešti vznikaly (a vznikají) weby, které stavěly nikoli na vlastních datech a informacích, ale na nápadu, co by se dalo udělat s daty někoho jiného. Například: Realitní kancelář má na webu informace o volných bytech. Mapový web má k dispozici mapy. Stačí smíchat (což je původní význam slova mashup, tedy míchanice), a vznikne nový web s přidanou hodnotou: Vyhledávač ubytování podle polohy, kde si v mapě vyznačíme zhruba lokalitu, kde hledáme bydlení, určíme parametry (velikost, cenu) a web nám ukáže volné byty přímo na mapě. Data realitky jsou užitečná sama o sobě, mapy taky, ale jejich spojením vznikne cosi s vyšší užitečností. Nebo taky ne – velká část mashupů toto štěstí nemá a jejich užitečnost je přinejlepším diskutabilní.
Pro vznik mashupů je klíčový jeden okamžik: Nástup volně použitelných API. API nabízí strojově přístupné rozhraní k službě či datům a umožňuje tak dalším tvůrcům, aby se „napojili“ na naše data a postavili nad nimi nějaké rozšíření. Což se donedávna „majitelům obsahu“ hrubě nelíbilo a snažili se všemožnými způsoby zabránit „krádežím dat“ a „nelegálnímu využívání služeb“. Provozovatelé považovali data za to nejcennější co mají, a službu za natolik unikátní, že se cítili nejen oprávněni, ale přímo nuceni určit, jakým jediným správným způsobem smí být data nebo služba použita.
Zdálo se to logické: provozovatel má náklady s pořizováním dat – i když jsou veřejně dostupná, měl náklady s vyvíjením služby, tak je jasné, že si nepřeje, aby někdo parazitoval na jeho nákladech. Pokud tedy někdo chtěl data použít, musel se dohodnout – a „dohodnout“ znamenalo „zaplatit“. Zdálo se to logické až do chvíle, kdy nastoupil Google a dal k dispozici Google Maps API zdarma. Ne, rozhodně nebyl první, kdo vymyslel API, ani první, kdo jej nabídl zdarma, ale byl první, kdo to udělal ve velkém, a kdo s tím uspěl. Dalo by se říct, že jeho krok nastartoval určitý zlom ve vnímání toho, zda jsou data a služby opravdu „to nejcennější“.
Google tím zdánlivě tratil: Jeho data může teď použít kdokoli, a naprosto kdokoli může za jednoho odpoledne spustit web, kde budou stejné funkce a stejné informace jako mají Google mapy. Klasickým obchodním pohledem vzato vyvezl stroje a materiál před fabriku a na zeď pověsil plány, takže si každý kolemjdoucí může udělat vlastní výrobek, čímž továrna přichází o zisk. Přesto Google nezkrachoval, naopak, a svoje služby a data začali otvírat i další. Proč?
Jedna z hezkých teorií (formuloval Marek Prokop) říká, že Google (a další) tak získávají tisíce motivovaných vývojářů s nápady, kteří bez nároku na odměnu pracují na zvyšování užitné hodnoty služeb. Vtipně tak využívá efektu „základní služba zdarma“: Mohou tak vznikat tisíce služeb. Desítky z nich začnou vydělávat, a ve chvíli, kdy začnou vydělávat – a začnou tedy potřebovat víc dat nebo nějakou záruku dostupnosti – tak část zisku odvedou Googlu (a jiným). Vyplatí se to ale oběma stranám.
Proč to jinde jde…?
Častým povzdechem bývá to, že to jinde jde a u nás ne… Svou roli v tom hraje několik faktorů. Jedním z nich je všeobecná kultura v ČR, kdy se lidé bojí kooperovat, a když už kooperovat musí, starají se v první řadě o to, aby všechno bylo na papíře, dvacetkrát podepsané, orazítkované a s podrobně popsanými sankcemi, protože (jak říkal jeden provozovatel webu) všichni jen přemýšlí, jak se na nás přiživit (člověk se na druhou stranu leckdy ani nemůže divit). Druhým faktorem, který je neméně podstatný, je velikost trhu. Firma, která poskytuje svoje API globálně, získá třeba z tisícovky projektů deset platících uživatelů. Navíc s časem platící zůstávají a část neplatících pomalu odpadne. Jakou šanci má někdo v ČR, že nad jeho API vznikne tisíc projektů?
V ČR tak má graf „trhu s volnými daty a službami“ tvar přesýpacích hodin: Ti největší hráči dávají svoje API tak, jak je to ve světě zvykem, i když získají maximálně několik platících uživatelů. Dole pak vzniká spousta neplacených a nevýdělečných služeb, které nemají co ztratit, a tak je přirozené, že nabídnou API zdarma. Leckdy to může být dobrá cesta, jak zajistit pro svou službu drobnou konkurenční výhodu. (U jedné své služby jsem dal k dispozici API a během krátké doby napsalo několik vývojářů nejrůznější doplňky a nástroje, které jiné obdobné české služby nemají, což v důsledku napomohlo ke zvýšení počtu uživatelů. – pozn.aut.)
Uprostřed „přesýpacích hodin“ jsou firmy, které vynakládají nemalé prostředky do vývoje služeb a získávání dat (míněno z veřejně dostupných zdrojů), a snaží se zamezit tomu, aby je mohl použít někdo jiný, zejména „konkurence“ (takže „konkurence“ musí ze stejných zdrojů stejným způsobem znovu získávat ta samá data). Jsou tak v trochu schizofrenní situaci, kdy data sice mají na webu volně přístupná, ale snaží se, aby je nikdo nemohl „strojově stáhnout“. Přitom by bylo logické ta data konkurenci prodávat, klidně i „pod cenou“: náklady na pořízení dat by zůstaly stejné, naopak by odpadly náklady na jejich „ochranu“ a přibyl by zdroj zisku (a máte-li „konkurence“ víc, bude i větší zisk). K tomu, řečeno reklamním sloganem: Být tím, kdo dodává data konkurenci? K nezaplacení! Na malém trhu s tímto přístupem možná nelze vydělat, ale rozhodně lze alespoň ušetřit.
Dovolte osobní poznámku: Snad nejkurioznější byl přístup, který jsem před časem zaznamenal u jistého webu, kde jsem hledal před cestou informace o dopravní situaci: Informace byly zdarma a na webu, ale pokud jsem je chtěl, poslali mi na mobilní telefon kód, který jsem musel zadat do formuláře na stránkách, a teprve pak jsem se k datům dostal. Navíc tam bylo výslovně uvedeno, že se omlouvají za nepříjemnosti, ale že to je proti tomu, aby někdo data kopíroval.
Je to pochopitelné – v té době se data o dopravních nehodách musela získávat z několika zdrojů, které je rozhodně neposkytovaly dvakrát ochotně a vstřícně, o digitální podobě nemluvě. Provozovatel tedy zákonitě považoval každého, kdo by chtěl data použít někde jinde, za příživníka, co tyje z jeho práce. Postupem času ale začala tyto informace distribuovat přímo policie, resp. Ministerstvo vnitra, v dostatečné kvalitě, ve formátu vhodném pro digitální zpracování – a od toho okamžiku jsou podobná opatření zbytečná. A je to v pořádku – ostatně poskytování například takovýchto dat zdarma je služba, kterou by stát poskytovat měl.
Podobná situace dnes existuje např. u programů kin. Program kin je typickým příkladem dat, která nelze v ČR snadno získat v digitální podobě a je třeba jej kompilovat z různých zdrojů, od digitálních až po tištěné programy, což je samosebou nákladné a ten, kdo si program takto buduje a publikuje na webu, jej pak téměř žárlivě střeží – včetně např. takových postupů, že do něj vkládá záměrné chyby, které pak hledá na jiných webech. Pokud je tam objeví, následuje osočování, právní tahanice a spory. Přitom lze téměř s jistotou předpovědět, že jednoho dne se najde někdo, kdo ten program poskytne „v základní podobě zdarma, za poplatek pak s vyšším komfortem“ – třeba s anotacemi na jednotlivé filmy. Střežené „rodinné zlato“ všech ostatních bude náhle bezcenné, a ten, kdo první zjistí, že může s námahou získaná data prodat i „konkurenci“, vyhraje, protože jako jediný na tom nakonec vydělá (nebo alespoň neprodělá).
Obchodní model, založený na „volných“ datech a službách, rozhodně lze postavit i v ČR. A z dlouhodobého hlediska je určitě snadněji udržitelný než model, založený na „exkluzivních“ datech, který přináší stále víc problémů při jejich ochraně. Jednoho dne se totiž může ukázat, že exkluzivita přes noc zmizela… Pro mnohé to bude nepříjemné překvapení.
ČLÁNKY DO MAILU