Atlas ve spárech Centra: přátelská převzetí neexistují

Pohlcení portálu Atlas.cz konkurenčním Centrem má svoji první “oběť”: skupina nespokojených programátorů z Atlasu reaguje na vývoj ve své firmě a na propagační stránku Spojeno.cz vlastní aktivitkou nazvanou Odpojení.cz. Na té se ovšem pouze dočteme, že početná skupina programátorů z firmy je na odchodu a nabízí své služby – pozadí odhaluje místy velice zajímavá diskuse na Lupě. Aférka dobře ilustruje problémy, které vznikají při akvizicích firem – což je v tomto případě ještě okořeněno tím, že a) mladší a úspěšnější koupil staršího a méně úspěšného, b) obě firmy zaměstnávají hodně programátorů, c) v obou firmách je odlišné programátorské “náboženství”: Linux versus Windows.

Budu nyní citovat z jedné přednášky o firemních akvizicích, jejíž hlavní teze se skvěle hodí i na tento případ. Akvizice firmy, jakkoli se obě strany tváří přátelsky a vstřícně, není ničím jiným než vítězstvím ve válce, která následně pokračuje okupací poražené země. Okupační armáda vtrhne na území poraženého státu, a ať na místní obyvatele mává samopaly nebo květinami, okamžitě se zvedne vlna odporu a místní obyvatelé začne provozovat proti okupantovi partyzánský boj. Okupant zavede stanné právo, po krutých bojích zvítězí, když některé domorodce zotročí a jiné vyžene ze země; obvykle ale musí zemi obsadit jiným loajálním obyvatelstvem – svým vlastním nebo dovezeným zdaleka. Poražená země je zdevastovaná a musí se začít budovat prakticky znovu.

Je tato válečná analogie přehnaná? Vůbec ne – zejména poničení hodnoty pohlcené firmy je velmi typické a je důvodem, proč na první pohled nadějné a logické akvizice jsou po čase vyhodnoceny jako nevýhodný obchod.

Akvizicí jsou ovšem různé druhy a jsou případy, které probíhají hladce – například když průmyslový gigant (Microsoft, Google) koupí malou programátorskou firmičku o 20 lidech. V tom případě jde spíše o splnění snu těch malých, o potvrzení jejich úspěchu a kvalit – jejich, do té doby bezvýznamný, produkt se stává součástí portfolia světového lídra, jejich firmička byla dosud mladá a bez vyšlechtěné vnitřní kultury, takže rozpuštění v globální korporaci až tak moc nevadí. Ale akvizice, jakou zde máme právě na stole – tedy případ, kdy si dvě firmy na místním trhu pět let ostře konkurují, a nakonec ten silnější toho slabšího pohltí – je právě příkladem té nejhorší možné akvizice.

Vžijme se do situace obou stran. Původních vlastníků, tj. “otců-zakladatelů”, se tyto moc netýkají, protože prodali svoje podíly, svou práci pro firmu krásně zúročili a dali jí sbohem. Nikoli zaměstnanci – těm bylo v rámci budování firemních kultur mnoho let vtloukáno do hlav, že jejich firma je skvělá a nejlepší, že mají být na co pyšní, a že ten druhý je nepřítel, který je nositelem všech možných nectností, jeho zaměstnanci jsou nejenomže neschopní, ale navíc lidsky podprůměrní a pokud tito zlí jsou náhodou úspěšnější než my, tak je to proto, že do nich někdo nalil velké prachy. Druhá (úspěšnější a silnější) strana se pak na slábnoucí konkurenci dívá spíše s opovržením jako na bandu neschopných pitomců. Tak je tomu skoro u všech soukromých firem a pokud někomu vadí válečnická terminologie o dva odstavce výše, tak podotýkám, že právě s tou se tady setkáme nejčastěji – s konkurentem se bojuje, je nutné zvítězit a porazit jej, a následně jej zlikvidovat, zničit.

Jak se pak mají dívat na věc zaměstnanci firmy, když k nim s povýšeným úsměvem napochoduje tým od tohoto konkurenta a řekne, teď jsme my vaši pánové, patříte nám? Paradoxně ti nejlepší a nejloajálnější lidé pohlcené firmy se často stávají zuřivými a nekonstruktivními oponenty, a zajímavé také je, že největší odpor se rodí u řadových zaměstnanců, nikoli u managementu. Akvírující firma je tím překvapena, protože si myslí, že nejtěžší bude integrovat právě manažerské struktury, a najednou povstanou lidé, o jejichž existenci neměla ani moc ponětí.

V případě akvizice Atlasu Centrem je to vše ještě vyostřeno povahou obou firem. Tam, kde jsou v průmyslu manuální dělníci, jsou zde programátoři – kreativní lidé, jejichž průměrné IQ je obvykle vyšší než u jejich nadřízených, a tak tomu i má být, vždyť to mají být špičkové mozky firmy. Programátoři si jsou tohoto dobře vědomi, ale již si neuvědomují, že inteligence má i svou druhou polovinu, a to emoční (EQ), která právě bývá u technicky jednostranně orientovaných odborníků, řekněme, poněkud nedovyvinutá. Ono se taky, pokud člověk šestnáct hodin denně obcuje pouze s počítačem, EQ moc vyvinout nedá. Výsledkem pak jsou dosti nešťastné reakce typu Odpojeni.cz.

Dá se těmto problémům při akvizicích nějak vyhnout? Praxe ukazuje, že ne, ať se zkouší cokoli. Postupujte tvrdě – odpor je okamžitý. Postupujte měkce – místo odporu je pasivní rezistence. Vyjednávejte – mluvíte do zdi. Zkoušejte se spřátelit – s těmi, kteří vás nesnášejí. V zahraničí, kde probíhají tyto akvizice v obrovských rozměrech firem s desítkami tisíc zaměstnanců, na to existují specializované týmy, ale většinou spíše jen “minimalizují napáchané škody”; zdá se, že osvědčený postup je provést rychlý řez (obvykle spojený i se značným propouštěním). Bolí, je destruktivní, ale aspoň se může začít rychle zase znovu stavět. Dva známé příklady z počítačové branže: texaští řezníci z firmy Compaq Computer koupili “ctihodnou” společnost Digital Equipment z východního pobřeží a v podstatě ji obratem zničili, navíc za vlastních velkých ztrát. Poté Hewlett-Packard pohltila Compaq, ale tato akvizice už byla úspěšnější. Existují tak akvizice tragické a akvizice, které dopadly “jakž takž”, ale vysoce úspěšné akvizice nastávají jen velice zřídka.

Dovětek k aférce Spojeno/Odpoje­ni. Na Spojeno.cz je akvizice prezentována dosti licoměrně – jako “spojení”, po němž bude “společný růst a rozvoj, zachování značek”; dokonce se říká, že se budou “spojovat kultury”. Nevím, jestli to bylo myšleno vážně nebo to bylo jen typické marketingové balamucení (spíše to druhé), ale vhodnější bylo asi v tomto případě říci pravdu, byť kulantními slovy. Nejde o spojení, ale o koupení jednoho druhým. Nejde o spojování kultur, ale o nastolení jednotné kultury pocházející od vítěze. Nejde o společný rozvoj, jde o plněné plánu určeného vítězem. Pokud to ovšem bylo míněno vážně, tak se ještě za pět let bude management trápit na smíření vlka s jehňátkem, a smát se bude Seznam.

Na druhé straně je reakce Odpojeni.cz, promiňte mi ten výraz, infantilní. Programátoři se zde prezentují jako lidé, kteří dávají výpověď, když se jim nelíbí dělat to, co nařídili jejich zaměstnavatelé, a nabízejí svou práci, nejlépe jako “celé týmy”. Děkujeme, nechceme, je logická reakce každého zaměstnavatele. Je jistě možné a pravděpodobné, že nové vedení skutečně činí nějaká chybná rozhodnutí, ale jsou to jeho rozhodnutí a jeho zodpovědnost. Ale především: pokud se programátoři portálů samo označují jako za “ty hlavní” osoby a tvůrce (což je i není pravda), je potřeba jim říci: Atlas prohrál dlouholetý souboj Centrem na celé čáře, ačkoli měl na startu kilometrový náskok. Čí to byla zásluha a čí to byla vina? Však co, použijme univerzální výmluvu a sveďme to na špatný management.