EU chce reformovat autorské poplatky

Po neúspěchu v roce 2006 otevřel evropský komisař pro vnitřní trh Charlie McCreevy znovu otázku autorských poplatků. Rozhodně je nehodlá zrušit, ale rád by je reformoval. Nejspíše tak, aby se odstranily jejich dosavadní disproporce mezi jednotlivými členskými zeměmi a našel se nějaký jednotný model pro jejich stanovení a výběr.

Pravidelní čtenáři Lupy si jistě vzpomenou, jak jsem zde nedávno (v polovině ledna) psal o záměru ministra průmyslu a obchodu Martina Římana „podívat se“ na autorské poplatky. Ačkoli své konkrétní záměry moc detailně nerozvedl, naznačil alespoň to, že by jejich vybírání rád přizpůsobil realitě. Tak, aby se platily jen tam, kde jde o skutečná práva, a nikoli o „profit z ničeho“.

Nyní se ukazuje, že náš ministr není sám, kdo o autorských poplatcích přemýšlí a rád by s nimi „něco udělal“. S obdobnou iniciativou v nedávných dnech přišel i evropský komisař pro vnitřní trh a služby, Charlie McCreevy. Deklaruje přitom, že autorské poplatky v žádném případě nechce rušit. Ale chce (znovu)otevřít diskusi o těchto poplatcích mezi všemi zainteresovanými stranami, aby získal „nový a čerstvý pohled na celou problematiku autorských poplatků“. Naznačuje sice určité záměry ohledně přiměřenosti jejich výběru, ale jeho hlavním cílem se zdá být něco trochu jiného: odstranění dosud poměrně značných rozdílů v tom, jak jednotlivé členské země Unie stanovují a vybírají autorské poplatky.

Za tímto účelem komisař Charlie McCreevy otevírá další kolo konzultací (předchozí proběhlo v roce 2006), které by mělo probíhat do 18. května. Pak jeho úřad podněty vyhodnotí a v červnu uspořádá veřejná slyšení s cílem zjistit, zda existuje možnost nalezení nějaké shody a dohody na společném přístupu mezi všemi relevantními hráči (stakeholders).

Za zmínku určitě stojí i to, že nejde o jediný záměr, se kterým nyní Charlie McCreevy přichází. Fakticky jde spíše o celý balík změn, který byl veřejnosti a médiím prezentován jako celek. A média ponejvíce informovala o té jeho součásti, která se týká prodloužení autorských práv výkonných umělců (hudebníků, zpěváků) z dosavadních 50 let na 95 let. Má se tím prý vyrovnat to, jak jsou stejná práva ošetřena v USA, a také v rámci Unie pro textaře a hudební skladatele, kteří již dnes požívají delší autorské ochrany.

Sám Charlie McCreevy to prezentoval tak, že navrhované úpravy „myslí“ nejenom zpěváky, jako je třeba Charles Aznavour či Cliff Richard, kteří svá nejslavnější díla nazpívali už před desítkami let, ale stejně tak i na hudebníky a členy kapel. Při dosud platné právní úpravě by se jim totiž mohly přestat penízky „sypat“ už poměrně brzy – zatímco textařům a skladatelům potečou ještě mnoho a mnoho let, a to i jejich dědicům po jejich smrti. Nechci to zde rozvádět, bylo by to na samostatnou diskusi. Zmiňuji to spíše pro dokreslení kontextu, do kterého je zasazen i návrh na diskusi o autorských poplatcích a o odstraňování rozdílů mezi členskými zeměmi.

Stejně tak je ale třeba zmínit i to, že komisař Charlie McCreevy chtěl reformovat systém vybírání autorských poplatků již dříve, a to v návaznosti na předchozí kolo veřejných konzultací k tomuto tématu, které proběhlo v roce 2006. Tehdy už přišel s konkrétními návrhy, které se ale nelíbily vlivnému hudebnímu průmyslu a sdružením umělců. A ti přesvědčili Francii, jejíž tehdejší ministerský předseda Dominique de Villepin se u předsedy Komise zasadil o to, aby byl návrh reforem shozen ze stolu.

Z tohoto pohledu zase může být nynější spojení druhého pokusu o reformu autorských poplatků s prodloužením platnosti autorských práv zajímavým strategickým tahem, který zvyšuje šance na skutečné prosazení budoucích návrhů reformy.

Proč se platí autorské poplatky?

Podívejme se nyní nejprve na to, proč se vlastně autorské poplatky vybírají. Požaduje to evropská direktiva 2001/29 („Direktiva o autorských právech“), která umožňuje členským zemím povolit vytváření kopií pro vlastní potřebu. Ovšem za té podmínky, že nositelé práv dostanou „spravedlivou odměnu“:

2. Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v těchto případech:

b) u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu, která, pokud jde o dotyčné dílo nebo předmět ochrany, bere ohled na použití nebo nepoužití technologických prostředků uvedených v článku 6;

Většina členských zemí, včetně ČR, této možnosti využila, povolila pořizování kopií (rozmnoženin) pro vlastní potřebu, a „spravedlivou odměnu“ vyřešila formou autorských poplatků. Ale existují i výjimky a odchylky. Nejvýznamnější jsou v Irsku a v Británii, kde možnosti povolit pořizování kopií pro vlastní potřebu nevyužili. Na druhou stranu zde zase nemusí řešit „spravedlivou odměnu“, a tak tyto země nevybírají žádné autorské poplatky.

Zdroj: sxc.hu
V Česku již proběhly první případy vyšetřených prohřešků proti autorskému zákonu, přičemž mezi vyšetřovanými byli i domácí uživatelé. Nejznámější kauzou z poslední doby je pak případ kinoripu filmu o Simpsonových, ve kterém devatenáctiletý mladík vyvázl z trestního stíhání za cenu 150 000 korun a spolupráce s IFPI.

Naopak třeba na Maltě a v Lucembursku je možné pořizovat kopie pro vlastní potřebu, ale žádné autorské poplatky se zde neplatí. Stejně tak lze kopie vytvářet v Řecku, autorské poplatky zde jsou stanoveny (na 2 procenta z cen HW), ale od výrobců a prodejců se nevybírají (po protestech veřejnosti a dosud nevyřešených právních sporech).

V Itálii je zase právo pořizování kopií pro vlastní potřebu omezeno jen na audiovizuální díla a zvukové nahrávky. Ve Finsku zákon povoluje vytváření kopií pouze z legálně získaných kopií, a v Německu požaduje, aby zdroje nebyly „vyloženě ilegální“ (zdroj).

Na druhou stranu „zpřístupňování“ kopií (například jejich uploadování, nabízení ke stažení, výměna atd.) do práva na pořizování kopií (rozmnoženin) pro vlastní potřebu očividně nespadá.

Je či není stahování legální?

Z výše uvedeného by měla vycházet i odpověď na tradiční otázku, zda je či není ilegální (v rozporu se zákonem) pouhé stahování autorsky chráněných děl z Internetu pro vlastní potřebu. Především: odpověď musí být „geograficky závislá“, protože různé země pracují s různými úpravami. Takže třeba ve Velké Británii by stahování autorsky chráněných děl legální být nemělo (protože zde nevyužili možnosti pořizovat kopie pro vlastní potřebu). V tomto kontextu je pak také třeba rozumět zprávám o tom, že ve Velké Británii chystají zákon, inspirovaný požadavky IFPI, na odpojování těch uživatelů Internetu, kteří z něj stahují autorsky chráněná díla (po předchozích dvou varováních).

Pokud jde o situaci v ČR, a nejsa právník, pouze odkáži na stránky české pobočky IFPI (Mezinárodní federace hudebního průmyslu), které citují stanovisko české policie:

Podle policie neporušuje zákon ten, kdo si filmy, hudbu a programy z Internetu pouze stahuje. Trestné je, když někdo soubory chráněné autorským právem někomu posílá.

Zajímavé je, že šéfka české pobočky IFPI Petra Žikovská se tuto interpretaci nedávno snažila zpochybnit, a to odkazem na tzv. tříkriteriální test:

Existuje § 30 Autorského zákona (zákona č.121/2000 Sb.), který umožňuje pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu, ale tzv. třístupňový test uvedený v § 29 říká, že ustanovení § 30 lze uplatnit pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Z výše uvedeného ustanovení pak část odborné veřejnosti vyvozuje, že i stažení díla z nelegálního zdroje, byť pro osobní potřebu, může být nezákonné.

Opět nechci fušovat do řemesla právníkům a spekulovat o tom, zda se paragraf 29 vůbec vztahuje na paragraf 30 (když ten první hovoří o výjimkách a omezení autorského práva, a druhý o tom, že pořizování kopie pro vlastní potřebu vůbec nespadá pod autorské právo). Spíše bych chtěl poukázat na to, že kategorie jako „nepřiměřené dotčení zájmů“ a „běžný způsob využití“ jsou značně vágní, a posuzování jejich míry v konkrétních kauzách přísluší soudu a nikoli „části odborné veřejnosti“.

Tip: přečtěte si rozhovor s Petrou Žikovskou Petra Žikovská: sdílení poškozuje umělce. Pokud vás zajímá problematika vyšetřování kyberzločinů a porušování autorského zákona v prostředí Internetu, můžete nahlédnout do kuchyně policie v článcích Karel Kuchařík: žádný zátah na uživatele P2P sítí neprobíhá, Karel Kuchařík: dostaneme se i do uzavřených sítí a Vyšetřování kyberzločinů: jaká je realita?.

A bez ohledu na to: pokud by mělo být právo pořizování kopie pro vlastní potřebu nějak omezováno, pak by se to (podle mého názoru) mělo adekvátně promítnout i do „spravedlivé odměny“, kterou dostávají nositelé práv ve formě autorských poplatků. Jinak by tato odměna asi těžko byla spravedlivá.

Jenže způsob stanovení autorských poplatků (alespoň v ČR) na žádnou přiměřenost či běžný způsob využití ohled nebere. Poplatky se vybírají plošně, již za potenciální schopnost uchovávat nějaká data. Typickým příkladem jsou paměťové karty do digitálních fotoaparátů a kamer, ze kterých se autorské poplatky také vybírají. A ptá se přitom někdo na běžný způsob jejich využití?

A ještě jedna důležitá věc: autorské poplatky nesouvisí se škodami, které mohou nositelům práv vznikat v důsledku porušování jejich autorských práv (viz ono: Trestné je, když někdo soubory chráněné autorským právem někomu posílá). Jsou pouze odměnou nositelům autorských práv, kterou je podmíněno ustanovení o možnosti pořizovat kopie pro vlastní potřebu. Nikoli nějakou kompenzací, odvislou od počtu užití díla.

Tím pádem nemá logiku ani argumentace, zdůvodňující autorské poplatky škodami z porušováním autorských práv (neoprávněných užití). Autorské poplatky skutečně souvisí pouze s možností (legálního) pořizování kopií pro vlastní potřebu, a nikoli s porušováním autorských práv.

A ještě jedna zajímavá věc: jak je u nás aplikována ta část evropské autorské direktivy, která říká že odměna nositelům práv má brát ohled na použití technologických prostředků (ochrany):

… za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu, která, pokud jde o dotyčné dílo nebo předmět ochrany, bere ohled na použití nebo nepoužití technologických prostředků uvedených v článku 6

Jak se autorské poplatky vybírají?

Vraťme se ale zpět k nynější iniciativě komisaře McCreevyho: určitě má pravdu v tom, že způsob vybírání autorských poplatků se napříč zeměmi EU liší, a to i dosti výrazně. Nejen v tom, že někde se autorské poplatky skutečně vybírají, zatímco jinde naopak ne. Stejně tak se liší i princip stanovení jejich výše: někde se odvozuje od kapacity či doby nahrávání či reprodukce, jinde od prodejní ceny, a ještě jinde má charakter paušálu.

I samotná výše autorských poplatků se liší často až diametrálně. Například tento zdroj cituje příklad MP3 přehrávače s pevným diskem 40 GB, u kterého autorské poplatky ve Španělsku obnáší až 80€, 2 € ve Finsku, a 0€ ve Velké Británii a Irsku. V ČR pak 10 korun, protože u nás se platí 10 korun za každých (byť jen započatých) 40 GB diskové kapacity.

Sama Evropská komise k nově otevřené diskusi zveřejnila podkladový materiál, ve kterém mapuje stav placení autorských poplatků v jednotlivých členských zemích, a v něm upozorňuje na další absurdnosti. Třeba na to, že výše autorského poplatku už někde převyšuje cenu samotného média či zařízení, ze kterého se vybírá. Příkladem mohou být DVD-R média, jak ukazuje i následující obrázek: autorský poplatek je na něm žlutě, samotná maloobchodní cena bez poplatku modře.


autorské poplatky DVD-R

Podle dostupných odhadů přitom bylo v roce 2006 vybráno na autorských poplatcích na 1,2 miliardy €, což představuje trojnásobný nárůst oproti roku 2001 (zdroj). Z konzultací, které se uskutečnily právě v roce 2006, přitom vyplynulo, že až 20 % takto vybraných částek si ponechali kolektivní správci autorských práv jako svou režii (zdroj).

Jaké jsou reakce?

První reakce ze strany výrobců digitálních technologií jsou podle očekávání pozitivní. Například šéf organizace EICTA to pro EURACTIV shrnul takto:

Odvětví plně podporuje spravedlivou a náležitou kompenzaci umělcům, tvůrcům a dalším vlastníkům autorských práv. Odvětví neobhajuje zrušení poplatků za vytváření soukromých kopií, ale opakovaně zdůrazňuje, že stávající systém je neprůhledný, nespravedlivý vůči spotřebitelům i odvětví a neodpovídá proklamovanému cíli spravedlivé odměny pro držitele vlastnických práv.

Zástupci spotřebitelů zase zastávají již delší dobu stanovisko, že celý systém výběru autorských poplatků je postaven na předpokladech, a nikoli na empirických studiích o dopadech legálního pořizování kopií pro vlastní potřebu. Poukazují na to, že žádný stát zatím nezhodnotil, jaké dopady legální pořizování kopií doopravdy má. Pokud by prý takové zhodnocení někdo udělal, zjistil by, že jen malá část legálně pořizovaných kopií vůbec má nějaké dopady (charakteru újmy) vůči nositelům autorských práv.

Sám podkladový materiál Komise například uvádí statistiku toho, jak jsou v praxi využívána CD-R média. Podle ní se dá o nějakém stahování (download) hovořit jen v cca 15 procentech.

KL_NOMINACE

Vyuziti prazdnych CD-R médií

Jenže, abychom se vrátili zpět k původní otázce: ta podle explicitního vyjádření komisaře Charlie McCreevyho nestojí tak, zda autorské poplatky eliminovat, či nikoli. Jejich zrušení vyloučil. Diskuse a konzultace, které nyní (znovu) otevřel, má zřejmě jen reformovat jejich stanovování a vybírání, nejspíše cestou nějakého sjednocení přes co největší část Unie.

Zda z toho vzejde něco dobrého či jen špatného, a zda něco vůbec, je asi otevřenou otázkou. Odpověď na ni určitě závisí na to, čí zájmy převáží, čí stanovisko a tlak bude mít větší váhu, kdo bude mít šikovnější lobbisty atd. Žijeme přece v Evropě.

Anketa

Co očekáváte, že iniciativa komisaře McCreevyho přinese?

24 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 12. 2008 22:49

Školení: Právo vs. online marketing

  •  
    Jak chránit vlastní značku a obsah.
  • Jak využívat cizí díla pro svoje prezentace.
  • Na co si dát pozor při tvorbě reklamy na internetu.

Více o školení Právo vs. online marketing »