Jak stát vymáhá lokální právo na globálním Internetu

Když se Internet začal šířit mezi akademickou a raně nadšeneckou komunitu, řada lidí chápala jeho globálnost nejenom v přeneseném smyslu, ale doslovně. Internet představoval něco, co funguje paralelně s naším běžným světem nejenom technologicky, ale poznenáhlu i ekonomicky a také právně. Internet byl prostředím bez práva, protože právo bylo něco takového, jako když právník vysoudí z firmy odškodné za to, že babička dala do mikrovlnky kočku a kočka umřela – na mikrovlnce přitom nebylo jasně napsáno, že se v ní kočky nesuší. Zdálo se, že Internet ovládne nějaké vyšší právo, vyšší princip mravní.

Nějaká léta to i fungovalo, zejména v počátcích Internetu, než se na něj začali připojovat vyčůránci, kteří každou díru v pravidlech či spíše netiketě chtěli zpeněžit a využít pro sebe. Excesů bylo málo, když, tak se daly tolerovat. Jenže to začalo nenápadně jedním e-mailem rozeslaným na kdovíjak sehnané adresy, končí to převahou spamu nad běžnou e-mailovou poštou.

Yahoo, pár nácků a Francie

A od vyčůránků to přešlo do problému: v jednom státě je něco legální, v jiném nikoliv. Konec myšlenky Internet je nad zákony přišel se známým sporem Yahoo versus Francie. Na Lupě o něm referoval populární „anarcholiberál“ Ladislav Zajíček – a samozřejmě byl zděšen z toho, co se stalo (Může stát přikazovat jiným státům, co smějí na Internetu?). O devět let později musíme konstatovat, že jeho zděšení by dneska hraničilo se znechucením, protože se stalo, čeho se tehdy Zajíček bál: z rozsudku se stal standard. Nikoliv nelogicky. A nakonec i nikoliv k naší škodě.

O co v případě Yahoo versus Francie šlo? Na aukcích Yahoo v roce 2000 nějací Američani prodávali věci s fašistickou symbolikou. V USA legální záležitost, ve Francii nikoliv. A protože ve Francii Yahoo působí a databáze jsou propojeny, objevily se fašistické předměty i na francouzských aukcích Yahoo, na což reagovali uživatelé řadou stížností. A spor Yahoo versus Francie vesele započal.

Ladislav Zajíček svůj někdejší komentář má striktně protifrancouzský a naznačuje v něm, že Francie vyžadovala po jiném státě, aby se choval podle její legislativy. Že vnucovala jiné zemi svou legislativu a troufla si ji uplatňovat nad celým Internetem. Ale tak to není.

Francie chtěla jediné: aby její zákony byly uplatňovány pro obyvatele Francie.

Žalující strana tehdy použila jednoduchý argument: Francouzské zákony zakazují nacismus ve všech jeho podobách a není důvod, proč by Internet měl být výjimkou. Soud s tím souhlasil: pokud by nějaká firma začala do Francie dovážet katalog nacistických relikvií tištěný v zahraničí, postupoval by soud stejně.

Yahoo v odvolání namítlo, že není schopno rozlišit, kdo je obyvatelem Francie a tím si zlomilo vaz. To už tehdy byla zjevná lež, protože obžaloba poukázala na to, že Yahoo běžně servíruje reklamy ve francouzštině a i podle vybraných lokalit, že je schopné uživatele přesměrovat na své lokální verze podle toho, kde se právě nacházejí, a to s velikou jistotou a schopností. Jenže to používá jen tam, kde se to hodí jemu: v reklamě. Nikoliv k tomu, aby dodrželo místní legislativu. To potvrdili i přizvaní internetoví experti jako Vint Cert nebo Ben Laurie: podle nich správnost detekce geografické polohy uživatele přesahuje 90 %.

Proto také 20. listopadu 2000 zněl verdikt soudu velmi ostře proti Yahoo. Yahoo dostalo za úkol vyvinout přiměřenou snahu rozlišit, ze které země uživatel pochází, a uplatnit na Francouze místní legislativu, tedy například je ochránit před prodejem fašistických předmětů.

Yahoo se rozsudku vysmálo a firma oznámila, že bude rozsudek francouzského soudu ignorovat. Francouzský soud toto prohlášení suše doplnil informací o výši pokuty (100 000 franků za každý den prošvihnutí lhůty 1.2.2001) a Yahoo sklidilo u lidí snících o Internetu bez hranic potlesk, protože všichni byli zvědaví, jak si francouzský soud vydupe pokutu od americké firmy.

Na to Yahoo podalo žalobu k americkému soudu, v němž chtělo, aby americký soud uznal, že francouzský soud nemá co nařizovat americké firmě. Než se k ožehavému problému stihl dostat americký soud, Yahoo beze slova vysvětlení vymazalo nabídku nacistických předmětů ze svých databází, tedy tak, že nebyly dostupné nejenom ve Francii, ale nikde. Tiskový mluvčí Yahoo o něco později situaci vysvětlil tak, že společnost jako celek podobné skupiny lidí zavrhla. S rozhodnutím francouzského soudu to samozřejmě nijak nesouviselo, stejně jako to, že o půl roku později podepsalo Yahoo smlouvu s firmou Akamai o zajišťování informací o geografické poloze uživatelů. Nejenom pro inzerci.

Proč Yahoo kapitulovalo?

Kromě toho, že obrana nácků ani dnes ani v té době nebyla ničím, co by veřejné mínění zrovna rozněžnilo, tu byl další problém. Yahoo mělo samozřejmě dceřinou společnost ve Francii, registrovanou dle francouzské legislativy a v zemi podnikající. Francouzská justice neměla páky, jak něco vyrazit z firmy americké, ale na její francouzské dceřince by si mohla hezky zgustnout. A při troše snahy i ledaskde jinde v rámci EU. Americký mastodont se musel rozmyslet, zda bude trvat na svém stanovisku a odepíše tím své obchodní aktivity minimálně v rámci Francie, pravděpodobně i v rámci EU, nebo zda přestane nad kšeftmany s nacistickou kulturou držet ochrannou ruku. Francouzská porážka byla jednou z posledních ran, která zlomila vaz dosavadnímu CEO Yahoo Timovi Kooglemu, jehož v květnu 2001 nahradil ve vedení Terry Semel.

Státní moc v případě Internetu použila stejné páky, jako používá v jakémkoliv jiném případě. A ze svého pohledu logicky uplatnila stejný přístup jako v jiných případech.

Stát ústy soudu uplatnil teritorialitu, tedy výkon soudní a správní moci nad jím ovládaným územím. Francouz pobývající v USA se mohl nabídkou fašistických předmětů kochat po libosti, kdokoliv nacházející se na území Francie nikoliv. Podle stejné logiky nemůže zadržený cizinec ve Francii (i jinde) namítat, že v jeho domovské zemi je legální držet kalašnikova bez povolení a vyžadovat, aby Francie akceptovala právní úpravu jeho země.

A soud si také našel někoho, kdo to odskáče: v daném případě dceřinou společnost. Dobrá otázka zní, jak by se situace vyvíjela v případě, že by Yahoo nemělo francouzskou dceřinku a žádný majetek, po němž by se soud mohl vozit. I takové případy se staly a ukázalo se, že státní správa je umí také řešit: vyhmátne prostředníky a vysvětlí jim, že obchodovat s někým, kdo není v rámci státu uznán za košer, není dobrý nápad. Prostředníci pak reagují v souladu s pravidlem „košile bližší kabátu“ a státu většinou vyhoví.

Když neskřípne stát dceřinku, najde si prostředníky

Ruská služba AllOfMP3.com byla jednou z nejpoužívanějších služeb pro prodej MP3 písniček ve světě a statečně konkurovala i iTunes od Apple. Podnikala na základě obchodního modelu, který byl v Rusku legální, nebyl ale legální mimo Rusko. Americké autorskoprávní organizace jako RIAA se snažily dosáhnout zákazu AOMP3 právní cestou v Rusku, ale to se jim nepodařilo, nezapomenutelný výrok ruského prokurátora „vynucovat si americké zákony v Rusku nevede nikam, než k porovnávání připravenosti strategických zbraní“ osvěžil leckterého zkušeného rétora.

Takže na to šla RIAA od lesa a upozornila americké i evropské karetní asociace, že spolupracují s partnerem, který porušuje evropskou i americkou legislativu. Karetní asociace situaci zvážily dle pravidla o košili a kabátu a AOMP3 odpojily od možnosti proplácet přes nejvýznamnější světové karty. Pak už to šlo samospádem, protože na hudebním portále se dalo objednávat už jen za vouchery a ruské platební karty, zablokovány byly i převody přes účet. Dnes po AllOfMP3.com neštěkne ani pes – odříznutí neruských zákazníků firmu zničilo. A to i přes výhrady, že v jejích šlépějích jdou další. Spíše škobrtají, než jdou…

AllOfMP3.com v době své největší slávy

Stát v tomto případě uplatil právo přes prostředníky. Nebylo nutné postihnout přímo hřešící firmu, stačilo si vyjasnit situaci se článkem řetězu, který byl pro obchod firmy podstatný a přitom na něj stát mohl dobře dosáhnout. Finanční instituce jsou dobrým cílem: zpravidla po státu něco potřebují a umí na budoucí oplátku ledasco poskytnout, je jich nízký počet a státu se s nimi dobře spolupracuje.

       

Pamatujte na to, až budete mít furiantské nálady a budete mluvit o svém internetovém projektu ve stylu no a co, tak převezu servery na Kajmany … jo, převezete, ale co tam s nimi budete dělat?

Sen o tom, že Internet bude mít nějaké své právo, končí. A zajímavá otázka do další pranice je, zda je to dobře nebo špatně… Co myslíte vy?