Kdo je průměrný český bloger?

Ilustrace: Nenad Vitas

Před několika lety bylo velmi módní záležitostí mít vlastní blog (jako ve všem jsme my Češi zaostali za světem o několik let, dalo by se skoro říci světelných). Tehdy se o psaní deníčku pokoušeli skoro všichni ti, co viděli v televizi reportáž o tomto fenoménu. Blogy, které vznikly tehdy, v oněch dobách, kdy slovo blog bylo velmi módní, jsou nyní dávno zapomenuty. Ti praví a nefalšovaní čeští blogeři totiž začali dávno před tím, než televize a další média vtloukla národu do hlav fakt, že existuje jakési slovo blog a co to slovo vlastně znamená. Tyto zlaté časy českého blogování přinesly této bohulibé činnosti mnoho autorů, redakčních systémů, zvyklostí a prestiže.

Vedly se debaty o tom, že novináři se mohou jít zakopat, že všechnu investigativní novinařinu si vezmou na triko nezávislí blogeři, kteří se stanou hlídacími psy demokracie i toho všeho ostatního, neméně důležitého. Mluvilo se o tom, že blogosféra začne dříve nebo později plodit novinářské talenty, které zlákají velcí vydavatelé do řad svých profesionálních pisálků, redaktorů a komentátorů. Blogosféra ovšem nadšené očekávání nesplnila, talenti se nerodí a v deníčcích se moc zajímavého obsahu neobjevuje. Natož aby někdo z blogerů kousl do nějakého kyselého jablka s takovou vervou, až by se to mocipánům nelíbilo.

Dokonce se ani nestává, aby někdo z nových neznámých blogerů zazářil a zviditelnil se právě svým deníčkem. Spíš je to naopak – politik začne upoceně glosovat počínání svých oponentů, šéf představenstva poměrně velkého podniku se chlubí svými pracovními úspěchy. Nevznikají blogerské hvězdy, vznikají pouze blogy hvězd (tedy „hvězd“, které se „proslavily“ něčím zcela jiným, než je psaní internetového deníčku). A zde je nutné doplnit, že mnohdy absolutně zbytečně, jelikož jen málokdo je schopen kvalitně psát o zajímavých věcech.

Pokud letmo nahlédneme do statistik například Toplistu, utvrdíme se ve dvou základních pravidlech české blogosféry. Za prvé – nahoře jsou pořád ti, co byli nahoře i před lety. Osobnosti, jako jsou Daniel Dočekal nebo Patrick Zandl, mají stále co říci a jejich texty čtenáře zajímají. Na horních místech v žebříčku jsou ovšem weby, které bych mezi blogy vůbec neřadil, nebo se věnují pornu či warezu. Za druhé – při detailnějším pohledu zjistíme, že asi tak 95 procent blogů (to je pouze můj skromný odhad) je v podstatě k ničemu. Číst se nedají, dívat se na ně taky nedá, případně jsou o věcech, nad kterými zůstává rozum stát. I když je docela dost možné, že těm, kterým jsou určeny (tedy těm, kteří se zajímají o hudební skupiny, jejichž jména si zrovna teď nemohu vybavit), se líbí.

Krátce řečeno, od blogů jsme si toho slibovali až moc. A teď zjišťujeme, že je to „jenom“ móda a zábavička pro náctileté, kteří si chtějí vyměňovat obrázky růžových králíčků (děvčata) nebo rychlých aut (kluci). Mysleli jsme si, že blogy změní společnost. Nestalo se, a proč taky? Mysleli jsme si, že blogy budou rozvíjet literární talent nadaných žáků a studentů. Taky špatně, blogy neprospívají o nic víc než školní časopisy před desítkami let.

Končit se má optimisticky. Pravdou je, že stejně, jako čtu weby novin a zpravodajské portály, čtu i některé vybrané blogy. Najdu v nich totiž informace, které jinde nepíšou. Úzce zaměřené blogy mají budoucnost, stejně tak jako deníčky těch, kteří umějí psát a věnují se zajímavým tématům. Blogy se staly součástí české mediální scény a jejich vliv je nezanedbatelný. Příkladem skvěle rozjetého blogu může být třeba Bloc.cz Jiřího Hlavenky, jehož podtitul „o čem jinde nepíšou“ je trefný a pravdivý. Jde sice o známou osobnost českého byznysu, ale jeho názory stojí za přečtení.

I když „průměrný český bloger“ není plnoletý, dělá hrubky a zajímá se o obskurní hudební styly, česká blogosféra nabídne kvalitní čtení i těm, kteří jsou zaměřeni trochu jinak. S ne moc přehnaným optimismem je možné prohlásit, že kdo chce hledat, ten si svůj oblíbený blog s obsahem šitým na míru najde…