Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) vydal verdikt v zajímavém případu (C-392/19) týkajícím se vkládání (embedování) obsahu. Potvrdil, že pokud někdo na web embeduje obsah, který je na zdrojové stránce publikován volně a se svolením držitele autorských práv, nepředstavuje tzv. sdělování nové veřejnosti – držitelé práv tedy za ně nemohou například požadovat licenční poplatky.
Pokud ale držitel práv zavedl nebo požaduje technická opatření proti embedování, jde podle SDEU o jinou situaci a embedování takového obsahu je zpřístupněním díla nové veřejnosti, které není možné bez svolení držitele autorských práv. Soud ve verdiktu embedování definuje jako tzv. framing:
Technika framingu spočívá v rozdělení internetové stránky do několika rámců a v tom, že se v jednom z nich prostřednictvím odkazu ke kliknutí nebo vložené internetové stránky (inline linking) zobrazí prvek pocházející z jiné internetové stránky, aby bylo uživatelům této stránky skryto původní prostředí, do něhož tento prvek patří.
Soud rozhodoval ve sporu dvou německých organizací. Na jedné straně stojí nadace, která provozuje online knihovnu Deutsche Digitale Bibliothek, která na webu nabízí přístup ke knihám, náhledům historických fotografií či různým zvukovým a videonahrávkám. Na druhé pak kolektivní správce autorských práv VG Bild-Kunst, který zastupuje tvůrce vizuálního umění.
Ten po digitální knihovně v rámci licenční smlouvy požadoval, aby přijala technická opatření, která by zabraňovala třetím stranám embedovat náhledy děl na své weby. Knihovna s tím nesouhlasila a obrátila se na německý soud. Ten pak požádal o vyjasnění SDEU.
Evropský soud rozhodl, že „…vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, prostřednictvím framingu na jiné internetové stránky třetí osoby, pokud při tomto vložení dochází k obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval nositel autorského práva, představuje sdělování veřejnosti.“
Soud konstatoval, že „… pokud nositel práv zavedl nebo požadoval již od počátku omezující opatření spojená se zveřejněním svých děl, neudělil souhlas s tím, aby třetí osoby mohly volně sdělovat jeho díla veřejnosti. Naopak chtěl přístup veřejnosti ke svým dílům omezit pouze na uživatele konkrétních internetových stránek.“
Soud nicméně zároveň potvrdil, že embedování nepředstavuje sdělování nové veřejnosti a nemusí k němu tedy být souhlas držitele autorských práv, pokud „… přístup k dotčeným dílům na domovských internetových stránkách nepodléhá žádnému omezujícímu opatření. V této situaci totiž nositel práv již od počátku udělil svolení ke sdělování svých děl všem uživatelům internetu.“
Celý verdikt v případu C-392/19 je k dispozici na webu Soudního dvora EU.
