Hlavní navigace

Aleš Miklík: Českým online médiím nehrozí ztráta významu. Nikdy jej neměla

Aleš Miklík

Hodně se píše o tom, že si tištěná média v ČR nikdy nevybudovala pozici silných společenských institucí ani kvalitní lidské obsazení. Jejich budoucnost má být na webu, ve skutečnosti zde selhávají ještě víc.

O krizi tištěných médií se vede paralelní štafetová diskuse; naposledy se kolíku chopil Michal Klíma. Skok z řízení velkého vydavatelství do mediálního startupu a související pocity zformuloval v podstatě do dvou bodů: chybí tu více lidí jako je on sám, a pokud stát nepodpoří jeho projekt, ohrozí tím svoje zdravé fungování.

Předchozí komentáře o tisku v ČR nehýřily takovým sebevědomím, ale shodovaly se většinou v jednom: tisk tu nehraje roli hybatele společenského dění a jeho svědomí, chybí v něm kvalitní novináři i management a s novými vlastníky to bude jenom horší, protože jsou v silném střetu zájmů. Internetu se tyto komentáře dotýkají okrajově, spíš v tom smyslu, že mediahousy většinou jeho nástup zaspaly a teď na něj nedokáží přenést své byznys modely.

Text původně vyšel na blogu autora, Lupa jej přebírá s jeho svolením.

Přitom je jasné, že Internet je a bude tím místem, kde vydavatelé budou dál zápasit o svůj význam. A už teď je jasné, že zatímco v tisku si drží ještě jakés takés renomé – spíše z historických důvodů než jiných – tak v online světě znamenají pro společnost ještě mnohem méně.

Pojďme si projít některé hlavní výtky, které padají na adresu tištěných médií, a srovnat si jejich relevanci pro Internet (myšleno pro zpravodajská online média):

Nastolování agendy

Už dříve platilo, že v novinách, mají-li něco znamenat, musí být něco víc než jenom obsah včerejších televizních zpráv. Úspěšným novinám se dařilo naopak určovat, o čem budou zprávy v TV. Tentokrát musí být totéž na Internetu, ale mnohem dřív. Prostor a čas na rozvíjení témat není, online média naopak už dřív propadla kouzlu počtu pageviews a titulky i samotná témata se ladí podle zájmu čtenářů.

Neplatí tedy, že by se čtenář dozvídal ze zpravodajského serveru o něčem, co by ho samotného nutně nezajímalo (jako to údajně fungovalo v novinách) a rozšiřoval si tak obzor – on sám určuje, co si přečte, přičemž rozhoduje hlavně jeho vlastní zájem a touha se spíš pobavit než informovat.

V mediálním fastfoodovém světě Internetu tedy jen výjimečně nastane situace, že jedno médium přijde s klíčovým tématem, které pak rezonuje zbytkem veřejného prostoru. Není na to čas a ani důvod – nestojí o to sami čtenáři.

Pokud je naopak něco pro veřejnou diskusi a zpravodajské servery charakteristické, tak je to jejich zbabělost a neochota zrušit čtenářské diskuse pod články. Jejich současná podoba má jednoznačně negativní efekt jak pro obsah médií samotných, tak i pro úroveň a význam veřejné diskuse jako takové.

Jediný důvod, proč servery ještě diskuse nezrušily, je hlavně ten, že se mylně obávají reakce čtenářů. Ve skutečnosti je většině lidí jedno, jestli ten otřesný obrázek názorů menšiny návštěvníků pod články je nebo ne. Už dávno diskutují jinde, hlavně na sociálních sítích.

Odhalování společensky nebezpečných jevů

Kdysi a kdesi pro jeden článek odstupovali politici, dnes je to výjimečné. Online médiím se to podařilo snad naposledy v případě Aktuálně.cz, což ale tento význam nedává online médiím samotným. Důvodem je hlavně opět nezájem a neschopnost na straně čtenářů udržet dlouhodobě pozornost u jednoho vážnějšího tématu.

Co se jeden den vydá (jako výsledek pracného získávání a ověřování informací), je druhý den zapomenuto pod nánosem dalších a dalších banálních zpráv. A politici to dobře vědí a už s tím i u kauz počítají. Časté výtky ze strany veřejnosti pak míří paradoxně na média – s tím, že se “nepostaraly o potrestání viníků” – ale to jednak není jejich role (tu mají v demokracii policie a soudy) a jednak na to ani nemají nástroje.

Vzdělávání a rozvoj intelektuálních kapacit čtenářů

Častou představou o novinách je, že by měly “kultivovat” společnost a učit některé lidi (samozřejmě “ty ostatní”) to, co nestihli ve škole. Ideálně by se mohli dozvídat něco nového o světě prostřednictvím intelektuálně vyspělých diskusí komentátorů a tříbit si jazyk o nová spisovná slova. Ideál z 19. století a počátků masového tisku se dnes udržuje už pouze mezi lidmi mimo média – novináři dávno pochopili, že v realitě jejich fungování na podobné role není šance.

Nikde jinde asi není lépe vidět, co si lidé od médií skutečně žádají, než při pohledu na statistiky návštěvnosti největších zpravodajských a bulvárních webů. A vydavatelé jdou za hlasem lidu jako za zlatým prasetem – pochopitelně, je to jejich politika pro online už od počátku. Online byl totiž pro tištěné vydavatele dlouho záhadným místem, se kterým se musí zacházet podle zvláštních pravidel, která se teprve učili. A ta jsou podle nich jasná – Internet vyžaduje hlavně interaktivitu, dále nikoho nebaví číst dlouhé texty a návštěvnost je rozhodujícím kritériem.

Výsledkem těchto faktorů nemůže být nic jiného než online snůška banalit, stereotypů a bulvárních pseudozpráv, které vzdělávají čtenáře nanejvýš tak v tom, co už sami znají ze všeho nejvíc – že v místních médiích nic podstatného nebo hodnotného nenajdou. Na český Snowfall stále čekáme, notabene na srozumitelné a nezkomolené překládání vědeckých a odborných závěrů. Čtenář to opět nežádá, spíš si chce potvrdit svůj světonázor, takže nejčtenější zprávou ze světa vědy se poslední měsíc stala bulvární interpretace výzkumu o geomagnetické citlivosti psů při vyměšování.

Informování a vysvětlování světa čtenářům

Další úlohou masových médií podle více teoretiků má být vnášení světla do nepřehledného a rychlého světa dneška. Vysvětlování událostí a vztahů mezi nimi je jedním z těch smysluplnějších požadavků, které by čtenáři mohli na noviny (a online) klást.

Bohužel to opět nedělají, protože v ČR na to ani nejsou zvyklí – nikdy se systematicky s takovou přidanou hodnotou v médiích nesetkali. Médiím a jejich názorům se tu apriori nevěří, ať jsou jakékoliv – laický převládající názor je dokonce takový, že by v médiích ani žádné názory být neměly.

U internetových médií je tento rys podtržen atomizací čtenářů podle jejich zájmů a vlastního světonázoru. Komentáře a interpretace událostí jsou rozsypány do blogů a dalších autorských typů obsahu; názory média či vysvětlování významu událostí se tu netolerují a odehrávají se striktně odděleně pod čarou, kde si je najde znovu jen ten, komu souzní s jeho vlastními názory.

KL17-nominace

Složitější problémy a pokusy o nadhled vyžadují příliš energie, místa a času, které na Internetu nejsou. A pokud ano, tak seškrtány do co nejmenšího obsahu, redukovány na pár hesel, násobně kratších než je počet nesouhlasných a urážlivých “komentářů” čtenářů pod nimi.

Podtrženo, sečteno: lidé jako Michal Klíma budou mít v onlinu o mnoho důvodů víc si stýskat po stabilním a relativně respektovaném tištěném světě, který brali vážně jak politici, tak čtenáři (i když ti spíš v očekávání jiných hodnot, než očekávali novináři). A význam českých zpravodajských serverů bude o to menší, o co víc budou bojovat o přežití množstvím shlédnutých stránek.

Našli jste v článku chybu?