Jedna ze stálic českého internetu, Aleš Slabý, byl odsouzen za vydírání. Toho se měl dopustit se svojí vymahatelskou společností Deredes formou, jakou komunikoval s lidmi, od nichž vymáhal peníze. Obviněný Aleš Slabý uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin byl podle § 235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Soud Slabému zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování služeb v oblasti vymáhání dluhů a pohledávek na dobu osmnácti měsíců. Dne 9. června 2010 Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjímáme: …je podstatné především to, že byla-li v písemné výzvě adresované poškozené obsažena pohrůžka, že v případě nezaplacení dluhu ji navštíví dva inkasní inspektoři (podle /smyšlených/ jmen jeden zjevně ruského či ukrajinského a druhý rumunského původu), pak se jako zcela logická jevila obava poškozené, že úkolem těchto inkasních inspektorů nebude tuto písemnou výzvu k zaplacení doplnit ještě výzvou ústní ani projednat s ní splátkový kalendář, ale jejich úkolem bude dosáhnout zaplacení za použití nějaké formy násilí.
Tím potíže Aleše Slabého se soudy nekončí. Jelikož i přes rozhodnutí soudu podniká dále v oblasti vymáhání plateb, je podezřelý, že spáchal trestný čin maření úředního rozhodnutí: přes nastrčenou společnost dále provozuje vymáhací weby jako deredes.cz nebo uhrazeno.cz a pokračuje v podnikání.
Update: vyjádření Aleše Slabého
"
Rozsudky českých soudů jsou někdy úplně spravedlivé, někdy zcela nespravedlivé, někdy pozoruhodné a někdy podivné.
I mě samotnému, byť jsem nic nikdy nikomu neudělal a byl jsem bezúhonným občanem této země, se naskytla zkušenost s našimi post-komunistickými soudy. Spoluvlastnil jsem jednu inkasní agenturu, která se zabývala vymáháním pohledávek korespondenční a právní cestou. Jistě nemusím vysvětlovat těm, kterým dlužník neplatí, jak moc je společensky prospěšná tato činnost, zejména tehdy, kdy standartní instrumenty (policie, soudy) jsou laxní, pomalé či jinak k ničemu. Upozorňuji, že jsme byli přesvědčeni, že děláme vše podle platných zákonů a ani jsme si nepřipouštěli jejich porušení, protože jsme veškeré kroky měli schválené od právníků, zejména tehdy, kdy dlužníci jako svou taktiku používají neopodstatněná trestní oznámení (je to zdarma) na věřitele i na nás a nespočetně jsme podávali svědectví a ta byla následně odkládána pro to, že byly jasně účelové, a my nic nezákonného neděláme.
Jednoho dne (na jaře roku 2008) jsme však v rámci standartního vymáhání narazili na jednu právničku, která si měla údajně půjčit cca 30.000 Kč od její známé, což dokládal i výpis sms operátora Vodafone, které si zmíněné paní mezi sebou čile vyměňovaly a další důkazy. Paní s námi nijak již čile nekomunikovala, pouze poslala přípis, že si není ničeho vědoma, že snad ani paní vůbec nezná, ještě před tím ještě stihla podat trestní oznámení. Policie nás kontaktovala, dodali jsme jí dokumenty a věc odložila, protože se nic nestalo. Kontaktovali jsme tedy dlužnici písemně znovu a opět nás kontaktovala policie se stejným výsledkem – věc odložila. Následně jsme ji tedy kontaktovali potřetí, kdy se stalo již potřetí to známé odložení. Nicméně asi po dvou měsících nás kontaktovali úplně z jiného než místně příslušného okrsku (ne, určitě to nebylo ze známosti k jistým osobám, byla to náhoda), že se paní opět odvolala ke státnímu zástupci a ten to předal (raději) jim, a že se má někdo dostavit na výslech. Protože jsem měl, jako jeden z jednatelů společnosti, na starosti komunikaci s úřady, vydal jsem se tam já a následně jsem byl osočen, že paní se cítila vydírána, že je vůbec nezajímá, jestli dluží a že tedy bude soud. O tom, že s paní komunikoval úplně jiný zaměstnanec, než já, nikoho nezajímalo, nebýt těch jejich trestní oznámení, tak bych o tomto případu nikdy ani neslyšel (na to právě máme zaměstnance, kteří se věnují dlužníkům).
Následoval trestní příkaz, ve kterém mi byla udělena podmínka na 18 měsíců. To už mi opravdu přišlo jako bezprecedentní zásah do práv, proto jsem podal proti usnesení odpor s tím, že u soudu se vše vysvětlí a paní se případně jako firma omluvíme, pokud by nedlužila a navrhneme i nějaké odškodnění. Odškodnění bylo s dlužnicí domluveno ještě před soudem (protože pohledávka se již samozřejmě s časem promlčela (bylo tedy dosaženo účelu)) v řádech údajné půjčky. Mašinérie již ale byla rozběhnuta a nešla zastavit. Před soudem, i přes dohodu poškozené a nás, jsem byl odsouzen k tomu stejnému plus jako bonus za obstrukce (že jsem pokorně nepřijal první usnesení o vině a trestu) jsem si vysloužil zákaz činnosti. Odvolání probíhalo podobným režimem jako první stání s tím rozdílem, že senát alespoň uznal, že by byl trest zákazu činnosti příliš tvrdý, tak ho alespoň zmírnil tak, že nesmím aktivně vymáhat pohledávky, ale ve společnosti zůstat mohu (bohudík).
Údajné vydírání jsem měl spáchat tím způsobem, že jí bylo sděleno, že v případě, že nás nekontaktuje, tak ji osobně navštíví naši pracovníci a byla zmíněna jejich jména a emaily. Protože se sem legálně přistěhovali z jiného státu, měli, pravda, cizí jména než např. Jan Novák nebo Pepek Vyskoč, ale přece jsme moderní společnost bez předsudků a pouhé jméno, i kdybych byl jmenovcem Jiřího Kajínka, nic neznamená. Bohužel dlužník – právnička, moc dobře věděla, co si může dovolit a pokud bude tvrdit, jak moc se bála o život, že to musela oznámit celé rodině, že nějaké odškodnění bude na místě. Z toho plyne poučení, chcete-li se přestěhovat do jiného státu, nemějte jim za zlé, že se na vás úřady budou tvářit nedůvěřivě, rasově vás budou diskriminovat, bezdůvodně sankcionovat, a jinak porušovat vaše lidská práva – bude to díky vašemu jménu, nechte se prosím přejmenovat, východně znějící jméno vám přinese problémy, české soudy dělají to samé.
S právníkem jsme podali ještě dovolání, to bylo také zamítnuto (pro ně jde jen o prkotinu, kdo by se tím zabýval). S právníkem jsme podali i ústavní stížnost, která se bude ještě řešit, a v případě nouze jsme připraveni toto dovést až k soudu do Štrasburku.
"
