Včera, v úterý 1. dubna (tedy: „na apríla“), vyšel zde na Lupě článek, ve kterém jsem popisoval výstupy tzv. twinningového projektu, který probíhal více než rok na Českém telekomunikačním úřadě. Šlo v něm o požadavek, vznesený autory výstupního dokumentu (experty Evropské unie), aby správa české národní domény .cz přešla do rukou budoucího Českého národního regulačního úřadu (ČNRÚ, který vznikne transformací z dnešního ČTÚ).
Všechny čtenáře, kteří včerejší článek považovali za apríl, musím zklamat: apríl to bohužel nebyl. Všechny uvedené citace, jako
ČNRÚ by měl mít úplnou pravomoc ve vztahu k:
- Systému názvů internetových domén pod národním kódem ‚.cz‘, od definice až po provozní aspekty.
- Vypracování a schválení národního plánu názvů domén, aby se tak zlepšila efektivnost a rozvíjela se informační společnost a elektronické obchodování mezi občany, podniky a veřejnou správou.
- Předepisování poplatků za přidělení a udržování doménového názvu ‚.cz‘.
Společnost CZ.NIC by měla předat ČTÚ všechny databáze a informace týkající se domény *.cz. Společnost CZ.NIC by měla přestat plnit tyto povinností.
a další, jsou autentické a skutečně pochází ze zmíněného dokumentu „Model budoucí provozní činnosti“.
Dovolil jsem si jen využít aprílové příležitosti k jakémusi „aprílu na druhou“ a touto formou upozornit na problém, o kterém by se určitě mělo diskutovat (a ne jej držet a vařit někde pod pokličkou).
Co říká Rámcová direktiva?
Výstupní dokument twinningového projektu, který obsahuje požadavek na předání české národní domény do rukou státu (resp. nového regulátora), se alespoň nepřímo odvolává na nový regulační rámec elektronických komunikací:
Uvažuje se o tom, že by pravomoci týkající se správy adres a domén měl převzít ČNRÚ, stejně jako je pověřen řízením jiných omezených zdrojů, jako je kmitočtové spektrum a číslování. Tato skutečnost je zvažována jako důsledek nutné konvergence služeb elektronických komunikací, jak je ustanoveno v novém evropském předpisovém rámci.
Takovýto požadavek by měla obsahovat tzv. Rámcová direktiva Evropské unie (direktiva 2002/21/EC ze 7. března). Ta ve svém desátém článku skutečně řeší problematiku „číslování, adresování a přidělování jmen“ (numbering, addressing and naming) a opravdu požaduje, aby národní regulátor „držel v rukou“ veškeré číslování a číslovací plány (v paragrafech jedna až čtyři článku deset). To samé už ale rozhodně nepožaduje po „adresách“ a „jménech“ obecně, ani po internetových doménách a doménových jménech konkrétně. O těch (nepřímo) hovoří až v paragrafu pět, kde říká, že:
Tam, kde je to účelné pro zajištění globální interoperability služeb, budou členské státy koordinovat svou účast v mezinárodních organizacích a fórech, ve kterých se rozhoduje o číslování, adresování a přidělování jmen, pro potřeby elektrických komunikačních sítí a služeb".
Z toho mi rozhodně nevychází, že by Evropská unie skrze svou direktivu požadovala, aby regulátor spravoval národní doménu (toto požaduje pouze u číslovacích plánů, kde to má svou logiku).
Jaká je situace v zemích EU?
Situaci v členských zemích Evropské unie mapuje například studie Management of ccTLDs by Member States of the European Union (z 26. října), která také dospívá k závěru, že Rámcová direktiva nepožaduje převod národní domény do rukou regulátora. Uvádí také, že z členských zemí Evropské unie pouze dvě až tři (Finsko, Španělsko a z části Francie) svěřily správu své národní domény do rukou nějakého státního orgánu, zatímco ostatní zvolily řešení obdobné českému (se správcem z privátního či akademického sektoru). Situaci ve světě ukazuje například tento zdroj.
Pravdou ale je, že v mnoha zemích, včetně členských zemí Evropské unie, má správce národní domény pro svou činnost nějaký formálnější mandát od státu, ať již přímo zakotvený v zákoně či definovaný jinak. Jinými slovy: že svůj statut a pravidla správy národní domény, která používá, si správce nevymyslel a nestanovil zcela sám, ale že vznikla jiným způsobem v rámci „oficiálnějších“ postupů.
Něco takového, tedy nějaké „zoficiálnění“ statutu CZ.NIC a jím používaných pravidel, by se zřejmě hodilo i v České republice – ale jak konkrétně to udělat, do jaké míry atd., by určitě chtělo pořádně promyslet. Mělo by to být předmětem pečlivých úvah a diskusí, a ne výsledkem nějakého nepříliš uváženého nadiktování (experty z Evropské unie) či nějakých zákulisních jednání. Vhodným mechanismem „zakotvení“ by pak byl chystaný budoucí zákon o elektronických komunikacích…
