Už jen do konce roku bude na Kavčích horách v provozu „mokrá“ část filmové laboratoře, kde se vyvolávají filmové negativy. Česká televize nemá pro fotochemické pracoviště ani externí zakázky, ani interní využití. Proto chce provoz zavřít a ponechat jenom digitální skener. O zachování pracoviště usiluje třeba Asociace českých kameramanů nebo FAMU. Podle filmařů je to národní technická památka, kterou by navíc mohly uživit zakázky ze zahraničí anebo od Národního filmového archivu.
Ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant tuto představu v rozhovoru pro DigiZone mírní. Jím řízená instituce nemá pro filmové laboratoře České televize žádnou práci. Filmový archiv se musí řídit zákonem o zadávání veřejných zakázek a tendr musí být za rovných podmínek otevřený všem zájemcům na trhu.
„Do řádně vypsané veřejné soutěže se Česká televize nepřihlásila, protože věděla, že chceme i věci, které oni neumí a nedělají. Mimo veřejnou zakázku se my pohybovat nemůžeme. Tím to pro nás de facto končí,“ poznamenává Bregant. Těmi činnostmi, které televizní laboratoře nedělají, má například na mysli proces lidově zvaný „odplísňování“.
„Je to ošklivé slovo a v některých lidech vyvolává pocit, že máme ty filmy plesnivé. Není to tak. Odplísňování je standardní procedura, kterou jsme vyvinuli v barrandovských laboratořích v polovině 70. let,“ vysvětluje ředitel archivu. Filmový pás přirozeně stárne a kvůli chemickým reakcím acetátových složek, jimž se přezdívá octový syndrom, se musí pravidelně udržovat. Předejde se tím vytváření bílého prášku na okrajích a povrchu filmu, který může laickému oku připomínat plíseň. „Je to periodický proces, který se bude dělat tak dlouho, dokud ta filmová surovina bude existovat,“ podotýká Michal Bregant.
„Ve zlínských laboratořích na to mají technologii, kterou vyvinuli společně s námi. Zatímco Česká televize to ve svých laboratořích nedělá, a jak říkal technický ředitel Michal Kratochvíl, nechtěli by to ani zavádět,“ upřesňuje šéf archivářů.
Národní filmový archiv sice zabezpečuje filmovou sbírku fotochemickou cestou, zpracovánu má ale už velkou většinu sbírek. Pouze u nejstarších materiálů na prudce hořlavé podložce, která se v Československu používala do začátku 60. let, může docházet k rozkladu, a tudíž bude nutné další zabezpečování na bezpečný materiál. Ale to by televizní laboratoř neuživilo.
„Materiály se průběžně kontrolují, v nekonečném řetězci, krabice po krabici, abychom v každém okamžiku věděli, jestli tam nedochází k nějakému rozkladu materiálu – což je přirozený proces, který nelze zastavit. České materiály jsou z naprosté většiny už zabezpečené. Nicméně patří k profesní cti archivářů, že se nitrátní materiál neskartuje, pokud není úplně rozložený. Pořád totiž jeho kvalita a obrazová informace je nejvyšší úrovně, jakou známe,“ vysvětluje Bregant.
Od Vršovic po Itálii
Za zabezpečený film se považuje takový, který má filmový materiál na nehořlavé podložce a je řádně zpracovaný a uložený v depozitáři. Na digitalizaci a na restaurování filmů spolupracuje český archiv i se zahraničními laboratořemi.
„Třeba film Až přijde kocour jsme digitálně restaurovali v Bologni. Předtím jsme s nimi digitalizovali Extázi a spolupracujeme s nimi na různých odborných projektech. Jinak se většina našeho digitálního restaurování odehrává v UPP ve Vršovicích. Za poslední roky se drtivá většina filmů, které jsme digitálně restaurovali, zpracovávala tam,“ osvětluje šéf archivářů zavedený postup.
Mezinárodní filmový festival v Benátkách, který se koná do 10. září 2022, zařadil do programu digitálně restaurovanou verzi psychologického thrilleru Ucho. Zdrojem pro digitalizaci byly originální negativ obrazu a pro zvuk původní magnetické míchací pásy. Restaurování proběhlo ve společnostech UPP a Soundsquare díky daru Milady a Eduarda Kučerových.
Filmaři při obhajování významu laboratoří České televize používali jako argument také údajně problematickou kvalitu práce maďarské laboratoře, se kterou Národní filmový archiv spolupracoval také. To je ale podle Michala Breganta už minulost: „V Maďarsku jsme digitalizovali mezi lety 2015 až 2017 na základě mezinárodní veřejné zakázky. Maďarská laboratoř ji vyhrála, protože tehdy klíčovým kritériem byla cena a Maďaři dali nejnižší nabídku. Předložené nabídky byly ještě další dvě nebo tři, v hodnocení podle předem daného kritéria to ale nemohlo dopadnout jinak. Tu spolupráci jsme skončili s projektem digitalizace placené z norských fondů, od té doby jsme tam už nic nedělali.“
Národní filmový archiv zvládne některé činnosti vlastními silami. Má přepisovací zařízení pro digitalizaci filmů pro kinodistribuci, vysílání v televizi anebo pro různé online videotéky. Buduje navíc vlastní laboratoř, která bude schopná skenovat filmy ve vysokém rozlišení. Nemá ale kapacity na postprodukční čištění digitalizovaných kopií, kdy se políčko po políčku odstraňují kazy, prach, škrábance a další vady obrazu.
„To dělá občas UPP, protože má velkou postprodukci a občas může lidem u počítačů zadat tuto práci, které se z nedostatku lepšího pojmenování stále říká restaurování. Dělají to dobře a výsledky jsou úplně v pořádku. Nemohli by však udržet takto kvalifikované lidi jenom na restaurování. Většinu byznysu zkrátka musí mít v postprodukci a k tomu občas potom mohou digitálně restaurovat nějaký film,“ přibližuje ředitel NFA finanční náročnost záchrany starých filmů.
„Filmy se běžně digitalizují znovu a znovu. Co se digitalizovalo před 10, 15, 20 lety, se dnes zpracovává znovu. Nástroje se zlepšují a archivy v sobě nesou i výzkumný étos, takže se snaží zlepšovat nástroje digitalizace a dalšího zpracování. Digitální data jsou výborný nástroj, ale ne řešení. To řešení alespoň pro nás je v péči o filmové materiály, k nimž se budeme vracet,“ zdůrazňuje Michal Bregant.
Kavčími horami to nekončí
Ani za takové situace ale nevidí důvod, proč by na Kavčích horách měly zůstat v provozu laboratoře, které dávno nejsou klíčové pro chod České televize, natož pro úkoly, které jí stanovuje zákon.
„Jasně, že mě mrzí, když laboratoře, které mají takovou tradici, skončí. Ale Česká televize se podle mě v tomto ohledu chová racionálně. Není to nezodpovědné, nedá se s tím dělat nic jiného. Česká televize má vysílat a do veřejnoprávní role, kterou má plnit, udržování laboratoří jako nějakého obsolentního pracoviště nepatří,“ konstatuje věcně Bregant.
„Myslím, že to skončí tak, že i z Prahy se bude vozit materiál do Zlína,“ nastiňuje budoucnost. Zlínská laboratoř vyhrála zakázku nejen od Národního filmového archivu, ale také od Slovenského filmového ústavu anebo Srbského národního filmového archivu. „Srbský archiv jim posílal kamiony filmového materiálu, který ve Zlíně kompletně zpracovali a poslali zpátky zabezpečený, vyčištěný a na nových kopiích. Ty zabezpečovací kopie potom v Srbsku ukládají jako matrice pro budoucí využití. To je princip, na který jsou zlínské laboratoře dimenzované, je v tom tradice, pracují tam lidé, kteří to umí, a je tam potřebné technologické zařízení, které není využitelné v běžném provozu,“ přidává příklad.
Není to tedy tak, že by po uzavření filmových laboratoří na Kavčích horách už nebyla žádná možnost filmovou surovinu zpracovat. Ve Zlíně se také vzdělávají budoucí filmaři.
„Česká televize má výborně digitalizované a uspořádané archivní programové fondy. Co mají na filmovém materiálu, to uchovávají na filmu. Ale myslím, že mají de facto zdigitalizováno. Mokrá laboratoř už pro ně taky nemá význam,“ uzavírá šéf NFA svůj odborný pohled.
Filmaři ještě zkouší přimět Ministerstvo kultury, zda by televizní laboratoře neprohlásilo za technickou památku anebo nenašlo nějaký systém financování. V ekonomicky složité době, s napjatým státním rozpočtem a při prudce rostoucích nákladech kvůli inflaci a energiím se však tato možnost stále zmenšuje.
