Jak se zrodil nápad založit Donio?
Ten nápad přišel někdy v létě 2019. Cesta, která mě k tomu přivedla, byla delší. Odmala jsem se věnoval dobročinným aktivitám, bavilo mě pomáhat lidem, kteří třeba neměli takové štěstí, nikdo jim nepomohl. Vždycky jsem to dělal na dobrovolné bázi, samozřejmě při práci a v určité fázi života jsem si řekl, že bych chtěl pomáhat ve velkém. Ne jednou týdně nebo měsíčně zajet do nějakého dětského domova a udělat jim tam program, ale pomoci třeba čtyřem stovkám dětských domovů. Věděl jsem, že tu jsou lidé, pro které byla zajímavá možnost založení sbírky. Protože před Doniem nebylo možné si založit svou vlastní sbírku jako fyzická osoba.
Co založení sbírky brání?
Legislativa. Veřejnou sbírku může založit jen právnická osoba. Fungujeme jako prostředník, aby si u nás mohl tu sbírku každý založit.
Je to opravdu každý, neexistuje žádné omezení, kdo by vaším prostřednictvím mohl tu sbírku založit?
Není to kdo, je to na co. Ten účel může být velmi široký, od pomoci dětem, seniorům, zvířatům, přes komunitní projekty typu, že sousedé si chtějí ve své ulici postavit nové dětské hřiště, až pro podporu kultury. Sbírku lze uspořádat na všechno, co umožňuje zákon, a ta definice je, že to musí být veřejně prospěšný účel. A teď je otázka, co vlastně komu připadá jako dostatečně veřejně prospěšný účel.
Kdo to posuzuje?
Z naší strany to posuzují kolegyně, které sbírky schvalují, a v rámci kontroly to posuzuje pražský magistrát jako kontrolní orgán naší veřejné sbírky. Pro něj jsme partnerem my, my odpovídáme za to, že sbírka bude v pořádku, my to musíme jednou ročně vyúčtovat a předložit ke kontrole.
Čím si jako crowdfundingová platforma získáváte důvěru dárců?
Tam je několik faktorů. Ten nejdůležitější je určitě transparentnost. Každý uživatel, který příspívá, přesně ví, na co přispívá, na co budou jeho peníze použity. To je asi ta naše nejdůležitější hodnota. Proto je třeba Donio i trochu liberálnější v rámci posouzení toho, komu povolí sbírku spustit, respektive na co. My říkáme: pojďme dát dárcům 100 procent informací a je na nich, jestli se rozhodnou ten příběh, byť se může jevit jako sebevíc bláznivý, podpořit, nebo ne. Dárci jsou svéprávní, a když bude chtít někdo přispět na nové auto, tak ať mu přispějí na nové auto. Ale musejí vidět, že přispívají na nové auto.
To je jeden faktor. Co ty další?
Druhý faktor je mít ty informace od začátku do konce. U nás, když přispějete na nějaký příběh, i po skončení té sbírky, kdy bude dosaženo stanoveného cíle, částka se vybere, budete od nás pravidelně dostávat aktuality, co se s tím daným příběhem děje. Abyste věděli, že když tady přispějete pětistovku na rehabilitaci třeba nějaké malé holčičky, tak ona za měsíc opravdu na té rehabilitaci byla. Přijde vám fotka, přijde vám pozdrav, a tak víte, že peníze opravdu šly tam, kam měly.
Jakou část z těch darů příjemce dostává?
Dostane všechno, my žádné poplatky ani provize z toho nebereme.
A z čeho jste živi?
Máme takový model, postavený na bázi spropitného. Když u nás někdo přispívá, může se dobrovolně a svobodně rozhodnout, jestli chce nad tu část, kterou přispívá do sbírky, podpořit zároveň Donio jako takové.
A to vám stačí na provoz?
Samozřejmě záleží na tom, jak velký je tým, co všechno do provozu dáte, jak moc děláte marketingové kampaně. Ale ten model je dlouhodobě udržitelný.
Čím se ještě Donio od ostatních dárcovských platforem liší?
To stoprocentní předávání vybraných peněz je asi to nejdůležitější, to žádná další dárcovská platforma nedělá. A je to jedna z nejsilnějších motivací pro zakladatele, proč si sbírku otevřít u nás. Pak jsme produktově orientovaní. Když srovnáte UX, UI všech těch platforem, je Donio o několik úrovní výš a odlišuje nás i přemýšlení nad tím produktem. Přidáváme i nové funkcionality, aby to darování bylo zábavné, aby tam fungovala co největší interakce mezi dárcem a Doniem. Pro nás je od začátku důležité, aby to přispívání bylo možné na pár kliků. Jednoduše. Dárce nechce mít moc bariér. Umožňujeme i platby kartou, Google Pay, Apple Pay, QR kódy, v podstatě všechny možné platební způsoby na Donio najdete.
Dobře, teď pomineme technologickou jednoduchost, jaká je v době rostoucí inflace a vysokých cen ochota lidí přispívat na dobrou věc?
Minimálně podle těch našich čísel se inflace ani žádný další makroekonomický aspekt zatím neprojevuje. Nám ta čísla kontinuálně rostou, ať už je to celkový počet dárců, celkově vybraný objem peněz, i průměrná částka daru. To se drží na stejné hladině.
A na straně příjemců? Zvyšuje se poptávka, máte víc projektů nebo zájemců, aby na ně byla uspořádána sbírka?
V absolutních číslech ano, byť je to svým způsobem trochu sezónní. Každý rok evidujeme před Vánocemi, že jak fyzické osoby řeší rodinný rozpočet, tak i neziskové organizace přicházejí s různými akcemi na vánoční, předvánoční, štědrovečerní sbírky. Jak od lidí, tak od neziskových organizací je sbírek před Vánocemi mnohem víc.
To znamená, že Češi jsou v tomto období štědřejší, nebo je zájem jen na straně poptávky?
Každý rok vidíme, že kolem Vánoc je darů víc. Samozřejmě to souvisí s tím, že je větší nabídka.
Do povědomí široké veřejnosti jste se dostali hlavně díky sbírce na nemocného Martínka, který tak může podstoupit léčbu v zahraničí. Věřili jste, když jste tu sbírku pořádali, že se podaří tu astronomickou částku vybrat?
Samozřejmě v začátku asi spíš nevěřili. Když to kolegové zmiňovali poprvé, že tady máme žádost na sbírku o 100 milionů korun, tak to vzbuzovalo mnoho otazníků. Taková sbírka vždy vyvolá i pozornost médií, konkurence a podobně. Takže jsme byli velmi opatrní, i s tím, že se jednalo o experimentální léčbu minimálně z pohledu českých zákonů. Proto jsme byli ostražití. Nicméně, když se k léčbě vyjádřila paní primářka Haberlová z Motola, byla to pro nás garance, že léčba je potřebná a má smysl. To byl první moment, kdy jsme řekli „ok, tu sbírku spustíme“. A pak ten hlavní moment byl rozhovor v DVTV, kdy tatínek vystoupil jako ten člověk, který chce zachránit svého syna. Největší zlom pak nastal ve chvíli, kdy vlnu solidarity utrhla herečka a influencerka Nikol Leitgeb.
Jak ten příběh pokračuje dál? Máte zpětnou vazbu, jak ta léčba vypadá?
My jsme s tou rodinou v poměrně úzkém kontaktu, řešíme ještě další věci s tím spojené. Léčba má proběhnout na přelomu ledna a února ve francouzském speciálním střediku v Montpellier. Zhruba za měsíc by měl Martínek do té Francie odcestovat a léčbu podstoupit.
Spustil tenhle konkrétní příběh další zájemce podobného druhu, kdy ty částky dosahují podobně milionových výšin?
To se děje dost pravidelně. Ve chvíli, kdy nějaká sbírka je hodně medializovaná, je vidět, je úspěšná, do týdne do dvou máme typologicky stejné projekty. Dejme tomu, když někomu vyhoří dům, vybere se milion, do týdne tu máme třeba čtyři požadavky lidí, kterým taky shořel dům. A tady v tom případě to bylo podobné. Po skončení té sbírky nám přišla žádost na 77 milionů, naděje pro Kikoše, kdy se také jedná o vážné onemocnění malého chlapečka. Tam to tedy nakonec přehodnotili, že celých 77 milionů vybírat nebudou, vybírají myslím jen 10 a aktuálně jsou na nějakých čtyřech milionech.
Máte omezení, kolik projektů může být současně aktivní, aby to ještě mělo smysl, aby se v tom ti dárci dokázali zorientovat?
Jedinou hranicí pro nás je limit lidského kapitálu, kolik sbírek jsme schopni zpracovat, ověřit a spustit. Ale to se dá poměrně rychle odstranit náborem dalších lidí. Takže ta kapacita omezená není. Dneska máme na Donio 300 až 350 aktivních sbírek. Ale ono to nefunguje tak, že člověk přijde na Donio a jde si vybírat konkrétní sbírku, které přispěje, nebo děje se to třeba v 10 procentech. Ve zbytku je to tak, že člověk, který sbírku založí, má kolem sebe komunitu, a je na něm, aby on to v té komunitě sdílel, aby zaujal své kolegy, kamarády, známé, rodinu, aby mu pomohli se sdílením té sbírky.
Čili vy fungujete jako koncová kasa, ale to PR, prezentace příběhu, je záležitostí jednotlivých žadatelů.
My jsme nástroj, který umožňuje celý ten proces zrealizovat, ať už legislativně, technicky, účetně a podobně. Tím, že máme 350 sbírek, ani není možné udělat PR všem. Máme vlastní kanály, sociální sítě, newsletter, kam jsme schopni 10 až 15 sbírek podle nějakého klíče zařadit. Těm dokážeme pomoci, ale u těch ostatních je hlavní práce na nich. Snažíme se jim v tom pomoci tím, že dáváme k dispozici různé manuály, guidelines, čeho se držet, jak tu sbírku propagovat, koho oslovit, aby oni byli úspěšní. Ale ta hlavní aktivita je na nich.
Co má člověk udělat, aby jeho projekt u veřejnosti uspěl?
Je to souhra více věcí. Určitě je potřeba kvalitní příprava toho příběhu, aby byl hezky popsaný, ten storytelling je strašně důležitý. Nesmějí chybět kvalitní fotografie, obrazový materiál. U Martínka jsme viděli, že hezká fotka toho chlapečka, která obletěla celé Česko, měla určitě velký vliv na úspěšnost sbírky. Protože to v nás vzbuzuje pozitivní emoce.
Druhá věc je nebát se. Už při tom založení musíte vědět, že ten příběh chcete sdílet dál. Neúspěšné sbírky na Donio mají většinou společného jmenovatele, a tím je stud nebo ostych. Takže určitě počítat s tím, že ten příběh je potřeba sdílet. Dalším faktorem úspěchu je aktivita. Když mě někdo osloví kvůli rozhovoru, tak tam prostě půjdu, viz příběh tatínka Martínka.
A pak je to trochu i o štěstí. Že napíšete ve vhodný čas influencerovi, který si to zrovna zobrazí, nasdílí vám to a sbírku to pomůže nakopnout. A tam opravdu myslím, že funguje moment štěstí. Influenceři, když se s nimi bavím, říkají, že vlezou na mobil, posledních pět zpráv si rychle přečtou, vidí sbírku, tak jí prostě pomůžou. Ale někdo, kdo napsal před dvěma hodinami, ten v těch příspěvcích může zapadnout.
A když se částku vybrat nepodaří, co se děje s těmi penězi? Vracíte je, necháváte si je, nebo je vyplatíte částečně?
Vyplatíme je. Vlastně na začátku každé sbírky se těch lidí ptáme, co by s těmi penězi udělali, kdyby se vybrala třeba pětina, polovina. Takže víme, co se stane, když se ta částka nevybere. Ze zákona ty peníze ani vracet nesmíme, i kdybychom třeba chtěli, zákon neumožňuje peníze jednou přijaté do veřejné sbírky vracet zpátky.
Stalo se, že jste nějakého zájemce o uspořádání sbírky museli odmítnout?
To se stává, bych řekl, docela často. Založíme zhruba 70 % sbírek, které o založení požádají. Sedm z deseti procesem projde, tři bohužel ne.
Co je důvodem, že je zamítáte?
Je to kvůli ověření. Ověřujeme žadatele jako osobu, což znamená osobní doklady pro prokázání totožnosti. A potom nám musí doložit dostatek dokumentů, které prokazují oprávnění k tomu tu sbírku mít. Například, pokud vybíráme na nový vozíček, potřebujeme lékařskou zprávu, kde je jasně uvedená diagnóza, že jste na ten vozíček upoután. Tím ti tři lidé z deseti neprojdou. Nedokážeme říct, jestli je to kvůli tomu, že to zkoušejí, jestli jim to náhodou nevyjde, a nejedná se třeba o nějaký podvod, nebo vidí, že tam bezpečnostní mechanismy jsou, a tak se na to vykašlou, nebo z jakých jiných důvodů ten proces nedokončí, protože se jim třeba nechce, nevědí, kde ten dokument sehnat a podobně. Takže důvod toho, že sbírku nezaložíme, je, že žadatel není schopen dodat dostatek podkladů k jejímu založení.
Letos jste uspěli v Křišťálové Lupě, dokonce ve dvou kategoriích, v Mladé krvi vítězstvím, v kategorii Veřejné prospěšná služba druhým místem. Překvapil vás tento úspěch?
My jsme poslední tři roky končili vždycky druzí. A já už si říkal, že jsme prokletí. Protože i letos, kdy se jako první kategorie vyhlašovala veřejně prospěšná služba, jsme zase byli druzí, už počtvrté v řadě. A já říkám, to už není možné, už nevím, co udělat, abychom vyhráli. A pak přišla ta kategorie Mladá krev, kde jsme vyhráli. To mě příjemně překvapilo. Ale zase nemůžu říct, že bychom to úplně nečekali. Když z těch předchozích let plných druhých míst jsme doufali, že se to jednou povést musí.
Chci odebírat newsletter
