Problém téměř jakéhokoli nastavení pravidel v prostředí (nejen) internetovém není triviálně snadnou a selským rozumem rozřešitelnou záležitostí. Téměř vždy se dostávají do konfliktu dvě hodnoty, které jsou bezrozporně správné a dobré, ale jedna umenší druhou. Cílem nastavování jakýchkoli pravidel tedy je najít tu správnou rovnováhu mezi oběma dobrými jsoucny.
Příkladem téměř učebnicovým je takzvaný náhubkový zákon. Zákonodárci (tedy ti, co stanovují pravidla) měli před sebou dvě významné hodnoty – ochranu soukromí a právo veřejnosti na informace. Ponecháme-li stranou polemiku o tom, zda je či není zákon určen pro ochranu něčích zájmů, je zřejmé, že v tomto případě bylo rozhodnuto, že hodnota ochrany soukromí jednotlivce je důležitější než právo společnosti na poskytnutí určitých informací. Zde je mimochodem zcela jasně vidět, že není možné fatalisticky se rozhodnout pro jednu z hodnot – nekonečné povznesení první by nás vrhlo do totalitního systému a druhé by pro změnu znemožnilo kvalitní lidský život. Rozhodování tedy není nikdy zdaleka jednoduchou záležitostí.
Bezpečnější Internet pro děti
O tom, že je potřeba chránit děti v prostředí Internetu, dnes pochybuje málokdo. To, na čem se příliš neshodneme je, jakým způsobem. Pražská konference „Bezpečnější internet pro děti“ je možná důkazem toho, že ani ke shodě dojít nemůže – my úplně přesně neznáme ani ony možnosti ochrany. Není si tedy příliš z čeho vybírat, zvláště vezmeme-li do úvahy reálie doby.
To jen dokresluje následující citát z deklarace: Existuje mezera mezi zvyšující se přítomností hrozeb na Internetu a jejich uvědoměním si jak na straně dětí, tak rodičů. Je proto nezbytná lepší informovanost dětí i rodičů, která jim umožní, aby proti rizikům mohli přijímat opatření
(článek 4). Zde se shodneme všichni na tom, že nejlepší ochranou je kvalitní výchova, která v této oblasti předpokládá nemalou informovanost rodičů i pedagogů. Ale nejen informovanost, ale především schopnost analýzy a úsudku, který povede k nějakému etickému stanovisku.
Je zřejmé, že imperativy „nikdy nepoužívej sociální sítě“, „nesdílej své fotografie“ nebo „nikdy nekomunikuj s cizími lidmi“ představují sice možná dobrou míru ochrany, ale ze strany dětí jen těžko akceptovatelnou. Zvláště ve chvíli, kdy všichni kolem používají Facebook či Twitter na sdílení téměř všeho, je potřeba hledat nějaké praktičtější vzorce chování.
Zcela otevřeně bychom si měli přiznat, že opravdu dobré odpovědi nemá v současné době nikdo, tím méně rodiče a učitelé. Úspěchem většiny uživatelů je osvojení si práce s API Facebooku, ale ne hraní si s kategorickými imperativy v kontextu technologicko-sociálních problémů sociálních sítí…
Celá deklarace se (jak jinak) nese ve velmi obecném duchu, definuje hlavní problémy jako je kyberšikana, vylákávání dětí za cílem zneužití, dětská pornografie šířící se prostřednictvím Internetu.
Otázky, kterou jsou jistě nasnadě, se týkají problémů s definicí kyberšikany – kde je ona pomyslná hranice mezi běžnou hrubou komunikací, všední pomluvou a svobodným publikováním vlastním přístrojem pořízených videí na straně jedné a kyberšikanou na straně druhé. Deklarace říká, že se tento přečin dotýká velmi bolestně dětí. To je nepochybně pravda, ale bolestivě se dětí dotýká mnoho věcí. Kde je ona míra, kdy musí zakročit někdo zvenčí a kdy je to ještě běžný proces sociálního chování a socializace skupiny?
Deklarace přináší také teze o spolupráci mezinárodních policejních útvarů, což je sice velice populární, ale již (snad) běžně realizované.
Dětská pornografie
Boj s dětskou pornografií je velký problém. Zatímco řekněme čistě „virtuální“ problémy můžeme (alespoň teoreticky) řešit pedagogicko-preventivně, pornografii nikoli. Ano to je přesně ta oblast, kde by měla konat policie, zákony by měly být tvrdé a všichni zločinci by měli být rezolutně potrestáni. To je něco, s čím budeme jistě souhlasit všichni, ale ani zde není nic zcela černobílého.
Deklarace přináší dva drobné střípky do mozaiky. Předně, že soukromé firmy by měly dobrovolně pracovat na tom, aby se pornografický materiál (žádný) k dětem nedostal a dětská pornografie nebyla viditelná ve výsledcích vyhledávání, aby byla hlášena, mazána atp. Druhý bod říká, že by se měli provozovatelé sítí aktivně podílet na detekci distributorů a konzumentů závadného obsahu. Zde je již patrné, že s realizací dobré teze není vše úplně v pořádku.
Je zřejmé, že bránění přístupu mladistvým a dětem k „běžné“ pornografii skrze bariéru jednoho kliku myší na tlačítko ano (tak funguje český model) je směšné. Ano, právně je vše v pořádku, ale překážka to není vůbec žádná. Je to podobné jako zabezpečit dům před krádeží cedulí, na kterou napíšeme „pokud jste zloděj, prosím nic nekraďte a odejděte“ místo zámkem. To, že je proti zájmu majitele, aby zloděj kradl, je stejně samozřejmé, jako pro mladíka skutečnost, že na ty které stránky může až od osmnácti let.
Návrh řešení předkládá Václav Žák v rozhovoru pro Lupu takovéto: Podle mne by se spíš mělo postupovat přes ověřování věku a univerzální „hvězdičkování“ filmů. Google, Warner Brothers a hollywoodská studia se dobrovolně zavázaly, že budou vyznačovat „přístupnost“ u všech svých produktů. Zavede-li se do takového univerzálního způsobu označování i možnost jej národně přizpůsobit, mohla by se kontrola přesunout na poskytovatele internetového připojení. Protože ti se – na rozdíl od poskytovatele obsahu – nemohou odstěhovat, aby se vyhnuli regulaci. Jejich povinnost by byla jednoduchá: nabídnout rodičům možnost kontroly, nic víc… Dotýkalo by se to veškeré videoprodukce, ale operátor by neměl jinou povinnost, než ověřit věk a digitální značku ratingu.
Ve své tezi jde ještě dál a uvádí, že anonymní Internet během několika let zmizí
a regulace by měla být do budoucna založena na identifikaci uživatele.
Zde se již nadšení poněkud vytrácí. Cena, kterou zaplatíme za ochranu dětí (podle Žáka za ochranu bankovních služeb), je vysoká. Zcela dobrovolně se necháme jednoznačně identifikovat a kontrolovat. Jistě je otázkou, co s takovými klíči a identifikacemi udělají vzdálené sítě proxy serverů, ale to již není řešení pro každého.
Jenže ona jiná cesta než vzdát se vlastního soukromí ve prospěch efektivnějšího boje s dětskou pornografií zřejmě není. Ano, měli bychom využít všech ostatních dostupných prostředků, ale těch po pravdě není tak moc. A pokud by každý z nás měl na misku vah svého hodnotového žebříčku položit konec anonymního Internetu a byť jen jedno od zneužití zachráněné dítě, myslím, že volba by byla pro většinu z nás jednoznačná.
Přirozený výsledek
Ono svého soukromí se vzdáváme zcela dobrovolně a z úplně prozaičtějších a přízemnějších příčin. Necháváme Google výměnou za dobrý mail číst poštu a po očku koukat, jaké že to RSS zdroje máme ve čtečce či co máme v kalendáři naplánovaného. Necháváme své chaty skrze ICQ společnosti AML volně k dispozici. Proč se anonymního prostředí nevzdát pro dobrou věc?
Většina z nás namítne, že důvod je v tom, že je celý projekt zneužitelný. Možná ne dnes, ale zítra, za rok, za dva? Ve chvíli kdy jsme již každý identifikován, otvíráme pandořinu skříňku, do které ale stejně již poměrně dlouho hledíme.
Na samotný závěr snad jen optimistická poznámka. Systém tohoto typu nemůže stát na svobodném rozhodnutí jednotlivce, ale na paternalistickém rozhodnutí někoho, kdo určuje pravidla hry, což budou zřejmě zákonodárci. Těm pak můžeme, zbaveni tíhy vlastního rozhodnutí, spílat stejně jako za „náhubkový“ zákon.
Ochrana dětí je významným tématem v otázce internetové bezpečnosti, především v sociální slova smyslu. Jejich ochrana je sice nutná a žádoucí, ale hledání cest k jejich realizaci poměrně obtížné. Konference, jako ta pražská, mají v diskusi o konkrétních mechanismech a postupech významnou roli, jen pokud nepodlehnou lákavé možnosti skončit u obecných klišé.
ČLÁNKY DO MAILU