Ilustrace: Nenad Vitas
Pojmenoval jsem si to „invaze neandrtálců“, je to vždy stejné. Na počátku je technologie a na ni navázaná „komunita“, která žije v přesvědčení, že jedině ona umí a zná, a tedy jenom ona může. Pak ovšem něco praskne, a ukáže se, že můžou všichni. Komunita se k smrti vyděsí, vzbouří, kategoricky se vymezí, odmítne, nesouhlasně sebou škube… ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat, protože otevřenými vraty dříve exkluzivní technologie se neandrtálci valí dovnitř. Komunita si uvědomuje, že už nic nebude jako dříve.
Čas ovšem plyne, a časem se ukáže, že neandrtálci z nově nabyté kouzelné technologie nic moc extra nemají. Sépiové fotky z Instagramu se jedna jako druhá vykoukají až do sítnice, teenageři na LinkedIn zjistí, že se tam sice dá lajkovat, ale není to ani zdaleka tak cool, jak si mysleli, a konečně zprvu nadšení bloggeři jsou konfrontováni se skutečností, že blogovat úspěšně znamená hlavně blogovat kvalitně a pravidelně, což drtivá většina z nich nedá. Neandrtálci se tedy zčásti zase odlijí pryč (jinde, kde je to cool), zčásti asimilují do původní komunity.
Na první pohled to vypadá, že je vše ve starých kolejích. Na druhý ale zjistíte, že ani náhodou. Technicky i organizačně sice všechno stále funguje, ale ten exkluzivní dojem je… jedním slovem v tahu. Z uzavřené komunity se průplachem vlny neandrtálců stala komunita otevřená.
Technologiím to prospívá. Po pravdě řečeno, myslím, že mnohem více, než když jsou uzavřenou záležitostí a když působí děsuplně tajemným dojmem věci jen pro vyvolené. Technologie jsou totiž rády přirozeně inkluzivními, nikoli násilně uzavřenými. Přiznám se, že jsem se k tomuto názoru dostal dost zásadním vývojem z obav o osud prima profesionální sociální sítě. Když se ale podívám na to, jak se věc vyvinula, a snažím se ji porovnat s řadou příkladů z minula, říkám si, že je to vlastně fajn. Že invaze neandrtálců nevadí.
