Hlavní navigace

Jak naučit děti logickému myšlení a schopnosti řešit problémy? Jde to!

Martin Malý

„Programování“ není jen bušení do klávesnice a „počítače“ nejsou jen Facebook, YouTube a hry. Pomozme rodičům to pochopit.

Ve své středeční glose jsem zmínil rozhovor s nadšencem, který rozjel kroužek programování pro školáky. Glosa je útvar záměrně provokativní, proto jsem vypíchl, co všechno nejde a proč, ale rád bych se k celé věci postavil i pozitivně, protože když se chce, tak to jde, a vždycky je fajn dozvědět se, že to někde a někomu jde, a třeba se i inspirovat. Jeden příklad bych tu měl:

Pan Martin Javorek se svou ženou rozjeli kroužek programování pro děti v Lázních Toušeni. Oba jsou z oboru a své děti vedou k počítačům. Možná by bylo přesnější napsat: Nebrání jim v jejich zájmech. Prý rozhodně nenutili děti, aby se tomuto oboru věnovaly; jen podchytili zájem, nebránili mu a v rámci možností podpořili.

Ono to zní velmi jednoduše – podchytit zájem a podpořit, ale kdo kdy zkusil s dětmi trochu programovat, záhy zjistil, že to není úplně snadné. Ne snad, že by nebyly nástroje, těch je dost, a jsou zajímavé a poutavé. To, co chybí, jsou metodické materiály, které by pomohly rodičům v tom, jak děti vést, a ukazovaly by didakticky, jak vysvětlit některé základní pojmy.

Jako hezký příklad mi pan Javorek uvedl hledání opakujících se vzorů. Je to základní postup při algoritmizaci problému. Jeho žena k vizualizaci používá řadu kaštanů a kamínků, na nichž se děti učí hledat, jestli se nějaká posloupnost opakuje. Při tom zjistila, které věci dětem dělají největší potíže, co je pro ně nejtěžší, a na to se zaměřuje. Například že k řadě, kde vzor objeví šikovnější druhák, stačí přidat dva kaštany, a najednou má s nalezením vzoru problém i páťák. Pro programátora to je denní chleba, protože tak vytváří základní programovací strukturu – cyklus. Ovšem využije to nejen programátor – schopnost objevit opakující se činnosti a zefektivnit je se hodí i do každodenního života.

„Nejzásadnější změna v myšlení dětí je samostatné řešení úkolu. Na začátku v kroužku jim žena vysvětlí základní bloky a ukáže jim, co by chtěla, aby postavily. Děti rozumí těm blokům, ale nemají nejmenší ponětí o tom, jak by se k cíli dostaly. Analogicky – ve škole jsou na všechno šablony. Tady je vzorec, dosadíš, ukázkový příklad, a jedeme další příklady. Tady je rozbor větný, toto jsou slovní druhy a jedeme věty. Ale když vám někdo řekne: ‚tady jsou kostky a postav hrad – ano, je mi jedno, jak to uděláš, měl by mít vchod a věž‘, tak jsou děti najednou v rozpacích. Ptají se, jak a co a kde je návod. Ale už po půlroce je vidět, že se tohle dokážou naučit. Dostanou zadání a dokážou se (třeba i neefektivně) dostat k cíli,“ shrnul cíle snažení Martin Javorek.

Schopnost pochopit problém a vymyslet funkční (nebo ještě lépe: optimální) řešení je klíčová, nejen pro programování, ale i pro samostatný život.

A to je asi cesta, kterou by se mohla osvěta „programování pro děti ze základních škol“ ubírat. Není problém nalákat děti, ty se počítačů nebojí a mají i přirozenou zvídavost a nadšení, rády objevují a zkouší nové věci, takže vhodně zvolené příklady a motivující úkoly k nalákání stačí. Důležitější je přesvědčit o smysluplnosti takové výuky některé rodiče.

Část rodičů samozřejmě ví, že bez podobných znalostí a schopností se člověk v budoucnu neobejde, i když nebude zrovna programátor, a že právě schopnost řešit problémy často rozhoduje mezi tím, jestli člověk sežene slušnou práci, nebo bude „jeden z mnoha zaměnitelných nahraditelných“… Ovšem nemalá část v tom vidí něco, na co má dítě dost času, co není nezbytně nutné, na programování nahlíží jako na divnou magii pro podivíny a na počítače jako na samoúčelné žrouty času.

Martin Javorek to ale vidí poměrně optimisticky: „Napadlo mě, díky inspiraci z Finska, že bychom mohli uspořádat akci pro veřejnost, abychom ukázali rodičům, že programování není černá obrazovka a zelená písmenka, že to zvládnou i dospělí 60+ a že to pro svoje děti chtějí. A že ne všichni musí být jednou programátoři, ale že jim to posiluje logiku. Nebylo to vůbec snadné, opět jsme plně v naší domácí rodinné režii připravili místní setkání, kde do posledního drátu bylo potřeba vše zajistit a nachystat. 3 hodiny s výkladem, promítáním, vstup dobrovolný. Akce byla pořádána v rámci oslav narozenin jazyka Scratch. Neměla to být reklama na kroužek, ale osvěta programování pro všechny. Na akci přišlo nakonec 30 lidí a vyhodnotil bych ji jako úspěch.“

Zajímavý postřeh měla prý jedna maminka, jejíž dítě kroužek navštěvuje: „Jsem ráda, že k vám chodí. Aspoň se s tím počítačem naučí dělat i něco smysluplného, a ne jen pařit hry…“ Ovšem, jak dodává Martin Javorek: „Celé to programování je vlastně hraní, navíc děti ve Scratchi často tvoří právě hry.“

Jednou z těch dětí nemusí být programátoři ani ajťáci. Budou z nich třeba právníci, biologové, úředníci, možná řemeslníci, možná podnikatelé, ale je téměř jisté, že se budou potkávat s počítačem, a je stoprocentně jisté, že se jim hodí schopnosti, které díky výuce programování získají: schopnost pochopit nejasně zadaný problém, vymyslet řešení, ověřit ho, rozložit problém na menší kroky, najít opakující se činnosti a zefektivnit je…

A možná by právě toto mělo zaznívat z odpovědných míst. Lze pochopit, že se rodiče naježí, když jim škola oznámí, že se děti budou učit programovat – to zavání sedavou prací v kanceláři plné podivínů se sluchátky na uších. Lze pochopit i výhrady proti „sezení u počítačů“. Na druhou stranu je jasné, že bohatství společnosti budou budovat z větší části lidé tvořiví, a je v pořádku, že se na to stát snaží zareagovat, i když můžeme mít sto a jednu výhradu proti způsobu, jakým to dělá. Kdybych měl vypíchnout tu jednu nejdůležitější, tak to bude právě nedostatečná osvěta směrem k veřejnosti a rodičům.

Situace trochu připomíná výuku jazyků. Rodiče si po roce 1990 velice rychle uvědomili, že v budoucnu se člověk bez znalosti cizích jazyků daleko nedostane, a tak začali tlačit na školy, aby jazykovou výuku posílily a zlepšily. Dneska se školy předhánějí v tom, která nabídne kvalitnější a širší výuku jazyků… Možná by lepší osvěta, lepší informovanost o tom, že „programování“ není jen bušení do klávesnice a „počítače“ nejsou jen Facebook, YouTube a hry, pomohly nastartovat ten rodičovský hybný motor: „Chci, ať naučíte moje děti logickému myšlení a schopnosti samostatně řešit problémy!“ A v tom může pomoci každý, nemusíme čekat na pomalý a neflexibilní stát.

Protože příběh, jako je tento, ukazuje, že kde je vůle a nadšení, tam je i cesta. Samozřejmě, není to vždy jednoduché a přímočaré. Někdy příslušné organizace (školy, domy dětí a mládeže apod.) nejeví příliš velký zájem o podobné aktivity, leckde řeknou, že už mají svých kroužků dost a další nepotřebují, někde nemají co nabídnout, maximálně tak prostory, jinde sice mají co nabídnout, ale nechtějí, tak nadšencům často nezbývá nic jiného, než si „poradit po svém“… Ovšem překážky jsou přeci od toho, aby se překonávaly.

Jsem rád, že Martin Javorek souhlasil s tím, že o jejich snažení napíšu. Není to snad proto, že bych si myslel, že nikdo jiný nic takového nedělá. Naopak. Myslím si, že je spousta lidí, kteří něco takového v různých koutech republiky dělají (třeba pan Suchý v Brně), ale často o sobě nevědí. Přitom by si mohli navzájem velmi dobře pomoci, třeba výměnou zkušeností, nebo i nějakou větší spoluprací. Ale vím, že někdy ani to není nezbytně nutné, že někdy nadšenci, který začíná podléhat pocitům marnosti, stačí k povzbuzení vědět, že někde je někdo, kdo dělá totéž, a že to má smysl!

CIF17_Rozkosny

Má to smysl!

(Hledal jsem a žádný adresář programátorských kroužků v ČR jsem nenašel. Tak bych měl rovnou jeden námět na jednoduchou webovou aplikaci…)

Našli jste v článku chybu?