Hlavní navigace

Senzory Martina Malého: Dítě má běhat venku. Tak jaké programování?

Autor: Depositphotos
Martin Malý

Tentokrát opět o vzdělávání dětí v technických oborech, o tom, jak to jde, když se chce, a taky o tom, proč se nechce…

Potkávám se často s nadšenými učiteli, kteří chtějí své žáky učit věci spojené s technikou. Jejich nadšení zdaleka překračuje jejich tabulkové platy, až tak, že jsou ochotní kupovat pomůcky za svoje a ve volném čase se dovzdělávat a připravovat příklady, pokusy a náměty pro děti. Hovory s nimi bývají ale lehce hororové, především stran možností, jaké školství má.

Kdysi jsem se zhrozil plánu zavádět programování do škol. Ne snad proto, že bych byl proti rozumné výuce některých „programátorských“ dovedností, jako je schopnost pochopit problém, rozložit si jeho řešení na dílčí kroky atd. Spíš jsem se bál toho, že celou věc uchopí školství tak, jak je zvyklé – tedy dlouho nic, pak najednou hrc, udělá se výběrové řízení, koupí se předražená technika, a ta se dá do škol s pokynem: „Učte – a každého čtvrt roku pošlete výkaz o tom, jak techniku využíváte!“ Očekával jsem odpor ředitelů i učitelů, kteří ze zajímavé věci udělají zase biflování pouček, teorie, historie… Nakonec se ukázalo, že to předkladatelé myslí dobře a že s plánem lze souhlasit – shrnul to hezky Dan Lessner zde na Lupě.

Uplynuly skoro tři roky, do plánovaného „bodu 2020“ zbývají další tři roky, jsme tedy v polovině a na web, který hodnotí stav Strategie digitálního vzdělávání, je docela smutný pohled – většina oblastí je hodnocena slovy „Omezený pokrok, který neodpovídá Strategii“, popřípadě „Minimální pokrok, který ohrožuje Strategii“. Zdaleka nejlépe na tom jsou oblasti „Monitoring inovace“ a „podpora integrace technologií do škol“, hodnocené slovy „Pokrok, ale není podle plánu“. Já chápu, že to je složitý projekt, který zahrnuje mnoho resortů a organizací, ale i tak je výsledek tristní.

Ale to nevadí – do dotazníku European Schoolnet se napíše, že máme Strategii a že ji prosazujeme, a pak z takové studie čerpají další a vznikají třeba infografiky, podle kterých už máme skoro hotovo.

Přitom příklady existují, inspirovat se můžeme – a nejen v tom tolikrát omílaném Finsku, kde je školství na špičkové úrovni. I tam se potýkali s nedostatkem erudovaných učitelů, který vyřešili na přechodnou dobu tím, že vyzvali IT firmy, aby šly pomoci. Výuka programování se od první třídy rozjela i ve Švédsku či Estonsku. Před námi jsou nejen tradiční průmyslové země, ale i někdy vysmívané Polsko. Dokonce v Arménii běží výukový program – tam nejprve zavedli experimentální výuku programování v městečku Gargar. Mimochodem, víte, že se děti v Arménii učí na základní škole hrát šachy? Jeden z rodičů to komentuje slovy „I když z něj nebude velmistr, tak se díky šachům naučí logicky myslet a improvizovat, což jsou nepostradatelné hodnoty pro život!“

Ostatně, letošní Scratch Day (Scratch je jazyk navržený a používaný pro výuku programování) proběhl třeba i v Gabonu, kde děti v dřevěné škole programovaly a hrály si se známým kocourem…

Minulý týden jsem se i o těchto věcech bavil s jedním nadšeným tatínkem školáků. On a jeho manželka rozjeli v malé obci (1300 obyvatel) kroužek programování pro školní děti. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých a inspirativních věcí, ke kterým se rád vrátím v samostatném článku. Teď chci zmínit jinou věc – největší problém prý nebyla neochota příslušných organizací, ale odpor některých rodičů!

Nechtělo se mi tomu věřit – proč by někdo bránil tomu, aby se jeho dítě učilo dovednosti, které využije nejen v tak lukrativních oborech, jako je IT, ale i ve spoustě dalších, včetně běžného života? Rodiče některých dětí prý mají dojem, že není správné, aby děti seděly u počítače, spíš mají představu, že by dítě na prvním stupni mělo dělat něco jiného. Co? No, učit se básničky a běhat venku.

Běhat venku, to je taková mantra, na kterou narazíte dřív nebo později v každé debatě o výuce programování. Marné je vysvětlovat, že jako u všeho záleží na míře a na tom, k čemu jsou děti v rodině vedeny. Někteří rodiče vidí v počítači nikoli nástroj, jak dítě může rozvíjet svoje schopnosti, včetně sociálních i jazykových, ale ztělesněné zlo, které krade děti a dělá z nich asociální rachitiky. Velmi poučná je například tahle diskuse.

Možná by celá slavná výuka digitálních dovedností měla začít odsud. Od rodičů. Jenže ti jsou někdy ve vidění světa binární a fatalističtí: „Když dítě sedí za počítačem, tak krní, protože jen zbytečně hraje hry a s někým chatuje. Má běhat venku!“ Myšlenka, že může dělat obojí, je asi příliš radikální a pro někoho nepředstavitelná…

(Za poskytnuté materiály a odkazy děkuju panu Martinu Javorkovi.)

Našli jste v článku chybu?