Hlavní navigace

Jak se také dá investovat na českém Internetu

30. 9. 2009
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: 29
Švýcarská investiční společnost CentralWay ohlásila nedávno vstup do hned tří dalších lokálních internetových firem najednou (Hypermedia s jejich Hyperinzerce.cz, dále Autobazar.eu a Toprecepty.cz). CentralWay je na domácí scéně hodně aktivní a načíná těmito investicemi (tuším) druhou desítku aktivit; přesto však je tato firma za svůj přístup k investicím občas kritizována.

Další informace najdete v článku zde na Lupě.

Zřejmě nejpodrobněji se o tom rozepsal blogger nazývající se Fandor v tomto článku, který nepochybně doporučuji k přečtení. Doplňující informace jsou pak zde v diskusi. K Fandorovu článku: mé zkušenosti přesně a do písmenka potvrzují informace, které uvádí; jistě to ale neznamená, že by to tak platilo vždy – jistě mohou mít jiní podnikatelé s CentralWay zkušenosti zcela jiné. Proto bych se chtěl věnovat spíše tomu, jak se (také) dá na Internetu, ale nejen na něm, investovat.

Mobile Internet Forum 2009
Druhý ročník úspěšné konference, která monitoruje aktuální vývoj v oblasti mobilního obsahu a datových komunikací, je za dveřmi. Program konference je sestaven do dvou paralelních proudů – každý si najde téma, které ho zajímá. Přijďte 8. října 2009 do konferenčního centra City v Praze. Registrujte se včas.

Pravidla hry? Horší než koňský handl

Kdo se pohoršuje nad chováním toho nebo jiného investora, měl by si uvědomit, že nákup a prodej firem je v jistém smyslu „horší než koňský handl“. I když vše vypadá velmi sofistikovaně a smlouvy působí, jako kdyby to byl mnohokrát použitý standard vyladěný stovkami právníků, platí jen a pouze to, co si obě strany dohodnou. Pokud někdo „prodá firmu za nulu“ či slíbí přemrštěné záruky, může se jen tlouci do hlavy; právě tak se ale může tlouci do hlavy investor, který koupil chromou kobylu v domnění, že se jedná o dostihového šampióna.

Smlouvy o prodeji a koupi firem (či jejich části, investicích, získání podílu atd. atd.) se navíc snaží velmi často vyhýbat českému právnímu systému pro případy sporů. Buď je v nich uvedeno právo zahraniční (o kterém samozřejmě začínající český podnikatel neví zhola nic), nebo je řešení případného sporu určeno přes arbitráž – o ní ale český podnikatel ví také velmi málo.

Internetový podnikatel, který vstupuje do jednání s (případným) investorem, tak je ve velice nepohodlné pozici, aniž si to dobře uvědomuje. Jednání s investorem je totiž obchod jako každý jiný: ale zatímco pro investora je to „denní chleba“, je to profese, ve které vyniká, pro podnikatele to je země neznámá.

Znamená to tedy, že se investor snaží chudáka podnikatele ošidit? Obvykle ne, ale snaží se samozřejmě pro sebe uhrát co nejvýhodnější podmínky a záruky. Nicméně, s pár případy, kdy se to za „šizení“ dalo považovat, tedy kdy investor do smluv záměrně zamotával klauzule, které mohl využít k docílení ostře nevýhodné situace pro podnikatele a výhodné pro sebe, jsem se také setkal.

Kup levně, prodej draho

Základním investorským pravidlem je buy low, sell high. Investoři poměřují své výsledky vloženými prostředky a raději procentuálně než v absolutních číslech. Vložit 100 a dostat 300 je lepší než vložit 300 a dostat 550. Dotažením této taktiky do dokonalosti je kupovat za 0, jen se musí vymyslet přesvědčivý příběh, aby i druhá strana za 0 prodala.

Když ne za nula, tak za kolik? Jedno z dalších investorských pravidel je, že žádná pravidla neexistují – přesto, že všechny předkládané smlouvy vypadají jako deset let pilované přední právní kanceláří, je to omyl: pravidla a podmínky hry se dělají případ od případu. Pokud nemohu použít slovo standardní, je na místě výraz běžný. Běžným postupem při prvních kontaktech s investorem po úvodním „odhalení se“ (tj. podnikatel o své firmě řekne vše, co vysloveně nepovažuje za explozivní obchodní tajemství – pokud začne hned ze startu zbytečně tajit, investice se zřejmě nedočká) dospěje investor s podnikatelem k číslu, kterému se říká valuace, hodnota firmy. To bývá (tedy běžně) výchozí bod pro další investice.

Je celkem zbytečné se zaobírat tím, jakým způsobem investor valuaci vytvořil. Mohl pro to použít nějaká exaktní kritéria (hodnoty tržeb, zisku krát nějaký koeficient), a mohl to střelit od boku. Důležité je, že je jakási hodnota firmy na stole – z toho se pak obvykle odvozují další návrhy, tedy zejména způsob vstupu investora do firmy (navýšení, odkup, kombinace obojího atd.).

Pokud v úvodních debatách investor zcela odmítne diskutovat o hodnotě firmy, je na místě zbystřit pozornost a zvýšit opatrnost. Pokud totiž investor začne říkat, že neví, jakou máte hodnotu, že to všechno ukáže čas a budoucnost atd., tak nemluví pravdu. Každý investor si valuaci (pro sebe) dělá, a pokud vám ji neříká, je to proto, že ji sdělit nechce.

Přidaná hodnota investora je v tom, že…

… do firmy přinese peníze. Všechno ostatní je bullshit, ale protože to investoři donekonečna opakují (logicky – chtějí tím dosáhnout snížení toho, co za vstup do firmy zaplatí, protože tvrdí „náš přínos není jen finanční, ale pomůžeme vám i v …“), tak si to proberme:

  1. Máme úžasné kontakty po světě, kam vy vůbec nedosahujete, takže vás strašně skvěle prodáme. Hloupost: prodej a koupě firem je standardizovaná záležitost a v okamžiku, kdy je firma zralá k výhodnému prodeji, je možné vybrat si z desítek lepších či horších poradenských firem, které to celé zprocesují, a to samozřejmě včetně vytipování, obeslání a oslovení potenciálních kupujících kdekoli na světě. Samozřejmě to není zadarmo, platí se obvykle určitý vstupní poplatek + jednotky procent z dosažené ceny.
  2. Poradenství, know how… Také hloupost. Know-how investorských firem je investování, nikoli podnikání. Jestli něčemu investoři dobře rozumějí, tak právě investování (tedy té první, kraťoučké etapě v historii vašeho vztahu s ním) a jestli něčemu nerozumějí vůbec, tak je to podnikání. Poradenstvím se nezabývají, ani neživí.
    Je zde ovšem jedna důležitá výjimka, která ale týká víc zavedených firem než internetových startupů, a tou je zavedení standardního finančního řízení, finančních procesů a reportingu. Toto je pro každou firmu, která hledí k trošku vyšším cílům, velice potřebné, protože to (a toto výjimečně není „investorský kec“) zvyšuje její hodnotu v případném prodeji jinému velkému podniku. Není nic horšího, než když případný zájemce o firmu není schopen porozumět jejímu hospodaření, když jsou mu předkládány nějaké úžasné home-made tabulky v Excelu namísto výkazu dle evropských účetních standardů.
  3. Synergie. Další oblíbená návnada. Investor tvrdí, že má po světě desítky dalších svých investic a že mezi nimi lze dosahovat úžasných synergií. Jenže, prostá otázka: existuji-li synergie (ono se tomu přesněji říká „vzájemně výhodný obchod“), není k tomu potřeba žádný třetí subjekt, jednoduše se ti dva domluví spolu. Neexistují-li pak synergie (tj. není-li obchod výhodný pro obě strany), žádná třetí strana s tím nic nenadělá, nevýhodné obchody se neuzavírají.
    Slibování synergií předpokládá u investovaného neznalosti procesů. Investor, pokud jenom může, zachovává mezi svými investicemi „čínskou zeď“, tj. společnosti jsou v rozhodování a výkonném řízení zcela nezávislé, je to na jejich manažerech. Investor samozřejmě může říci – hele, Karle, tady je mail na Marie-Louise, to je baba z naší podobný investice ve Francii, domluvte se jestli byste nenašli společnou řeč. Ale tím jeho „synergie“ končí a také musí končit; rozhodování, praktické kroky jsou na managementu obou firem, a to i v případě, kdyby v obou měl investor 100 %.

Dobře, možná jsem v tomto k investorům, kteří se snaží svým partnerům ze všech sil pomáhat, nespravedlivý. Podnikatel by ale měl vědět, že pomoc (obchodní, v jednáních atd.) nebo poradenství je ze strany investora jeho dobrá vůle, nikoli povinnost a není to ani úplně obvyklé. Podnikatel musí sám usoudit, zda je pomoc investora reálná: kolik má na mě času, jaké jsou jeho hlavní nebo jiné zájmy?

Lze se setkat – ale moc běžné to taky není – s investory, kteří jsou skutečně především zkušenými poradci, a kteří požádají o nepatrný podíl ve firmě (jednotky procent) darem a pak se soustřeďují na poradenství a pomoc. Takovíto lidé ale mají za sebou „track record“, úspěšnou historii podobných poradenství a skoro vždy i vlastního podnikání a dá se skoro říci, že pro malého podnikatele je to „čest“ mít takovéhoto člověka v partě.

Kde zůstali přátelé, rodina a blázni

Pro investice, o kterých je v článku řeč, obvykle platí, že přicházejí do firem v třetí fázi rozjezdu. První zvládne zakladatel z „kapesného“: obvykle si to sám nebo s kamarádem naprogramuje, skutečné investice (server atd.) jsou v desetitisících korun. Vypadá to, že se zadaří a jsou potřeba částky o nulu, možná o dvě větší – najímání obchodníků, marketing atd. – ale firma ještě nemá žádné pořádné (nebo alespoň dostatečné) tržby.

BRAND24

Druhá fáze, bohužel, ještě není zralá na skutečného investora, ale někdo pomoci musí. V zahraničí se pro to ujalo vtipné úsloví fools, friends and family (neboli fff): v podstatě musí přijít někdo blízký, kdo firmě a zejména jejím lidem velmi věří, protože je zná, a zainvestuje, i když není na stole žádný pořádný byznys plán. (Takže tak trochu blázen – nebo vizionář). Ovšemže to není zadarmo, ale je to ještě bez složitých a nákladných smluv a ujednání; ostatně tyto tzv. transakční náklady by pro skutečného investora byly větší než velikost vlastní investice. Na českém trhu se ale toto vyskytuje zřídka, a to je k jeho škodě – spoustě start-upů by se dalo pomoci přes tuto kritickou fázi, firma by se mohla dostat už do situace respektované společnosti, která je významná a je schopná i vydělávat – a která si už bez problémů získá přízeň skutečného a pořádného investora.

Vy hledejte – nenechejte to na jiných

Chybou českých podnikatelů na Internetu, alespoň pokud mohu soudit, je, že i když peníze do svého dalšího rozvoje potřebují, příliš aktivně je nevyhledávají a jenom se „nechávají vyhledat“. Tím se především ochudí o možnost poznat investorský svět (každý investor je jiný, má jiné cíle, jiné preference, a především je to „jiný člověk“ – lidská stránka porozumění si s investorem je velice důležitá, vždyť v případě úspěchu se stanete na mnoho let partnery, spolumajiteli firmy!), a z neznalosti věci pak může snadno upadnout do osidel takového investora, který se specializuje na, řekněme to naplno, domácí jelimánky.

Myslíte si, že byste snadno sehnali investora pro svůj internetový projekt?

  • Ano.
    11 %
  • Ne.
    73 %
  • Nevím.
    15 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je zakladatel společností Computer Press a InternetShops, novinář a autor odborných publikací, v současné době soukromý investor (mj. Fayn Telecommunications.). Jeho další materiály naleznete na www.bloc.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).