Česko čeká v nejbližších týdnech novinka: státní “venture kapitálový” fond, který s citelnou podporou peněz z EU bude pumpovat peníze do českých startupů. Nic takového tu dosud nebylo a objem peněz (jedna miliarda korun) je poměrně velký. Fond vyvolal mírně až silně odmítavé reakce osob, které se investováním aktivně zabývají – nejčastější námitky jsou, že se stát nemá pouštět do sféry, která je vyhrazena soukromníkům, že to nebude umět a skončí to nejspíše, jak je u nás dobrým zvykem, rozkradením a vytunelováním peněz.
Investoři rovněž namítají, že existence fondu způsobí “inflaci”, tedy že startupy budou mít možnost snadno přijít k penězům, budou zvyšovat své nároky a vůbec že hromada peněz bezstarostně vržená na startupovou scénu nic nepřinese a jen ji zkazí. Poměrně neobratné vyjadřování ministerského úředníka na tiskové konferenci (“na každého se dostane”) podezření ještě zesílilo – podezření, že stát bere tento fond jako jen jakousi další formu evropských dotací, tedy volně ležícího balíku peněz, na který stačí jen vytvořit účelové (tj. nesmyslné) projekty, podat žádost a peníze přijdou. Odmítavá stanoviska jsou například od Pavla Doležala nebo od Ondry Bartoše, a s oběma autory v jejich stanoviscích velmi soucítím – zejména v situaci, kdy člověk dře jako pilná včelička, aby „narajzoval“ peníze do svého fondu (a to je sakra těžké), a pak přijde subjekt, do kterého tyto peníze někdo v podstatě nalije a ještě ani nebude požadovat velkou návratnost. Být tvůrcem, hybatelem privátního fondu (jako Ondra), cítil bych se jako blbec. Jako podvedený blbec.
Nicméně k tomu celému je potřeba ještě cosi dodat.
Státní fondy nejsou běžné, ale existují a dávají smysl
Státní fond (government fund) není samozřejmě nejběžnější forma tohoto typu investování, ale není ani extra vzácná. V USA, rodné zemi fondového investování, existuje například megafond zvaný OPIC (Overseas Private Investment Corporation), který spolufinancuje desítky až stovky jednotlivých, regionálně či oborově zaměřených fondů – je aktivní i u nás, kde jeho sub-fond zainvestoval známé společnosti jako Bonton, Computer Press, Nowaco nebo některé strojírenské podniky. Podle odhadů drží státní fondy celosvětově aktiva okolo 3 biliónů (skutečně 3 000 miliard) dolarů, soukromá sféra okolo 50 biliónů. Je nicméně pravda, že většinou jsou to fondy, které slouží k prosazování státních politik, vydělávání peněz je druhotné.
Je nesprávná představa, že tento fond budou řídit – tedy rozhodovat, kam se bude investovat a jak – nějací ministerští úředníci. Pro jednotlivé sub-fondy jsou vždy vybíráni renomovaní správci se zkušenostmi z tohoto typu investování (tj. z privátních fondů) a jejich motivace je velmi vysoká, založená na úspěchu investic fondu – často je vyžadováno, aby do správcovské organizace (vlastní fond je jen “balík peněz”, vedle něj je správce v oddělené organizaci) vložili i vlastní peníze, o to je pak jejich výnos vyšší. Co je ještě důležitější: tyto fondy působí jako co-investor, spoluinvestor, který je ve výběru investičních cílů spíš pasivní, motorem bývají soukromí investoři, kteří branži detailně rozumějí. Tento model je velmi dobře funkční a dává logiku: soukromník, obvykle sám bývalý úspěšný podnikatel v určitém segmentu (Internet, biotech, lékařství…), který má za sebou zakládání, řízení a úspěšný exit startupů, tedy má onen potřebný “track record”, vkládá peníze z vlastní kapsy (“hard money” či “pain money”, soukromé peníze jsou nejcennější a investor si je velmi dobře ohlídá, má rovněž vysoké nároky na jejich návratnost) a fond dodá větší část “soft money”, čili levné peníze. Situace je vlastně podobná jako u fondů, které spolufinancují banky z oblasti investičního bankovnictví – sám jsem se osobně setkal se situacemi, kdy banka říká zkušenému soukromníkovi “budeme investovat spolu s vámi – vy rozumíte podnikání a nebudete investovat do nesmyslu, my zase jsme schopni dodat víc peněz než vy a máme celkem mírné nároky na návratnost”. Typická je pak situace, kdy soukromý investor funguje v režimu toho pověstného “anděla”, tedy vloží poměrně malé peníze (hluboce pod minimální hranicí investice fondu) do firmy, posune ji z před-výnosové, pre-revenue fáze do stavu, kdy je plánovaný obchodní model prokázán, firma vyrábí, obchoduje, prodává, a do druhého, podstatně většího investičního kola přizve fond. U chystaného státního fondu bude spoluúčast dalších, privátních investorů dokonce povinná a docela vysoká – minimálně 30 % investice. Státní fond tak bude typický spoluinvestor, který nebude udávat tón, ale “sveze se”.
Cizí peníze se vždycky hodí
Argument, že tyto fondové peníze nejsou potřeba, protože privátní investoři mají dost peněz na to, aby si své cíle zainvestovali sami, je pobloudilý. V českém prostředí dají privátní investoři rádi první peníze – pro lokální firmy stačí bohatě jednotky miliónů, někdy stačí i statisíce. To dá každý rád pomalu i ve dveřích. Přijďte ale za nimi pro dvacet, třicet, padesát miliónů – šance na úspěch je podstatně menší, až mizivá, a institucionálních fondů u nás není moc (v porovnání s velkými zeměmi). Pokud investoři tvrdí, že se jim cizí „soft“ peníze na co-investing nehodí, pak nemluví pravdu, nebo to nejsou investoři, ale „andělé“, a to je jiná sorta.
Víte, že existují i jiné obory než internetové technologie?
Považuji toto za nejsilnější argument ve prospěch státního fondu. U nás a na Slovensku funguje možná stovka lidí, kteří (alespoň dle vlastního vyjádření) jsou soukromými investory, někteří investují individuálně, někteří jsou ve sdruženích. Snad všichni se ale zaměřují na oblast (internetových) technologií – celkem logicky, protože z nich pocházejí a znají je. V této oblasti je dvacet investorů na jeden dobrý nápad.
Znáte ale jediného privátního investora, který by se orientoval a specializoval na jiné obory? Na medicínu, strojařinu, biotech atd.? Já ne. Přesto v těchto a mnoha dalších oblastech je v Česku velmi mnoho talentů a začínajících firem, které navíc podnikají na normální bázi – tedy třeba že firma musí umět vydělávat, jinak nemá cenu ji ani zakládat. Jsem silně přesvědčený, a mohu to doložit i na konkrétních příkladech, že v ostatních oblastech jsou pro investory příležitosti, které jsou lepší než na nesmírně přeplněném technologickém trhu. Investoři ovšem chybí.
Investování není Den D
S výjimkou technologické branže, kde díky kvantu investorských dýchánků, článků v (technologických) médiích je poměrně dobré povědomí o tom, jak to chodí, a výrazy jako pitch, seed money, exit a podobně patří do denního slovníku startupistů, mimo tuto branži pak povědomí o tom, jak věci fungují, pochází ze sledování pořadu Den D.
Výsledkem je ve veřejnosti zcela zkarikovaná představa, že investování se děje tak, že za přísným a jedovatým investorem přijde člověk s polodotaženým nápadem, ve dveřích řekne, že chce milión za dvacet procent a během deseti minut odchází buď se štítem nebo na štítě. Nezjistí a netuší, že to, co se prezentuje ve Dni D, je (kromě toho, že to je spíš reality show než skutečný investiční proces) spíše “andělské” investování, tedy nejranější fáze, kdy podnikatel získává prvotní drobné peníze od rodiny, přátel a podobných bláznů, zatímco skutečné investiční kolo přichází o rok dva později, vypadá dramaticky jinak a je zejména tvořeno dlouhými a fundovanými diskusemi nad tabulkami plnými čísel, kde pro televizní bonmotování není místo, a velmi mnoho času pak zabere dosti nudné a otravné právnické dohadování. Opět dodám, že s výslednicí této zkarikované podoby jsem se setkal už několikrát v jakémsi prvotním kontaktu (jsa osloven zájemcem), který se poté, co jsem chtěl o věci diskutovat a klást otázky, urazil, že mu nevěřím a že tedy z toho nic nebude. Holt vliv Dne D.
Státní fond, jak je uvedeno v záměru, má vyhrazenu poměrně velkou částku právě na vzdělávání trhu a měl by se věnovat jiným, investováním dosud nepolíbeným oborům. Pokud se mu to podaří, zaplní chvályhodně mezeru na trhu.
I hrubá síla je metoda
Fond by dle předběžného záměru měl uzavřít velké množství investic – vychází to v propočtu na jednu týdně. Toto dle mého názoru i zkušeností jiných naprosto není reálné – zejména pokud mají být dealy aspoň jaksi právnicky ošetřené a dojednané. (Špatný právnický základ znamená “bolení hlavy” v pozdějších fázích). Buď se tedy tempo zpomalí – i jeden obchod za měsíc je hodně – nebo se vytvoří několik sub-fondů, orientovaných například oborově.
Každopádně to ale bude znamenat takové tempo investic, které možná odpovídá počtu, které realizují všichni ostatní čeští investoři dohromady. Na trh se tedy vrhá hrubá síla – má to vůbec smysl?
Podíval bych se pro určité srovnání do Polska, kde varšavská burza představuje pro startupy snadný zdroj levných peněz (varšavský New Connect loni přilákal 172 nových emisí!). Dejme stranou bizarní polské aranžmá, které penzijním fondům přikazuje na těchto trzích investovat a taky, že pro většinu firem to znamená, že primární emisí jejich příběh na burze víceméně končí, a taky to, že to možná celé jednou skončí velkým průšvihem. Obrovská kvantita samozřejmě přinese spoustu odpadu, ale vždy se z ní vytříbí i pár kvalitních firem, které pak jsou i díky penězům z burzy schopné mezinárodně expandovat – to českým startupům až na vzácné výjimky zcela chybí. Vidíme to ostatně i na českém Internetu, kde jedním z největších hráčů je právě “polské” Allegro (byť s jiným kapitálem – ale vyrostlo právě v Polsku a odsud expanduje dál). Polská je jedna z nejvýznamnějších IT firem Asseco, a už do roku 2008 zainvestovaly polské firmy u nás miliardu eur (kolik české v Polsku? Zlomeček). Můžeme klidně zesměšňovat princip polské burzy a věštit, že to je časovaná bomba, která bouchne, ale příliv levných peněz naučil Poláky podnikat odvážně, ve velkém a pomohl jim překračovat hranice. Miliarda levných peněz má prostě své dobré i horší stránky – rozmazlí startupy, spousta peněz skončí v hloupých projektech, ale současně spoustu podnikatelů naučí, že cesta nahoru, kdy se nespoléháte jen na vlastní síly, ale opřete se o cizí peníze, je legitimní a v řadě případů nejlepší nebo jediná možná.
Nechci slevu zadarmo
Názor, že se to rozkrade jako všechny státní prachy, samozřejmě nelze úplně odmítnout. Jsme-li národ zlodějů a korupčníků, dopadne to tak. Jestli ne, dopadne to lépe. Zažil jsem leccos, co se vymyká zdravému rozumu: správce soukromého fondu, který svěřené firmy profesionálně tuneloval. Majitele firmy, který požádal o úplatek pro sebe samotného. Vůbec nepochybuji, že i v tomto případě se vyskytnou černé ovce, pokusy o úplatky, podvodné záměry, některé správcovské společnosti možná budou v pokušení hrát “malou domů”. Podvodníci možná v některých případech uspějí – ale to se v soukromém investování děje taky. Pokud bude dodržen záměr, kdy státní fond bude “pasívní co-investor” a hlavní slovo budou mít motivovaní privátní investoři, nevidím principiální rozdíl mezi touto formou investování a čistě soukromými investory, s poukazem, že tato forma je běžná i v podstatně vyspělejších zemích a funguje.
Chápu rozčilené reakce na vznik státního fondu, pramenící ze zřejmě velmi nejapného představení tohoto investičního vehiklu ministerským úředníkem, který byl zřejmě zcela mimo mísu a měl dojem, že to je jen nějaká další varianta na dotační titul, na „bruselské peníze“, a zkušení internetoví podnikatelé – a sami často také aktivní investoři – byli z prezentace právem rozčilení, a reakce „panebože, to je ale blbec“ mohly být zcela na místě (přítomen jsem nebyl, četl jsem jen doslovné citace). To ale vůbec neznamená, že podobně nejapně bude působit i tento investiční fond – na rozdíl od již z principu pofidérních agentur schvalujících dotační tituly mají tyto finanční instituce standardní, zaběhlý způsob fungování, standardní a vyzkoušené mechanismy, což platí pro fondy státní i soukromé. Je samozřejmě možné, že škarohlídi budou mít pravdu, protože v zemi, kde se může parta zlodějů vydávat za demoliční četu s povolením a odvézt za laskavého dozírání policie funkční železniční most do sběrných surovin, se může stát všechno. Přesto však si myslím, že je spíše na místě být ke vzniku státního fondu shovívavý, sledovat a vyhodnocovat, jak bude přesně zorganizován a dle jakých pravidel bude fungovat, a brát v potaz jeho rozumnou snahu pustit se do podpory oborů, které leží stranou zájmu soukromých investorů, mimo jiné také proto, že se jim zdají příliš těžké.
ČLÁNKY DO MAILU