Předchozí díly tohoto seriálu ukazovaly, že veřejné IT zakázky mohou selhávat ještě před vypsáním soutěže, protože stát neví dost přesně, co chce, nemá na své straně silného vlastníka produktu, případně nepřipraví tendr tak, aby do něj přivedla skutečnou konkurenci. Nové vládní usnesení je pokusem zasáhnout právě do této rané fáze projektů.
Usnesení ze 14. září zavádí nový postup, podle kterého má stát významné ICT projekty sledovat už od jejich vzniku. Každý záměr bude evidován po celý svůj životní cyklus a musí získat jednu ze tří priorit. Bez ní až na stanovené výjimky nebude možné projekt realizovat ani na něj čerpat veřejné prostředky.
Ještě před vypsáním zakázky se bude posuzovat její cena, harmonogram, přiměřenost kvalifikačních požadavků a technické či smluvní parametry. Zakázky nad třicet milionů korun pak budou po projednání předsednictvem Rady vlády pro informační společnost předloženy také přímo vládě, a do jejího rozhodnutí nebude možné zadávací řízení zahájit.
Stát tím chce vědět, co jednotlivé instituce připravují, kolik to bude stát, kdo za projekt odpovídá a jaký má mít dopad.
Rada vlády pro informační společnost přitom není nový orgán. Vláda ji popisuje jako stálý poradní, iniciační a koordinační orgán pro digitalizaci a informační společnost. Dosud měla především strategickou a koordinační roli, ale nové usnesení ji posouvá blíž ke konkrétním projektům a zakázkám.
Z pohledu optimisty dává nový systém smysl. Vláda chce projekty prioritizovat a získat lepší přehled o tom, co jednotlivé instituce vyvíjejí a připravují. Chce sbírat data, posuzovat kvalitu zadání, technické parametry, smluvní podmínky či harmonogram a omezovat vendor lock-in. A to vše je bezpochyby více než zapotřebí.
Je ostatně v zájmu všech občanů, aby prostředí v Česku nabízelo férovou a transparentní soutěž, dobře připravené veřejné IT zakázky, kvalitní hodnoticí kritéria a kompetentní projektové řízení na straně státu. Přesně tak totiž vypadá cesta k efektivní a hospodárné digitalizaci a kvalitním softwarovým produktům a službám pro firmy i běžné občany.
Díky nástupu umělé inteligence a s tím souvisejícím zlevněním a zrychlením tvorby zdrojového kódu, vzniká obrovské množství aplikací a systémů. A to může být paradoxně past, přestože kolem sebe stále slyšíme, že naprosto všechno je zapotřebí digitalizovat.
Všechny tyto aplikace a systémy totiž musí někdo provozovat, zabezpečovat, zálohovat, opravovat. A to stojí nemalé peníze.
Dává tedy smysl, aby stát vyvíjel a financoval jen takové systémy a projekty, které mají jasnou prioritu, přinášejí skutečnou hodnotu a někomu reálně pomohou.
„S rozvojem umělé inteligence s sebou celá řada málo nákladných opatření nese velmi vysoké provozní náklady do budoucna, proto chceme toto centralizovat, omezit duplicity a dělat ty věci zkrátka koncepčně,“ uvedl pro iRozhlas vládní zmocněnec pro digitalizaci a strategickou bezpečnost Lukáš Klučka.
Je podstatné si proto ještě před zahájením vývoje jasně říct, proč má daný projekt vůbec vzniknout a pro koho má mít hodnotu. Protože nový digitální systém bez hodnoty – ať už pro občany, firmy, úředníky nebo stát – je lepší vůbec nevytvářet.
„Naším cílem je, aby úřady měly k dispozici srozumitelný a praktický nástroj, který jim pomůže připravovat digitální projekty kvalitněji, předvídatelněji a s větším důrazem na skutečný přínos pro uživatele,“ uvedl ředitel Digitální a informační agentury Bohdan Urban v tiskové zprávě.
A pohled pesimisty? Nový způsob řízení IT projektů přinese další administrativu a může prodloužit jejich přípravu. Ze správně míněné kontroly kvality se navíc snadno může stát jen další schvalovací razítko, které digitalizaci spíše zpomalí, než aby ji zlepšilo.
Přečtěte si také:
Případ nového daňového systému ukazuje, proč je dobré mít v IT tendru více nabídek
Klíčové proto bude, kdo a podle jakých kritérií bude projekty posuzovat. Státní IT zahrnuje velmi rozdílné a často technologicky složité projekty. Centrální posuzování tak bude vyžadovat dostatek lidí s odborností a praktickou zkušeností, kteří dokážou rozlišit skutečný problém od formálního nedostatku. Jinak hrozí, že kontrola skončí především požadavky na další dokumenty.
Úspěch nového modelu se pozná podle toho, jestli se budou zlepšovat konkrétní ukazatele: méně duplicitních systémů, méně zakázek s jedinou nabídkou, kvalitnější zadání, větší využívání předběžných tržních konzultací, menší riziko vendor lock-inu.
Otázkou je také kapacita celého systému. Pokud bude posuzovaných projektů příliš mnoho, může se právě centrální kontrola stát úzkým hrdlem celé digitalizace.
Když se bude kontrolovat hlavně to, zda záměr obsahuje všechny požadované přílohy, projektům to neprospěje. Smysl má jen posouzení, které dokáže položit nepříjemné otázky: proč projekt vzniká, komu pomůže, jaké systémy nahrazuje, kolik bude stát provoz a zda trh vůbec dokáže dodat to, co stát poptává.
Centrální posouzení zároveň nesmí rozmazat odpovědnost. Za projekt musí dál odpovídat konkrétní resort a jeho projektový vlastník. RVIS může být pojistkou, ne náhradou za kompetentního zadavatele.
A konečně, systém bude jen tak dobrý, jak kvalitní budou kritéria, podle kterých se bude rozhodovat. Pokud budou jasná, předvídatelná a budou se na základě zkušeností průběžně zlepšovat, může nový model zvýšit kvalitu státních IT projektů. Ale pokud se z něj stane jen další vrstva administrativy, dosáhne přesného opaku. Přibude další schvalovací patro v systému, který už dnes často trpí tím, že dobrá digitalizace začíná pozdě a špatná administrativa příliš brzy.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU