Pamatujete si ještě, jak vám tatínek, maminka a paní učitelka říkali — Pepíčku, Mařenko, jen se klidně ptejte na cokoli, nestyďte se, žádná otázka není hloupá, kdo se nezeptá, nic se nedozví? Tak to vám samozřejmě lhali.
Hloupé otázky existují. Existuje strašná spousta otázek, které neměly být nikdy položeny, protože jsou zbytečné a nesmyslné a ano, pitomé. Mimochodem, nikdo to neví líp než rodiče a učitelé. Jejich povzbuzování je neupřímné, dělají to proto, že taková je tradice. Po generace se věří, že je lépe vytrpět spousty hloupých dotazů než zakřiknout v nesmělém dítku zvídavost.
Nevím, zda je to opodstatněná obava. Ještě nikdy nebylo lidstvo ke kladení hloupých otázek tak dobře vybaveno jako dnes. Provozujeme složitou a drahou infrastrukturu, kde tázání patří k předním aktivitám. Je totiž rychlejší a pohodlnější zeptat se než přemýšlet nebo hledat.
V hlavní roli ukázkového příběhu o hloupém dotazu předvedu sebe. Stalo se včera: cosi se mi polámalo v té části softwarového soukolí, kde na sebe narážejí součástky od Apple (operační systém), Google (prohlížeč) a Adobe (Flash Player). To je kombinace jako stvořená pro menší poruchu. Poprvé jsem se s příslušnou chybou setkal před rokem. Našel jsem její popis a řešení na jednom fóru, opravil podle návodu.
To je správný postup: neptat se zbytečně, najít hotovou odpověď na otázku, kterou už položil někdo jiný. Protože skoro každou otázku, která vás může napadnout, už někdo položil a většinou na ni také dostal odpověď.
Jenže tentokrát to podle osvědčeného návodu nešlo. Stručně jsem tedy formuloval dotaz („Nevíte někdo…“), vyvěsil ho na Facebook a šel vařit večeři. Připadalo mi to úplně normální.
A to je špatný postup, jenže to jsem si v tu chvíli neuvědomil, protože léta lehkovážného používání sociálních sítí mi otupila cit.
Jestli na tom také nevidíte nic špatného, zkuste se zamyslet ještě jednou. Každá poznámka, kterou na Facebook nebo Twitter napíše nějaký váš „friend“, vás stojí čas. Většinou je to tak málo času, že nad tím mávnete rukou, ale násobte malá čísla velkými a dostanete pár zmařených minut denně, pár hodin měsíčně. Dokud si nezkusíte opravdu důkladně vyřešit problém sami, neměli byste s ním obtěžovat jiné.
To znamená, že se nesmím nikoho zeptat?, ptáte se teď automaticky, aniž byste si uvědomili ironii toho kroku.
Samosebou můžete, napřed byste se však měli zamyslet, zda neexistují i jiná řešení. Dotaz také nemusí být plošný, lze ho adresovat jen někomu, což pohodlně umožňuje i Facebook – ne každý příspěvek musí být veřejný, jeho viditelnost lze různými způsoby omezit.
Když se na něco ptá malé dítě, automaticky předpokládá, že jeho zvědavost má nejvyšší prioritu. Skočí vám do řeči, dožaduje se pozornosti a okamžité odpovědi. V elektronické komunikaci se takhle čas od času chováme všichni. Bez přemýšlení si nárokujeme čas a pozornost jiných lidí. Vlastně jeden s druhým už ani moc nezacházíme jako s lidmi, ale jako s objekty trochu jiného druhu. Jako s webovými servery – to je ta věc, které pošlete požadavek a čekáte odezvu, že? Internet někdy vypadá jako jednolitý systém i s těmi lidmi, co ně něm jsou. Jednoduchý test: děláte na sítích věci, které byste nikdy neudělali v reálném světě? Vpadli byste například do dveří, kde se baví hlouček jiných lidí, a vykřikli na ně svůj dotaz?
Pointa první: na ten dotaz na Facebooku jsem nedostal žádnou použitelnou odpověď.
Pointa druhá: teprvé poté jsem se pořádně zamyslel, našel chybu a opravil ji. Zkusil jsem to prostě ošidit, jít snazší cestou černého pasažéra. Každý systém unese jen tolik a tolik čených pasažérů, pak se zhroutí.
Pointa třetí: tohle všechno mi došlo až po velmi zdvořilém upozornění. Sám bych na to nepřišel. Možná jste na tom stejně a tahle úvaha vám přijde vhod.
Závěrem děkuji dávnému kamarádovi Mirkovi Petelemu za ono zdvořilé upozornění. Zaplaťbůh za každého, kdo si pořád ještě pamatuje, že i na Facebooku jsme především lidé.
