Medián Petra Koubského: Kdo je hráč, ten je vrah

Vrah z Frenštátu měl zálibu v násilných počítačových hrách, píšou Novinky a na nesmyslnost textu upozorňuje s náležitým komentářem například Daniel Dočekal. „Na videohrách si svůj masakr nacvičoval například norský masový vrah Anders Behring Breivik a pravděpodobně i střelec z amerického Newtownu Adam Lanza. Je tedy možné, že i Blažek našel inspiraci k hrůznému činu, který podle sousedů zcela jistě spáchal, právě zde,“ píše mimo jiné server. 

Dan má samozřejmě pravdu, ta zpráva je nesmyslná. Stojí však za to trochu rozebrat, proč a jak je nesmyslná, protože stejný mechanismus můžeme v médiích často potkat v méně nápadné podobě. 

Autor: Novinky.cz

Bylo by obtížné najít přesvědčivý věcný důkaz, že počítačové hry a násilí spolu nesouvisí. Pokus o to by nejspíš vedl k nekonečné diskusi. Naštěstí jí není zapotřebí, protože existuje statistický důkaz: i kdyby nakrásně velká část usvědčených vrahů hrála střílečky, nic to neznamená, protože máme k dispozici obrovskou kontrolní skupinu lidí, kteří také střílečky hrají, aniž by byli vrahy. Tvrzení „násilné počítačové hry vedou k vražedným sklonům“ je tím vyvráceno, aniž bychom museli problém studovat psychologicky, sociologicky či jakkoli jinak. 

Pro zvýraznění: prakticky všichni vrahové jedí chleba. Znamená to, že požívání chleba vede k vražedným sklonům? 

Za poznámku stojí, že pořád by ještě mohla platit opačná implikace: „vražedné sklony vedou ke hraní násilných počítačových her“. Zatímco u první implikace máme jasná data (je nepopiratelné, že střílečky hraje kdekdo, v nižších věkových skupinách patrně většina populace), v tomto druhém případě bychom si data napřed potřebovali zjistit. Kdyby se ukázalo, že je jen málo vrahů, kteří střílečky nehrají, byla by tím prokázána souvislost obou jevů a stálo by za to přemýšlet, zda jde o příčinný vztah, nebo třeba o nějaký třetí společný faktor (ve stylu klasického výroku „když v Rakousku mrzne, kupují Švýcaři uhlí“). 

Nejúčinnější způsob, jak si ověřit platnost jakéhokoli tvrzení typu „jestliže A, pak B“ je ptát se, v kolika případech A nevede k B. Očkování působí autismus? Ptejme se, kolik procent očkovaných dětí nevykazuje žádné vedlejší účinky. Je-li jich hodně, pak lze o tvrzení vážně pochybovat. (Nemá cenu ptát se, kolik neočkovaných dětí je autistických, protože odpověď na tuto otázku se posuzované implikace netýká.) 

Jinými slovy: když vám ukážou něco, co vypadá jako příčinná souvislost, ptejte se vždycky na kontrolní skupinu. Tomu burzovnímu makléři mohu důvěřovat, protože už deset jeho zákazníků zbohatlo? Ano — a kolik těch zákazníků, s nimiž to zkoušel, bylo celkem, prosím? 

Omlouvám se za školení v elementární logice. Ale dokud se nebudeme moci spolehnout, že ji ovládají a užívají novináři, je nezbytné, aby to za ně ex post dělali jejich čtenáři. A nějaké křiklavě blbé tvrzení, jako to, jímž jsme začali, může dobře posloužit jako připomínka a nápověda. 

A příště se můžeme pustit do statistiky.