Nelze žít v Čechách a nestat se občas obětí nějaké mystifikace. Je jich kolem nás příliš mnoho. Včera se to přihodilo ministru Kalouskovi, to jsme se zasmáli! Táto, ten Bedřich Smetana a Jára Cimrman opravdu žili, nebo je to nějaká sranda?
Ale o tom vyprávět nechci. Jde mi teď o některé souvislosti jedné konkrétní mystifikace. Ano, ještě jednou o týdeníku Agenda. Neodcházejte… já vím, že toho už bylo ažaž, ale myslím, že cosi důležitého je stále nevyřčeno. Nikomu se do toho nechce.
Mně taky ne. Jenže říci by se to mělo.
Podívejte, ono je jedno, zda Agenda byla promyšlená provokace od začátku, nebo zda její tvůrci zvolili únikovou cestu z projektu, který nevyšel – což je ta otázka, kolem níž se točí velká část diskuse. Důležité je, že poukázala, záměrně či nechtěně, co já vím, na problém, který si média musí vyřešit, a nebude to jednoduché.
Pro případ, že někdo už zapomněl, oč šlo (ani provokatéři nemají nárok na víc než patnáct minut slávy a tady hovoříme o události staré dva týdny): Agenda byl papírový týdeník, jehož obsah tvořilo cut & paste z jiných médií, občas mírně převyprávěné. Vydávala to Sanoma, vymysleli Marek Prchal a Ondřej Aust, vyšla dvě čísla, přičemž v tom druhém tvůrci objasnili, že to byl takový vtip, avantgardní projekt, test, jak bude česká mediální scéna reagovat.
Reagovala notně podrážděně, ve hře jsou prý nějaká trestní oznámení a spousta zlé krve. Opisovat od nás nebudete!
Jenže. Co že to vlastně opsali? Ano, proškrtali a parafrázovali několik komentářů, z toho pár dobrých. Přetiskli nějaké texty z blogů. Většinu obsahu ale tvořila taková ta beztvará textová hmota, kterou si můžete přečíst kdekoli na webu v mnoha jazycích, dokolečka překládanou, přepisovanou, pozměňovanou. Plus agenturní zprávy. To, čemu se už ani neříká text, reportáž, zpráva, ale prostě obsah.
Co je vlastně původní? Obsah, o němž tu hovoříme, nemá s autorským dílem v tradičním pojetí mnoho společného. Je to víceméně produkt strojové velkovýroby, ne vzácná ruční práce. Dá se na tohle ještě aplikovat autorské právo? Má se to dělat?
Myslím, že ne. Myslím, že velká část toho, co najdeme na webu, si žádnou copyrightovou ochranu nezaslouží. Neříkám to jako odsudek, ale jako popis stavu, kde drtivě převažuje nabídka nad poptávkou. Obsahu je strašlivě mnoho, protože jeho produkce je velice snadná. Času, který mají čtenáři k dispozici, je mnohem méně.
Jestli někdo chce v dnešní době předepisovat, kdo a jak ho smí číst, je to smělé. Můžete si to dovolit jen tehdy, jste-li si po čertech jisti kvalitou a nenahraditelností svého díla. Jinak se zesměšňujete. Tohle Agenda odhalila dost názorně.
Kdyby fungovala — a nadále si myslím, že by se z ní po nějakých změnách dal seriózní projekt udělat — byla by Agenda prostě dalším agregátorem. Bojovat proti ní dává asi stejný smysl jako bránit se proti Google News, případně rovnou zakázat Googlu, aby vaše noviny indexoval. Můžete to udělat, ale získáte tím, nebo ztratíte? Agregátory jsou všude. Pomocí RSS, které jsem tu bránil minulý týden, si můžete sami sestavit agregátor na míru. Anebo se podívejte třeba na starý dobrý pravednes.cz. Nebo na titulní stránku Seznamu. Všude se linkuje, syndikuje, přebírá. Web je prostě web, co jednou pohltí, to nevydá. Chcete se tomu vymknout? Nedělejte digitální obsah. (A stejně vás nahrají, naskenují, zripují – jestli to někomu bude stát za to.) Chcete si svá práva jasně vymezit, oplotit, ubránit? Jen do toho, ale věřte mi, nevyplatí se to. Příliš velká námaha pro příliš malý výsledek.
Navrhuji tedy radikálně reformovat copyright? Ano, protože si myslím, že jeho současná podoba prostě není udržitelná, že obsah pojmu „autorské dílo“ se změnil.
Jak ho reformovat? Nevím přesně, ale určitě omezit, vzít na vědomí realitu sítě. Že se na tom sveze spousta příživníků, černých pasažérů? Nepochybně; ale to se děje už teď, ve zmateném prostoru právní nejistoty. Kdyby byla pravidla jasná, asi by se velmi rychle ukázalo, že prostým kopírováním a duplikováním obsahu nikoho neohromíte a nic nevyděláte. Vyhráli by lepší. Ti, kteří by do remixu uměli přidat vlastní hodnotu, vlastní tvořivost.
A co chudáci tvůrci? Držme se zatím médií a publicistiky. Tam platí, že autoři stejně nejsou živi z honorářů, protože to u nás ani nejde. Zaměstnanci redakcí mají pevný plat, žádné honoráře nepobírají. Pokud jde o freelancery, neznám v ČR nikoho, kdo se uživí samotným psaním na volné noze. Klidně uvedu vlastní honoráře, ať je to konkrétní: píšu v současné době dva pravidelné týdenní sloupky, jeden zde na Lupě, druhý na iHNed, k tomu v průměru dva větší články měsíčně do nějakých novin. Před zdaněním za to všechno dohromady dostanu kolem osmi tisíc. Na české poměry to je velmi slušné a víc bych ani s čistým svědomím nemohl chtít, média na to nemají. Na hypotéku holt vydělávám jinde a jinak.
Omezení autorskoprávní ochrany a tedy volná ruka pro nějakou příští Agendu působící jako zametač až docela dole, na konci potravního řetězce, by možná vedlo k tomu, že by vznikalo méně textů. Ale zmizely by hlavně ty zbytečné, jalové, desetkrát přežvýkané. Žádná škoda. Kvalita by byla lépe vidět, netopila by se v tak hlubokém moři průměru a podprůměru. Jsem si jist, že by se našly cesty, jak si za ni nechat zaplatit. Obstáli by ale jen ti velmi dobří – autoři i vydavatelé. Což je pro mnoho lidí hrůzostrašná představa.
Nevím, jestli tvůrci týdeníku Agenda chtěli svým představením říci právě tohle. Já to tak ale čtu a nabízím ten výklad i vám. Ono se to všechno stejně jednou stane. Z podmiňovacího způsobu, v němž je psána většina tohoto článku, se stane čas budoucí a pak přítomný. A věřte, bude to zajímavé.
