Ilustrace: Nenad Vitas
Nechci se zde zaobírat otázkami, že se mi nějaký opilý IT pracovník společnosti provozující veřejnou e-mailovou službu (Google, Seznam, Microsoft, apod.) přehrabuje v e-mailech, kontaktech či dokumentech – to je i pro ortodoxní paranoiky za hranicí rozumného uvažování. To se prostě neděje. Ne snad proto, že by měly tyto společnosti tak sofistikované bezpečností mechanismy, ale hlavně proto, že tam pracují samí rozumní lidé, které něco takového ani nenapadne. Že? Co se ale čas od času přihodí, je nějaká větší či menší havárie vedoucí ke ztrátě dat.
Jeden čerstvý příklad za všechny. V pondělí prolétlo éterem, že lidé používající mobilní telefon s aplikací Sidekick od Microsoftu pravděpodobně přišli natrvalo o svá data včetně kontaktů, fotografií a údajů v kalendáři. Způsobila to porucha na serveru …
, viz tato zpráva. Dalších podobných zpráv, resp. případů pádu hardwaru, kdy byla ohrožena data uživatelů veřejně dostupných služeb, bylo už i u nás dost a dost. Provozovatel se samozřejmě vždy snaží data obnovit, ale nikdo nikdy nemá jistotu, že se mu to skutečně povede. Pokud je navíc služba poskytována běžným uživatelům zdarma, rovnou by měli počítat s tím, že o svá data dříve či později přijdou.
Na jednu stranu se mi velice líbí přístup Googlu (i dalších). Myšlenka mít kontakty, kalendář, e-maily, ba dokonce i dokumenty a další informace někde na serveru, poskytuje nesporné výhody. Nemusíte synchronizovat svá data mezi více počítači nebo s mobilním telefonem, vše máte po ruce. Pokud vám tedy právě nezlobí datové připojení. Pak si třeba ani nezavoláte, protože váš adresář se jmény a telefonními čísly je uložen někde v housingovém centru. Ale to je detail a je to relativně snadno řešitelné.
Na stranu druhou se ptám, kde berou uživatelé těchto služeb jistotu, že o svá data nepřijdou? Pramení ta jistota z toho, že službu provozuje gigant nebo renomovaná společnost? Ano, to je relativně dobrý přístup. Například u Googlu – na jednu stranu je to zlý bratr, který „krade obsah knih“ a na druhou stranu hodný strýček, který se mi ochotně postará o moje data. Ta pravděpodobnost ztráty dat je zde opravdu docela nízká. Nikoliv však nulová, neboť jak vidíme, i mistr tesař se někdy může utnout. Bohužel, mám dojem, že ruku v ruce s rostoucí závislostí na umisťování veškerých dat online, klesá u uživatelů pocit, že je třeba tato data nějak zálohovat. Nebo je mít ještě někde bokem. Jsou-li data „někde tam venku“, tak nač zálohovat, že? Od toho je tu provozovatel služby. On se o to postará.
Nerad bych se nějak významně vymezoval a kopal generační příkopy, ale ač jsem online skoro 24 hod denně, přesto jsem ještě zažil offline éru a jsem rád, že mám svoje data alespoň trochu pod kontrolou. Tedy offline. Vím, že mohou existovat i na pevném disku počítače a mohou být tedy přístupná, i když nejsem online. Také si umím představit, že mi může někdo odcizit počítač (ostatně se mi to stalo už třikrát), a tak se nebojím zálohovat. Mám-li data na dvou nezávislých místech (firemní server + PC a některá data i v mobilu), jsem klidný. Mám-li je dokonce na třech místech (ještě navíc zálohu na DVD), pak jsem ochoten se i maličko rouhat a psát o ztrátě dat glosu.
Jenže mladá generace tento pocit pomalu ale jistě ztrácí. Vše mají online a přijde jim to naprosto normální. Jediné, co možná používají pro úschovu dat, je přenosná flashka (nebo paměť v mp3 přehrávači) a tím to končí. Na počítači mají uložené pouze filmy, muziku ve formátu mp3 a hry. Kontakty na kamarády mají uložené v online databázi Skypu (v ICQ, na Facebooku atd.), e-maily na Googlu, dokumenty a obrázky také tam a videa na Youtube. Proč je stahovat do počítače, když už existují foťáky (videokamery), které jim video uloží rovnou na Youtube? Ano, chápu, vzhledem k tomu, že používají více než jeden počítač (doma, u kamaráda, ve škole) a k tomu mobil, nelze to jinak, chtějí-li mít vše kdykoliv a kdekoliv po ruce. Jenže co se stane, když tato data zmizí? Stanou se z nich digitální mrtvoly. Kamarádi na ně do týdne zapomenou (pokud tedy digitálně neumřou s nimi), protože bez kontaktů ani neví, kde kamarádi bydlí a jak se doopravdy jmenují. Natož jaké mají telefonní číslo. Najednou se ocitají bez e-mailů, bez videí, beze všeho. A k tomu ještě budou plakat a stěžovat si na to, že je nikdo nevaroval.
A může být ještě hůř. Firmy se předhánějí s nabídkami online aplikací. A tak není daleko doba, kdy budete moci používat online Photoshop z terminálu autobusové zastávky nebo vytvářet PowerPointovou prezentaci cestou ve vlaku (v terminálu zabudovaného do stolečku v kupé). Postačí znát své jméno a heslo. A budete doufat, že se se svými datovými soubory shledáte ještě příští týden. Respektive vás doufat ani nenapadne, protože si jakoukoliv ztrátu svých dat nebudete vůbec připouštět.
Těžko si lze dnes představit, že se někdy dočkáme u přihlašovacího formuláře do webmailu či libovolné jiné webové služby podobného varování, které denně čtou kuřáci na svých krabičkách. Proto alespoň tady: Ministr Internetu (vnitra, informatiky, …) varuje: Bezmezná důvěra v online služby může způsobit digitální smrt. Zálohujte svá data!
