Některé knihy měly prostě zůstat knihami. Kingova díla mají velice proměnlivou kvalitu a pokoušet se je převádět ze psané do televizní/filmové podoby jak na běžícím pásu je prostě výstřelem do tmy.
Adaptacím Kinga se letos dařilo
A tenhle rok se opravdu zadařilo: televizní program Spike uvádí The Mist (u nás dostupné na Netflixu), do kin nedávno vstoupil The Dark Tower a na programu Audience se objevil Mr. Mercedes (také na Netflixu).
Můžete samozřejmě (a správně) namítnout, že Shining je geniální dílo – ano, nebo třeba Shawshank Redemption, v mnoha anketách nejlepší film dvacátého století, u kterého ne každý ví, že vznikl podle Kingovy předlohy – případně Misery, Carrie nebo další.
Na druhé straně jsou ale desítky průměrných adaptací, potom filmů, které původní dílo dost degradují (typickým příkladem je Pet Sematary).
Samozřejmě, filmoví a televizní tvůrci mají určitou volnost, nemůžou přepsat knihu do scénáře slovo od slova. Když se ale někdo kompaktně psaný thriller pokusí natáhnout na desetidílný seriál, je na průšvih zaděláno.
Proč se vlastně někdo neustále pokouší adaptovat Kingovy knihy? Mají úspěšnost srovnatelnou s adaptacemi videoher.
Aidan Hughes
Stárnoucí detektiv a geniální asociál
Seriál začíná v roce 2009. Před trhem s prací v Ohiu se tvoří fronta už od brzkých ranních hodin – mladý muž se seznámí s maminkou s dítětem, starý pán se zahřívá kávou z termosky, skoro až sociální drama. Až do chvíle, kdy se z mlhy vynoří mercedes s řidičem v masce, rozjede se plnou rychlostí a rozmašíruje čekající dav na kusy.
Potom střih – a dva roky poté na scénu nastupuje obtloustlý detektiv Bill Hodges (Brendan Gleeson). Před chvílí odešel do důchodu, ale nedokáže sedět na místě, a tak v pauzách mezi chlastáním, sledováním televize a odháněním nápadnic trpí depresemi z nevyřešených případů.
Divák už v té chvíli ví, že vrahem je technologický génius Brady Hartsfiels (Harry Treadaway), který si vydělává peníze prodejem zmrzliny z přívěsu a po směně vždy zaleze do sklepa s deseti obrazovkami a nejnovější technikou – nudí se, a tak se chystá na další akci. Jediný, kdo ho může zastavit, je samozřejmě Bill, kterému se do života plete několik vedlejších postav, co v seriálu dostaly daleko větší prostor než v původní knize.
Nuda a bezpečný prostor
A tady je největší problém. Každý thriller a horror musejí mít svůj rytmus a časování, pokud z něj vypadnete, začnete zívat. Vedlejší postavy mohou hrát podpůrnou roli hlavního příběhu, když začnete nutit diváka, aby se na ně soustředil, musíte je napsat sakra dobře a vždy de facto tvoříte nový příběh. U Mr. Mercedes se nepovedlo ani jedno.
Vždycky, když to začne být trochu napínavé, odvede vás scénář někam jinam, jakoby tvořili divákům safe space, kde si mohou odpočinout. Jenže, jak říká stará moudrost, there’s no safe space on the wild side. Kdyby byl Mr. Mercedes dvouhodinový film, mohla to být skvělá podívaná.
V desetihodinové délce to nezachrání ani Brendan Gleeson, který není nerudným vzteklým důchodcem, ale ušlápnutým sebelitujícím se dědkem, ani nudné vedlejší postavy, které vás nutí nalít si dalšího panáka a raději usnout než se prokousávat tou obří nudou.
Úvodní násilná scéna je geniální. Snad proto jsem vydržel až do čtvrtého dílu, kdy jsem zjistil, že hluchá místa v seriálu překonávám pomocí hraní Candy Crush. Nechávám tedy na vážených čtenářích DigiZone, aby posoudili zbytek. Od fanoušků Stephena Kinga očekávám zuřivý feedback – ovšem pokud bude tak zuřivý jako Mr. Mercedes v televizním provedení, nemám se čeho obávat.
