Hlavní navigace

Může stát přikazovat jiným státům, co smějí na Internetu?

Ladislav Zajíček

Francouzský soud se zasloužil o primát, o jaký nikdo nestojí. Nutí Američany nerespektovat jejich vlastní ústavu a zavádět cenzuru na serverech. Prvním postiženým je Yahoo - pod hrozbou vysokých pokut by mělo upřednostnit francouzské právo před americkým. Roztáčí se další bludný kruh kolem Internetu?

Od května se táhnou právní spory mezi Francií a americkým Yahoo. Minulý týden vyvrcholily konečným rozsudkem francouzského soudu. Podle něj je Yahoo odsouzeno k zajištění toho, aby Francouzi nemohli vstupovat do aukcí Yahoo, kde se nabízejí nějaké nacistické relikvie aj. deviace téhož ražení. Momentálně jde o cca 1.200 položek.

Yahoo se napřed bránilo tím, že nelze technicky zajistit, aby se Francouzi do aukcí s nacistickými proprietkami nedostali. Soud nechal provést expertizu. Ta zjistila, že to lze zajistit, i když úspěšnost blokády bude někde mezi 80% a 90%. Filtrační software Yahoo bude muset zjišťovat, zda se s ním někdo nespojuje od ISP na území Francie a zda ten někdo nezadává hledání klíčových slov, jako je „nazi“ apod. Filtr bude zřejmě zkoumat i přítomnost inkriminovaných slov v textech stránek. Soud opepřil své rozhodnutí výhrůžkou penále, které bude Yahoo platit, pokud do tří měsíců nespustí nařízenou blokádu – jde o 100.000 fran­ků denně.

Celá causa v sobě skrývá jeden nebezpečný precedent. Pokud bude uznána právníky na mezinárodní úrovni (jak by v této věci asi rozhodl třeba Mezinárodní soud v Haagu?), může se vzedmout vlna lokálních žalob na servery, až jsou kdekoli na světě, s požadavkem blokovat přístup těm a oněm lidem tam a onde odtamtud a ondynud. A nemusí jít ani zdaleka o tak frapantní záležitost, jakou je propagace nacismu. Lze si velmi lehce představit, že by třeba RIAA žádala, aby Američanům nebyl povolen přístup kamkoli ve světě, kde by se vyskytovaly soubory s hudebními záznamy, které neschválila.

Na jednání francouzského soudu mě přímo děsí, že se ve vztahu k jiným státům chová hůř než komunistická Čína. Ta na nikom nevyžaduje, aby blokoval přístup Číňanům kamkoli, kde jsou „ideologicky závadné materiály“. Hezky blokuje všechno u sebe a stíhá své občany za porušení striktních cenzorských zákonů. Proč si Francie nevezme příklad z Číny a neblokuje aukce Yahoo u sebe? Nebo z Austrálie, která filtruje přítoky dat zahraničního porna? Jak by se asi tvářila sama Francie, kdyby arabské aj. státy, kde je zakázaná prezentace nahoty těla, hrozily Francouzům pokutami za to, že pokud u sebe nezablokují přístup občanům těchto států k „nahotinkovým datům“, budou cálovat, až zmodrají?

Ironické na rozhodnutí soudu je to, že nikoli Yahoo cpe do Francie jakákoli data, ale sami Francouzi si je musejí vyžádat, pokud se k nim chtějí dostat. Nesmyslem je celý rozsudek i proto, že si každý surfař může zajistit, aby nikdo nepoznal, odkud se připojuje (anonymizéry). Objednat si lze cokoli kdekoli třeba i telefonicky či e-mailem. Fanatičtí nacisté mohou používat třeba šifrované anonymní sítě peer to-peer, kde bude sebesveřepější žalobce zcela mimo.

A co stránky s nacistickým obsahem na jiných serverech po světě? Nad nimi bude Francie rovněž vydávat rozsudky, příkazy k blokádám a penalizovat je? Nebo jí snad jde jen o Yahoo? Ve Francii totiž působí francouzská divize Yahoo (ta žádný zákon Francie neporušuje). Yahoo je tak ve velmi nepříjemné situaci – pokud neuposlechne rozhodnutí francouzského soudu (což vůbec nemusí!), riskuje ev. vyhoštění své „hodné divize“ z Francie.

Deviace, jako je fašismus, nacismus, rasismus apod., jsou mi z duše odporné. Ale jedno vím určitě – že nejdou vymýtit soudní byrokracií, ale pouze jasnozřivějším, leč i diverzifiko­vanějším přístupem k životu lidských společenství vůbec. V USA jsou střety s ulítlými ideologiemi vyřešeny ústavně. Myslet si může, kdo chce, co chce, hlásat si to může taky, ale nesmí omezit žádného člověka v jeho právech, daných rovněž ústavou (jde o její První dodatek, neboli o svobodu vyjadřování).

EBF17_Cupr

Model nástupu fašismu, jaký prožilo Německo ve 30. letech, by asi v USA možný nebyl. Jenže v Německu proběhl – a s následky děsivými. Dopadly na Francii, ale i na Američany. Jeden model na různé kultury s rozdílnými tradicemi a historií prostě napasovat nelze. To by si měla uvědomit i Francie a nesnažit se přikazovat Američanům, aby jednali v nesouladu se svou vlastní ústavou (tedy aby u sebe zaváděli cenzuru na příkaz cizího státu).

Internet vtrhl do notně neuspořádaného světa, kde jsou hranice nejen státní, politické a kulturní, ale i mezi rozdílnými schématy a obsahy právního vědomí a morálních (náboženských, ideologických) imperativů. Francouzské řešení na tyto rozdílnosti sice poukazuje, ale řeší je tím nejslabomyslnějším způsobem, jaký si lze představit. Řešení francouzského soudu zanáší do světa potenci vzniku dalších nesmyslných nesvárů a destrukcí mezi všemi. V podstatě jde o autoritářské nerespektování druhých a vyjádření hluboké nedůvěry ke svým vlastním občanům na úkor občanů cizích. Francie tím nepřímo vybízí k nerespektování sebe samé těmi, které sama nerespektuje. Roztáčí bludný kruh. Kéž ho někdo zavčas zašprajcuje.

Našli jste v článku chybu?