Na březnový rozhovor s Nikolou Rafajem, ředitelem StartupYardu, navazujeme pokračováním, ve kterém se dostává na otázku složení startupových týmů, a také na to, zda má být firma založena raději v Česku, nebo například v Británii.
Jakou máte zkušenost se startupy zakládanými lidmi, kteří mají nápad, ale sami nejsou vývojáři?
Startup se spíše nedá udělat tak, že si obchodník nebo markeťák najme na vývoj externí firmu. To se moc neosvědčilo. Děláte‑li něco s internetem, s mobilními technologiemi, musí být technická odbornost obsažena v týmu.
Třeba pro PizzaTime (dnes DámeJídlo.cz), jednoho z loňských účastníků StartupYardu, vyvíjela externí firma. Ale v týmu PizzaTime byli technicky znalí lidé. (Redakční poznámka: Původní technické řešení PizzaTime přesto omezilo další růst projektu, připustil pro Lupu Adam Kurzok.)
Letos jsme do StartupYardu například nevzali člověka, který už má úspěšnou firmu a chtěl uskutečnit nový nápad, ale chyběly mu technické znalosti. Chtěl do toho jít s tím, že si najde externí firmu, ale nám se takové řešení nezdálo.
Zatímco ve velkých firmách se obvykle snaží minimalizovat změny v řízení nějakého projektu — zadají ho do vývoje, a další změny na projektu bývají nepodstatné — máte‑li startup, často nevíte, co bude za dva týdny: možná přijde velká zakázka, a projekt kvůli ní naprosto překopete, abyste jej zákazníkovi uzpůsobili na míru. Jenže to zvládnete těžko, nemáte‑li potřebnou odbornost přímo v týmu.
Týmy složené čistě z vývojářů však také často nefungují moc dobře — obvykle jim něco chybí. Sám mám IT vzdělání a vím, že vývojáři uvažují určitým způsobem a baví se mezi sebou určitým jazykem, a ne na vše, co projekt potřebuje, to stačí. Když vybíráme týmy do StartupYardu, vždy posuzujeme jejich složení. Týmy jen z vývojářů obvykle tlačíme do toho, aby si našly někoho, kdo jim pomůže.
Některé jsme k tomu v minulosti přiměli. A některé samy přicházejí s tím, že jim chybí takový a takový člověk a že ho hledají jako spoluzakladatele. Ale nedá se spolehnout na to, že se to podaří, ani se tomu nedá dát nějaký časový termín. Není zdaleka jednoduché najít spoluzakladatele: chci‑li s někým podnikat, musím vědět, že s ním dokážu vydržet aspoň nějakých pět let, ať se nám bude dařit, nebo nebude — i třeba v takových chvílích, kdy nebudeme mít z čeho zaplatit lidi.
Ale neberu za tragédii, když někdo z týmu odejde. Například v loňském StartupYardu se jeden tým rozdělil a vznikla druhá firma, a spíš jsem byl rád, že si uvědomili, že jim to spolu nejde, a že se rozešli v dobrém.
Myslíte SpaceTeacher a Langtice…
Ano. Myslím, že to oběma týmům pomohlo, protože SpaceTeacher si našel nové lidi, kteří to hodně táhnou, a ta obměna je nakopla. Langtice zas rozjeli něco nového, co se snažili prosadit v rámci SpaceTeacheru, ale nešlo to, tak to udělali sami.
Ale celkově se v Česku nedobře srovnáváme především se Spojenými státy v přístupu k lidem, kteří něco rozjeli, a neuspěli. Sám jsem v posledních několika letech zažil, že když tady někomu padne firma, často je rovnou označován za podvodníka, aniž se vlastně ví, jestli něco dluží, nebo ne; často to jakoby „od začátku bylo jasné“, že to dopadne špatně, a přitom ti lidé to aspoň zkusili. Vadí mi, že se nehodnotí, že o tom jen nepovídali, ale šli a zkusili to.
Ve Státech vůbec není problém zavřít firmu. Tady v Čechách — a sám to mám za sebou — je to horší než ji zakládat. Nejsme na to nastaveni.
Zvenku by se mohlo zdát, že vývojáři všechno „odmakají“, zatímco nevývojáři budou sedět a čekat, až bude produkt hotový…
V českých firmách poměrně často slýchám, že „vývojáři to odmakají“, a ten, kdo to pak někde má prosadit, se může flákat. Myslím si, že to má být přesně naopak — kdo nevyvíjí, má mít mnohem víc práce než vývojář.
Třeba metodologie „Lean Startup“ slouží k ověření, zda o produkt bude zájem, ještě než se začne něco vyvíjet. A vývojář se na ověření sice rozhodně má podílet od začátku, ale vlastně to oddře hlavně právě ten druhý.
Co všechno musí „oddřít“ nevývojáři ve třech měsících StartupYardu?
Někdy si vývojáři „jedou svoje“, protože mají své zadání, ale je‑li tým jen dvoučlenný nebo tříčlenný, pak se často podílejí všichni na všem dohromady.
Hlavně v prvním měsíci jde právě o ověření záměru. Víceméně pro každý nápad lze najít tři i více možností, jak z něj získat peníze — mohou platit koncoví zákazníci, nebo se to může prodávat jen velkým firmám, možná na to získáte peníze z veřejných rozpočtů… A tohle musíte odchodit, vyargumentovat, ověřit.
A když vývojář začne vyvíjet, je potřeba už mezitím budovat povědomí o firmě, případně rovnou oslovovat zákazníky. Tohle české firmy často zanedbávají. Je celkem běžné, že mají dvě třetiny vývojářů, a zbytek ať si poradí, jak umí, i když se lze setkat i s poměrem obráceným. Nechci to však příliš zobecňovat, pracuje‑li někdo třeba na nějakém backendovém řešení B2B, pak je jasné, že vývojáři musí být základ.
Ale velmi často podceňujeme skutečnost, že lidé, kteří udělají firmu, často nejsou ti, kdo sedí do noci ve tmě a buší kód, ale ti, kteří lítají všude možně po světě. Když jsme navštěvovali startupy v Silicon Valley, běžně se nám nepodařilo potkat se se zakladatelem, nebo jsme zastihli jen jednoho, protože ten druhý zrovna musel za investorem do New Yorku.
Může to často vyvolávat pocit, že si někde lyžují, ale myslím si, že poměrně často podceňujeme význam těch, kteří dokážou produkt uvést na trh, kteří donesou do firmy peníze, za které se potom zaplatí vývojář a markeťák. Může být super tým, mohou to být super vývojáři, ale pokud mezi nimi není někdo, kdo produkt dokáže prodat, tak za chvíli žijou o chlebu a vodě.
Když do StartupYardu přijmete tým ještě bez založené firmy, dáváte přednost tomu, aby si firmu založil raději v Británii než u nás?
Spíše jde o to, kde bude firma zprvu působit. Založit firmu v Británii je mnohem jednodušší než tady, její správa také, ale lokálně může být pak těžké založit například bankovní účet. A lidé bývají překvapení z cizích fakturačních údajů. Sami to často zažíváme (jelikož StartupYard je britská firma).
Některé týmy to udělaly tak, že tady působily na svou českou firmu, a teprve když šly do zahraničí, překlopily to na britskou.
V čem je to pro zahraničí lepší?
Počítáte‑li s tím, že budete uzavírat zakázky s velkými firmami nebo že do vás budou vstupovat investoři, pak jste‑li britská firma, popřípadě americká, máte firmu zpravidla založenu podle jakéhosi mustru, který investor už zná. Nemusí nic moc složitě studovat, vidí, jak to máte, a zbytek hodí na právníky, kteří to jen ověří. Firmy působící v Silicon Valley zpravidla splňují určité zvyklosti, a investoři pak vědí, jak s nimi pracovat — dělají to dnes a denně.
Česká firma je pro ně něco neznámého — neznají české právo, jejich američtí právníci se pak musí bavit s českými právníky, a někdy od toho i odejdou — pro přílišnou míru nejistoty. Často se to týká třeba autorského práva, které tu máme jinak nastavené, a pro české právníky něco stačí, ale americkému investorovi to nevysvětlíte.
Týmům ve StartupYardu neříkáme jednoznačně, aby si založily firmu v Británii nebo v Americe, protože se správou zahraniční entity může být i hodně potíží. Je to hlavně otázka uvědomit si, kde chcete být a působit za několik let.
Zakládání firem v Británii se na svém blogu podrobně věnuje Petr Ocásek, jeden z akcionářů StartupYardu.
