Kde je tedy problém?
V době nedávno minulé byl svět vlivem tiskových zpráv virtuálních firem (rozuměj firem nové ekonomiky) a analýzami renomovaných agentur udržován v přesvědčení, že potřeba přenosového pásma poroste nejméně exponenciálním tempem. Zároveň s otvíráním telekomunikačních trhů v Evropě začali pociťovat potřebu přenosového pásma operátoři, kteří působili na panevropské nebo mezikontinentální bázi.
Oba tyto faktory způsobily, že nastala horečná činnost ve dvou oblastech. První bylo pokládání optických kabelů přes Atlantik a druhou budování panevropských sítí. Pro obě dvě činnosti si velcí hráči zakládali vlastní tranzitní operátory, případně vznikaly nové firmy financované z burzy. Panevropské sítě byly budovány jednak faktickou pokládkou kabelů, ale i jen pronájmem přenosových kapacit od dalších operátorů. Výhodou takových panevropských operátorů mohl být tzv. one-stop shopping, kdy zákazník nakupuje tranzit přes celou Evropu na jednom místě.
Protože obě výše uvedené metody jsou investičně a časově extrémně náročné, je samozřejmé, že majitelé počítali s delší návratností i s faktem, že dceřiné společnosti budou nějakou dobu v červených číslech.
Tranzitní operátoři tedy vznikli a pustili se do díla. Zakládali pobočky v nových zemích, (někteří) zakopávali optické kabely do země a ostošest nakupovali aktivní prvky na osazení budovaných tras.
V tu chvíli přišlo několik úderů (které sice neměly velkou rychlost, nicméně jejich síla rostla).
Prvním bylo nasazení nových technologií, jako je DWDM, které umožňovaly zněkolikanásobit přenosovou kapacitu bez nutnosti pokládat další kabely.
Druhým úderem bylo zpoždění v zavádění broadband Internetu (formou xDSL) ze strany bývalých monopolů v Evropě a vůbec dostupnost levného L2 média obecně. Díky tomuto faktu se snížila potřeba kapacit klasických ISP a samozřejmě tomu odpovídá zpoždění v zavádění nových služeb, jako je Video over IP, které mají potenciál být motorem spotřeby IP konektivity.
Výsledkem je přebytek nabídky na západoevropském trhu s konektivitou (do západní části můžeme počítat i ČR a s menšími výhradami i Polsko, Slovensko a Maďarsko).
Síťová odvětví jsou navíc na přebytek nabídky citlivá – v případě, že pěstujete obilí nebo kalíte ocel, je možné tyto komodity vyvézt, nicméně v síťových službách zakopanou optiku nikam neodvezete.
Logickým vyústěním přebytku přenosových kapacit byla cenová válka tranzitních operátorů, jejímž důsledkem je, mimo jiné, velká podobnost cen v Praze a ve Frankfurtu nad Mohanem (ještě v roce 1996 to byl rozdíl v řádech). Někteří tranzitní operátoři šli dokonce tak daleko, že pro získání nových zákazníků prodávali konektivitu za cenu nižší než byla cena nákupní. Výsledkem je potom nejen záporný hospodářský výsledek a EBITDA, ale také záporné cash flow.
No a k tomu se přidaly problémy bývalých monopolů, které se vyčerpaly na nesmyslných projektech typu UMTS, případně miliardách utracených v budování služeb nové ekonomiky (Český Telecom napumpoval do Imaginetu zlomky částek, které do podobných hraček investovali další operátoři). Kvůli těmto problémům se investoři (samozřejmě pouze povrchně, základním motem investora je: „hlavně tomu nerozumět“) začali zajímat o stav v telekomunikačních firmách. A hle, nalezli problémové aktivity, které působí na ostře konkurenčním trhu a jejich podnikatelské riziko je velké. Managementům se dařilo nějakou dobu investory přesvědčovat, že brambor není tak horký a navíc není dobré ukazovat slabost.
Velikost problému tedy nic nesignalizovalo – národní ISP rádi nakupovali levnou konektivitu, tranzitní operátoři jeli podle plánu… Konec minulého a začátek letošího roku ovšem znamenal vystřízlivění. Záporné cash flow některých firem probudilo první investory a ti další… ti vytvořili prostředí, ve kterém je lepší tranzitního operátora nevlastnit. Proto ten dominový efekt, jehož dokladem je seznam citovaný na začátku.
Teď stojíme před otázkou, co bude dál. Firmy jako Teleglobe, které nevlastní žádnou vlastní infrastrukturu, pravděpodobně vypnou své krabice, které potom správce konkursní podstaty zpeněží (to se projeví negativně na trhu s velkými směrovači – mohou tím být postiženi Juniper a CISCO). Společnosti, které vlastní nějakou infrastrukturu, jako je třeba KPNQwest, přejdou do rukou nového vlastníka. Protože telekomy nemají peníze, majitelem budou pravděpodobně finanční instituce. Tyto instituce buď nakoupí firmy zčásti, později je rozparcelují podle aktivit (lokální pobočky, vlastní tranzitní síť) a následně tyto části za několik let prodají. Druhou variantou je rozdělení těchto firem předem. Nabyvateli by potom mohly být i některé telekomy, kterým na konkrétních trzích záleží.
Podmínkou, aby se tento problém neopakoval, je zrychlení zavádění broadband Internetu, respektive služeb s přidanou hodnotou, provozovaných nad ním. Telekomy si musí uvědomit, že je pryč čas, kdy je dobře živil hlas.
Samozřejmostí je pak fakt, že transformované společnosti přestanou nabízet ceny pod úrovní nákladů.
Co nejvíce pomůže segmentu tranzitních operátorů z krize?
