Na pravidelné zimní dovolené v Alpách děláte spoustu věcí, které byste běžně nedělali. Mezi jednu z nich patří prohlížení a čtení českých i zahraničních lyžařských časopisů. V českém SKI magazínu jsem začal číst článek Snowboarding v ringu, ale nedočetl. Článek se týkal sporů Asociace českého snowboardingu a úseku snowboardingu Svazu lyžařů a nebyl nezajímavý, ale autor psal, jako by měl „patent na rozum“ – nedalo se to prostě vydržet. Samé vlastní závěry, nikde žádné vysvětlení, odkud informace čerpal, nebo proč je jeho názor právě takový, jaký je. Nebylo poznat, které myšlenky jsou z jeho vlastní hlavy a které pocházejí z hlavy někoho jiného. Hrůza… tedy na papírové médium.
Znovu jsem si na něj vzpomněl při čtení textu Některé servery zapojené do I Like Q šetří policie. Materiál sám o sobě byl poutavý, ale v pátém odstavci jsem narazil na větu: „Server Trixa funguje zcela veřejně už takřka rok (…). Podle hrubého odhadu tudy proteče až několik desítek tisíc korun týdně (…).“ Jak se autor k tomuto číslu dobral, se nedozvíte. U výherního automatu lze takovou věc snadno vysledovat, ale na webu? Obdobný dojem jsem měl i u výborného článku Telekomunikační válka: Paegas odstřihl svého konkurenta. V obou případech tomu však bylo proto, že mě téma zajímalo. Jinak se nad tím nikdo nepozastaví, a přitom oba texty vykazují stejné znaky, jako ten ve SKI magazínu… ale tohle je Internet.
Papírová média pro mne z tohoto hlediska představují extrém. Citace představuje první a poslední, její formou musí být prezentovány všechny zásadní skutečnosti nebo závěry a musí zaznít z úst odborníků, kteří jsou dostatečně odborní, přestože v České republice jsou tradičně všichni odborníci na všechno. Běžní „kamenní“ zpravodajové mají citace rádi. Česká republika je malá země a zdejší média jsou relativně chudá (a navíc přemnožená), takže si nemohou dovolit zaměstnávat tolik redaktorů a za těmi, které zaměstnávají, musí být denně vidět nějaká práce. A nejjednodušším způsobem, jak pořídit košer novinový článek, je sehnat dvě tři citace a vyplnit je slovní vatou. Souvislosti se stejně nevejdou.
Na první pohled to vypadá jako skvěle promyšlená pojistka, ale ve skutečnosti kvůli tomu vznikají zajímavé paradoxy. Když zpravodaj povýší na novináře, tj. začne se věnovat zaníceně nějakému svému tématu, začnou mu naopak citace překážet, protože se obyčejně domnívá, že sám problematice rozumí nejlépe. Dopředu ví, jaká citace by do jeho článku pasovala, aby byl „správný“. Proto se také obrací na odpovídající lidi, u nichž je pravděpodobné, že takové stanovisko zaujmou. Nedávno mi volal nejmenovaný novinář (jméno jsem zapomněl) z jistého deníku, kvůli citaci do článku o doménách. Věděl, co a jak bych měl říci, jen to potřeboval slyšet ode mne. Iluze objektivity denního tisku je ta tam.
Internet sice tento extrém „citací z donucení“ překonal, ale vzápětí se zde objevil zcela opačný. Zatímco v papírovém médiu bylo citací příliš mnoho, na Internetu nejsou téměř žádné – v papírovém médiu měla formu „oznamovací“ a přinášela nějakou novou informaci nebo závěr, na Internetu ji novináři takřka výhradně používají na podporu svých argumentů. Když už na webu zahlédnu citaci, dopředu tuším, že pisatel a) srovnává dva výroky své oběti, aby poukázal na nesrovnalosti; b) citace je použito proto, aby novinář explicitně demonstroval, že její autor je dost velký blbec na to, aby něco podobného řekl. Jinak si Internet vystačí hlavně s nepřímou řečí, protože pisatel sám je dostatečně geniální a nikoho citovat netřebuje.
Pracovně jsem si tento jev pojmenoval Prométheovský syndrom. Novinář již není v pozici bystrého pozorovatele a zapisovatele událostí, ale vlastním úsilím se posouvá do role jakéhosi Prométhea, který tupým a zabedněným čtenářům přináší z Olympu oheň. To samozřejmě vede k tajení zdrojů, nepřesnostem a hlavně myšlenkovému plagiátorství (ve zdejších končinách obzvláště obvyklému). Jediný rozdíl spočívá v tom, že novodobým Prométheům ještě nikdy za jejich činy orel nekloval játra, ale toho se možná časem dočkáme. V papírových médiích jsou podobné mentální exhibice vymezeny pouze sloupkařům, kteří jako oficiálně uznané OSOBNOSTI nemají plagiátorství za potřebí, hlavně když u toho bude podpis a fotka.
Výjimku z tohoto pravidla tvoří média, která namísto na zpravodajství staví na komentářích. Mezi papírovými je to kupříkladu Respekt a částečně i Právo (zde se zpravodajství a komentáře smísily dohromady), mezi internetovými například Lupa či již neexistující iPort. Komentátor je méně expresivní obdobou sloupkaře a je výhodný zejména pro pravidelného čtenáře, protože přestože jej nemáte rádi, jeho články často čtete (se slovy: „Co to ten blbec zase napsal? Musím se podívat…“), znáte jeho žebříček hodnot a dokážete s ním konfrontovat komentátorovy závěry. Ideální by samozřejmě byl model The Economist, kde se materiály nepodepisují a pracuje na nich několik autorů a rešeršérů, ten je však – obávám se – v českých podmínkách ekonomicky neúnosný.
ČLÁNKY DO MAILU