Hlavní navigace

Online žurnalistika má do méněcennosti daleko

Patrick Zandl

Minulý týden v úterý vyšel na Lupě v rámci rubriky Okénko polemický příspěvek Daniela Dočekala, nazvaný Je online žurnalistika méněcenná? Vzhledem ke státnímu svátku se mi nepodařilo vměstnat se s mým nározem na Lupu v témže týdnu, nyní bych ale i já rád přispěl se svou trochou do mlýna.

Začnu pro mne ne až tak neobvyklou příhodou: přicházím na tiskovou konferenci, která podle předběžných informací měla být uspořádána jen pro úzký okruh lidí. Zájemce o FWA licenci zde hodlá odborným novinářům prezentovat své řešení, nabídku, technologie. Přítomni jsou nejvyšší šéfové zahraničního akcionáře i dvou českých firem. Přítomni jsou rovněž tři novináři: já, Petr Koubský (Inside) a Michal Merunka (ISDN server). Pozvat chtěli ještě pana Peterku, ale nesehnali ho. Když tiskovka (netradiční a velmi zajímavá, spíše diskuse) skončila, ptám se opatrně stranou tiskové mluvčí, proč dorazilo tak málo novinářů. Odpověď zněla: „My jsme, až na pana Peterku, nikoho jiného nepozvali, všichni to stejně vezmou od vás a nepřišli by, nezajímalo by je to.“

Pro ty, kdo mě neznají – jmenuji se Patrick Zandl a od roku 1996 až do roku 1999 jsem byl šéfredaktorem Mobil serveru, denního zpravodajství ze světa telekomunikací. Genese Mobil serveru je v mnohém klasickým případem – trojice lidí si založila server. Server se stal čteným a výdělečným. A dodnes si myslím, že i ve svém oboru respektovaným a vlivnějším, než většina klasických (papírových) periodik.

Daniel Dočekal ve svém článku vzpomenul situaci, kdy mu tiskové oddělení RadioMobilu neodpovědělo na nějaký jeho dotaz a podotkl, že neví, jak se chovají k Mobil serveru. Řeknu vám jak. V roce 1996 byla pro mne představa, že bych mohl osobně promluvit s tiskovou mluvčí RadioMobilu, nepředstavitelná a myšlenka, že by mi odpověděla na email, byla naprosto zcestná. Nemyslím si ale, že by to bylo proto, že někde na stole jí leží kartička, kde jsou napsaná jména novinářů a vedle toho mého byla poznámka „nebavit se s ním“ – prostě a jednoduše to bylo proto, že naše médium nemělo žádné jméno, žádné renomé a kredit. Byli jsme v podstatě totéž, co začínající noviny, byli jsme jedni z mnoha, kteří byli v řadě a kteří něco chtěli.

Situace se rychle změnila v roce 1997, kdy si Mobil server začal ostře vydobývat pozici. Tisková oddělení jednotlivých firem si velmi rychle uvědomila, že pokud nedostaneme jejich oficiální názor, ve článku se objeví jen názory neoficiální, podpultové – a firmy tím ztrácely možnost alespoň částečně ovlivnit vyznění informace v článku. V té době jsme začali být zváni na tiskové konference stejně běžně jako deníkáři nebo redaktoři počítačových časopisů. Ale dodnes nestačí, abych jen tak někam poslal otázku na choulostivé téma a čekal na emailu odpověď – prací tiskového oddělení vždy bylo a je obrousit hrany zpráv, které by firmu mohly poškodit. Novinář, který si pro takovou informaci nevolá desetkrát, nic nezíská – platilo a platí, že vytrvalost a vlezlost je nutnou součástí novinářské profese.

Mnoho dalších příkladů, které Daniel Dočekal uvedl, je podle mne spíše vizitkou špatně odvedené práce žurnalisty – v ostatních případech je mlčení odpovědí, se kterou novinář umí pracovat.

Nepamatuji se, že bych kdy měl vážnější problémy s tiskovým oddělením než ty, které jsem výše označil za standardní a vážící se k tomu, že ti lidé mají více věcí na práci, než obskakovat Zandla. Když jsem chtěl udělat rozhovor s technickým ředitelem Mannesmannu, udělal jsem jej. Když jsem sáhl po metě nejvyšší a chtěl jsem udělat rozhovor s M. Bohnem, šéfem France Telecomu, evropské telekomunikační dvojky, udělal jsem jej jako jediný český novinář. Všechno samozřejmě dalo trochu práce a usilí. Ale co za důkaz potřebujete, abyste mi věřili, že respektovanost média je dána nikoliv tím, jak vychází (na Internetu či papíru), ale tím, jak ono samo vystupuje a co a jak publikuje?

Obávám se, že internetová žurnalistika naráží dnes již na jiný problém – a to na nevyrovnanou kvalitu mezi servery. Zatímco v papírovém světě by se v podstatě nemohlo stát, aby deník začal vydávat po večerech studentík při škole, na Internetu je (naštěstí!) tato událost docela obvyklá. Tím vzniká nejenom pluralita pohledů, ale také nevyrovnaná kvalita – ne každý začínající má pero Ondřeje Neffa.

Je samozřejmé, že až kvalitativní a obsahovou profilací se internetové médium (ale i jakékoliv jiné) stává respektovaným médiem. Až tehdy je citováno v tištěných médiích, až tehdy se stává partnerem širšího diskursu, a až tehdy je médiem v pravém slova smyslu.

Ale tuhle cestu si každé médium musí projít samo, tu mu žádní tiskoví mluvčí neprotlačí.

P. S.: O online žurnalistice jsem napsal dříve několik tezí na iPort – najdete je zde na spodu stránky.

Našli jste v článku chybu?