Hlavní navigace

Proč je komunikace na Internetu jiná

19. 10. 2007
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Internet přinesl do komunikace spoustu nového. Ve srovnání s tradičním rozhovorem tváří v tvář se v čistě textovém prostředí rozvíjejí nečekané psychologické jevy. Nahlédněme do specialit kyberprostoru a podívejme se blíže, co vše můžeme od chování lidí v tomto novém prostředí čekat.

Internet jako relativně nové médium hluboce ovlivnil zažité trendy v komunikaci. Vytvořením zvláštního prostoru označovaného také jako kyberprostor člověk rozšířil své působení za hranice hmotného světa. Vzniklo tak místo, kde platí jen vybrané zásady normální reálné komunikace, a dokonce se tu objevují i zákonitosti zcela nové. Je dobré si změny oproti hmotnému světu uvědomovat, případně se díky tomu v kyberprostoru dobře přizpůsobit.

Dnes už máme možnost vysledovat i zpětnou vazbu, kterou komunikace v kybersvětě dává reálné komunikaci. Dokonce můžeme uvažovat o tom, jak Internet přispěl nebo zruinoval dorozumívání mezi lidmi celkově. Mnozí odborníci vyzdvihují jeden nebo druhý pól věci, ovšem z rozumného nadhledu je třeba uznat obě strany mince. Využívání Internetu ovlivňuje kvalitu řeči i myšlení (ochuzování a zužování slovní zásoby, anglikanismy, roztěkanost, úsečnost, …), ale zároveň umožňuje obrovskou interaktivnost a rychlost při výměně zpráv, přičemž hlavní výhodou zůstává dostupnost velkého množství informací.

Specifika kyberprostoru

Ať už chatujeme, posíláme si zprávy přes IRC nebo ICQ, používáme Jabber nebo si posíláme e-maily, vždy můžeme rozeznat několik základních rozdílů proti běžnému rozhovoru. Některé z nich jsou více než zjevné. Naše smyslové vnímání bývá radikálně omezeno často pouze na porozumění textu – odpadává tedy komunikace mimikou, postavením těla, hlasovou barvou a intonací apod. I když se dají v dnešní době použít webové kamery a mikrofony, většina uživatelů stále preferuje jednoduché textové dorozumívání. Zdá se tedy, že lidé občas preferují nebýt viděni, nebýt k ničemu nuceni a přesto se bavit.

Zvláštním specifikem kyberprostoru je anonymita a z toho vyplývající případná proměnlivost identity. V reálném světě máme těžko možnost se změnit v osobu druhého pohlaví nebo odlišné barvy pleti. Na Internetu náš nesvazuje náš fyzický vzhled ani naše jméno (avšak ani naši komunikační partneři nejsou tímto omezeni, což spousta uživatelů zapomíná). Můžeme být kýmkoli, klidně i několika různými identitami v zároveň otevřených oknech ICQ. V anonymitě je náš projev jiný, odvážnější, věcnější, kritičtější. Můžeme si dovolit prezentovat své názory bez ohledu na následky. Podle Johna Sulera uživatele Internetu ani tolik neláká ukrývat se pod rouškou anonymity, ale naopak z ní pomalu vystupovat. Baví je to, že mohou odhalování své identity sami řídit (John Suler to nazývá výstižným slůvkem „striptease“).

Mezi další zjevné rozdíly patří také rovnoprávnost sociálního postavení, kterou však mnozí uživatelé chápou nesprávně jako anarchii (a následně kritizují např. moderované komentáře). V podstatě jde o to, že náš běžný sociální statut přestává být podstatný. Člověk s obrovským výdělkem se na chatu nemůže technicky vyzdvihnout nad průměr, poslanec se může stát terčem ostré kritiky na anonymním fóru aj. Internet si vytváří vlastní hierarchie bez větších souvislostí s posloupností v reálném světě (správci místností apod.). Rovnoprávnost však s rozvojem různých placených služeb pomalu mizí.

Nakonec shrňme zbylá jasná specifika. Jedním z nich je překračování územních hranic, se kterým se zvlášť obtížně potýká současná právní věda. Dále mají uživatelé přístup k mnoha možným vztahům, prostě proto, že mohou potkat víc lidí a najít mezi nimi víc těch se stejnými zájmy. V kyberprostoru dále platí neúprosné uchovávání informací. Prakticky všechny naše projevy se někde ukládají, což si mnozí z nás nedostatečně uvědomují.

Přejděme ale k těm zvláštnějším odlišnostem kyberprostoru. Jako první zmíním prodlužování a zkracování času. Je zvláštní, jak moc jsme v normálním rozhovoru tlačeni vteřinami ticha k odpovědi. Internet naproti tomu nabízí několik různě odstupňovaných rovin komunikace, přičemž je jen na nás, jaké tempo si zvolíme. Čas se tak roztahuje. Zároveň se však v krátké chvíli seznamujeme se spoustou lidí, poznáváme spoustu nových věcí atd. Čas se zkracuje.

Dalším fenoménem, který tu probereme, bude tzv. zkušenost černé díry. Mnohým z nás se stalo, že např. zpráva na ICQ nešla odeslat, nebo byla odeslána, ovšem nebyla přijata. Často takový jev vede k mnohým nedorozuměním a zbytečným sporům. Uživatel by měl mít možnost černé díry na paměti a nezabývat se hned jakýmisi paranoidními myšlenkami.

Občas při pohledu na monitor nastane náhlé nepozorované zanoření do jiného stavu mysli, který má cosi společného s hypnózou. Přestáváme být v kontaktu s reálným světem a dostáváme se do kyberprostoru. Lawrence Hagerty (2000, s.5) v knize Duše Internetu popsat tento zážitek takto: …v podstatě bytí v kyberprostoru je srovnatelné s mimotělním zážitkem, tzv. OOB, který je aktivován formou technologie.

Disinhibice – spadnutí zábran

Jak je z výše napsaných řádků patrno, internetové prostředí široce pozměňuje naši běžnou komunikaci. Asi nejvýznamnějším zmapovaným důsledkem přenesení komunikace do kyberprostoru je efekt disinhibice, který jde česky popsat nejlépe slovy „účinek odložení zábran“. Jde tedy o jisté překonání skrupulí, ostychu a plachosti, až o obcházení zákazů. Projevuje se značnou odvázaností, jež vede často až do extrémů.

Disinhibici můžeme demonstrovat prakticky na všech uživatelích světové sítě. Dokonce se objevuje i u lidí, kde bychom to čekali nejméně. Uvedu zde část z první internetové konference s Václavem Havlem (MF Dnes, 15. března 2001, str. 3). Přemýšlejte nad tím, zda by se něco podobného mohlo stát třeba na normální tiskové konferenci. Mohl by se takto někdo zeptat? Odpověděl by tak Václav Havel?

Otázka: „Nemyslíte si, že už jste napáchal na naši politické scéně dost škody a že přišel čas, abyste se odebral na zasloužený odpočinek? Olda

Odpověď: „Vážený Oldo, ubezpečuji Tě, že se mého zaslouženého odpočinku dočkáš a konečně si svobodně vydechneš. Mé politické dny jsou sečteny a blíží se čas, kdy snad budu moci psát něco jiného než jen oficiální projevy a odpovědi Oldům. Tvého dotazu využívám jako příhodné tečky za touto svou první internetovou konferencí. Dala mi hodně, například jsem pochopil, že Internet mimo všeho jiného je i prostorem interesantního žvatlání kohokoliv s kýmkoliv, kdekoli. Doufám že tomu nepropadnu jako nemoci šílených krav a nezačnu vinou Internetu a internetového žvatlání zanedbávat své ústavní povinnosti. Václav Havel

Podle Johna Sulera pramení disinhibice ze šesti hlavních zdrojů: z anonymity (nikdo netuší, kdo jsem), z neviditelnosti (nikdo neví, jak vypadám a jaký mám výraz ve tváři), z jiného toku času (mohu si svůj projev rozmyslet, nic mě netlačí do rychlé a opatrné odpovědi), z neutralizace sociálního statusu, ze solipsistické introjekce (fantazie, že celé dění probíhá jen v mé hlavě) a z dalších interakčních efektů. Je tedy zřejmé, že se podmínky disinhibice z velké části překrývají s psychologickými odlišnostmi kyberprostoru.

Disinhibice ovšem není něčím zcela novým. Již před padesáti lety popsal Erving Hoffman chování, které slouží ke shazování a zesměšňování druhých (těch, co zrovna nejsou v místnosti, neposlouchají). Má to vést k jakémusi spiklenectví, k uzavírání „tajné dohody“ s těmi, s nimiž se takto odreagováváme. Příklady z běžného života najdeme hlavně ve světě dětí (za zády se smějí kamarádovi nebo třeba i učitelce), ale i mezi dospělými (např. to, jak mluví mezi sebou zaměstnanci o zákaznících, případně o šéfech). Disinhibice slouží k vytvoření jakéhosi tajného svazku, jde o znamení, že člověk někam náleží, pěstuje se spojující humor.

V prostředí internetové komunikace se disinhibice projevuje trochu jinak. Jakmile se nerozhodneme vydávat se za někoho jiného, máme tendenci prezentovat se dosti disinhibovaně – řekneme o sobě mnohem více, než bychom byli schopni při normální konverzaci tváří v tvář. Místo běžné masky určené neznámým lidem tak směřujeme více sami k sobě a ke svým pravým názorům.

Solipsismus – vše je v mé hlavě

Termín solipsismus pochází z filozofie a vyjadřuje přesvědčení člověka o tom, že se vnější svět nachází v jeho vědomí. Solipsista jednoduše řekne: „Svět je má představa.“ Ve světě bez fyzických těl, bez gest a mimiky, bez zcela jasných textových odpovědí atd. se každý z nás trochu blíží k tomuto extrémnímu názoru.

V kyberprostoru se ve velké míře projevuje mechanismus projekce popsaný již Sigmundem Freudem. Máme tendenci vkládat do ostatních vlastní myšlenky a úmysly. Z různých významů textu si vybereme právě ten, který naplňuje naši představu o rozhovoru. Smajlík chápeme jako ironický nebo jako upřímný dle toho, co se nám prostě víc líbí. Občas tedy chápání konverzace na Internetu vypovídá víc o našem nevědomí (zjednodušeně: našich skrytých přáních, obavách, tužbách) než o druhé osobě. Mluvíme tedy v podstatě sami se sebou.

Disociační stavy – rozštěp osobnosti

Díky velké míře anonymity v prostředí Internetu dochází často k tomu, že autoři výroků za ně nepřebírají zodpovědnost. Za texty nemůžeme vidět nikoho konkrétního, lidé zůstávají skrytí. Často se sám autor necítí autorem. Prohlásí o sobě: „To jsem nebyl já, kdo toto napsal.“ Nebo „To jsem nebyl já, kdo navštívil tuhle SM porno stránku.“ Nastává klasická disociace, tedy rozštěp osobnosti. Člověk má v sobě více různých „osobností“ a tím narušuje své vlastní zdravé vědomí, což může vést ke zmatení nebo k „vnitřním hádkám“.

Kyberprostor – zatím nedostatečně probádaná oblast

Psychologie se poslední dobou snaží stále lépe popsat a předvídat chování lidí na Internetu. Kromě průkopnických prací Johna Sulera aj. vyšla také spousta článků a bylo uspořádáno mnoho výzkumů. Jak je patrno, zbývá ještě dost, co se dá objevovat. I v našem českém prostředí se již toto odvětví psychologie uchytilo (viz zdroje). Těšíme se na nové poznatky, které nám umožní komunikovat na Internetu férově, humánně a efektivněji.

BRAND24

Tištěné zdroje:

VYBÍRAL, Zbyněk: Psychologie komunikace. Portál, Praha: 2005.
FALTÝNEK, Lukáš: Psychologické aspekty komunikace na internetu (diplomová práce). Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové: 2002.

Používáte na Internetu někdy nepravou identitu?

  • Ano.
    45 %
  • Ne.
    55 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor studuje FF MU obor Psychologie. Aktivně přispívá do několika internetových magazínů, zajímá se přitom hlavně o webovou komunikaci a psychologii Internetu.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).