Samozřejmě, najdou se výjimky. A středeční konference Centra.cz pro mě dokonce byla jen a jen čirá radost. Možná to víte, možná ne – probíhala totiž výhradně virtuálně!
Centralisté nejprve obeslali novináře tiskovou zprávou (mimochodem formálně bezchybnou, o zpackaných PR e-mailech bych mohl vyprávět ságy), zájemce o účast na následující virtuální tiskovce vybavili unikátními přihlašovacími jmény a hesly a ve tři hodiny na čerstvě nabyté akvizici Centra XChatu vše propuklo. Nemusel jsem nikam cestovat a poté se odtud vracet, nemusel jsem čekat, až mi představitel společnosti vlastními slovy převypráví zprávu, kterou mi už předtím dala u vchodu asistentka a kterou jsem si přečetl dříve, nežli skončila obligátní čtvrthodinová čekačka na opozdilé novináře… Nedostal jsem kafe, uvařil jsem si lepší. V klidu jsem mohl dělat čtyři věci najednou jako obvykle (Znáte to? Děláte to také tak? A také málokterou z nich dokážete úspěšně dokončit?) a zároveň sledovat průběh tiskovky v rohu obrazovky. Skočil jsem si na záchod a nevzbudil jsem pozdvižení v sále, cestou zpátky jsem se stavil v lednici a nikomu nevadilo, že se v průběhu soaré nepokrytě krmím. Poznámky si stejně nikdy nezapisuji, ale kdyby, byly by mi nakonec na nic a k vzteku – nedlouho po konci sessionu jsme všichni dostali jeho kompletní záznam e-mailem. Tiskovce jsem věnoval přesně tolik, kolik mi přišlo adekvátní, informace, o které bych možná neúčastí na reálné konferenci přišel, mi neunikly… nádhera.
Obecně jsem zaznamenal, že virtuální tiskovka promění IT novináře z mlčenlivých brachů, jakými se na press konferencích obvykle zdají být, v pěkně průbojné chlapíky – většinou to trvá, než se někdo po chvíli rozhlížení odhodlá položit dotaz; na chatu mluvil/psal jeden přes druhého, úporně se upomínaly nezodpovězené dotazy a dokonce se i KŘIČELO (i když to možná byl jen omylem zmáčknutý CapsLock).
Až se virtuální tiskovky naučí jejich pořadatelé vyhovujícím způsobem organizovat a zejména moderovat a hlavně, až se PR agentury naučí podobným způsobem novináře oslovovat (a nemyslete si, přítomni nebyli jen počítačoví žurnalisté, objevil se rozhlas, televize, hospodářský magazín…), bude na světě všechno tak, jak má být. Alespoň u mého monitoru.
----------
To jsem si říkal ve středu. Čtvrteční tiskovka UPC, o které tu určitě někde kolem píše Marek Antoš (mimochodem, také výjimečná – vylíčené perspektivy mohou naši domácí internetovou situaci ovlivnit mnohem zásadnějším způsobem, nežli podzimní telecomácká „šťastná dvouhodinka“), mi ale zasadila ránu. S brutální surovostí vykreslila velice, velice blízkou budoucnost, ve které bude neuctivé pozvat zainteresované novináře na prachsprostý textový chat – budoucnost, ve které videokonference bude stíhat videokonferenci. A zanedlouho se určitě bude považovat za odpovídající a zdvořilé zapnout i vlastní web-cameru a pozorně zírat někam jejím směrem. Šmankote, cesty do města sice odpadnou, ale multitasking nebude přicházet v úvahu, natož volná rotace po obydlí – a člověk se bude muset aspoň po pás obléct!
Jediným východiskem (pokrok zastavit nelze) tedy bude starý dobrý trik ze zlodějských filmů. Fotografie nebo videosmyčka pozorného a soustředěného žurnalisty nenápadně umístěná před kameru dokáže divy…