Máme konec roku, tak budu trošku smířlivý… Ne, dělám si legraci.
Mám rád ty chvíle, kdy přednáším lidem o tom, jak je třeba Arduino jednoduché, a lidé jsou nadšení, takže po přednášce přijdou a – To je vlastně taky zvláštní věc, helejte. Vždycky na konci přednášky je prostor na dotazy, stačí jen zvednout ruku a položit otázku, která třeba zajímá i ostatní posluchače. Ale jen málokdo se k tomu odhodlá. Zato po přednášce, když poděkuju za pozornost a rozloučím se, přijdou tři, čtyři lidé a chtějí si o něčem povídat. Vždycky, a to podtrhuju: VŽDYCKY to jsou otázky, které mohly zaznít v hlavním čase. Proč se ti lidé nezeptají? Někteří mají pocit, že jsou jejich otázky “hloupé” a že “nechtějí zdržovat ostatní”. Je to těžké, protože jejich otázky jsou neznalé, ne hloupé, a ostatní je mají třeba v hlavách taky a mě samotného nenapadly. A pak je druhá sorta diskutérů, a těmi jsou odborníci, kteří to dělají už mnoho let a jsou oprávněně zděšeni tím, co říkám. Jak to, že by někdo mohl dělat něco s elektronikou a neznat Ohmův zákon?
Dřív jsem se s nimi bavil a vysvětloval jsem jim, že to je docela možné. Stejně jako je možné dělat muziku, kterou znají lidé i po padesáti letech, a přitom neznat hudební teorii a nauku o harmonii. Ostatně, i Beatles se tyhle věci doučili až v době, kdy byli fenomenálně úspěšní a bořili koncertní haly a stadiony. Jenže stejně jako moje babička nechápala, jak můžou hrát, když před sebou nemají noty, tak ani tihle diskutéři nepřipustí, že by mohl někdo něco dělat s elektronikou a neprojít přitom Velkým Mystériem Zasvěcení. Možnost, že by elektronika někoho zaujala, protože se s ní dají jednoduše dělat skvělé věci, a tenhle zájem by ho pak postupně “přes překážky” dovedl k poznání teorie, jim připadá, bůhví proč, špatná. Povýšeně a pohrdavě se staví k hordě “bastličů”, tedy k lidem, co nejsou, jako oni, z oboru a neprošli si standardní cestou. Na konci těchto debat občas padne taková věta, kterou mám nade všechno rád: “Tohle je vážná věc, vážný obor, průmyslová technologie, to není hračka pro nějaké bastliče!”
Pojďme do historie. Představte si situaci na začátku 70. let. Počítače patřily velkým firmám, soukromník si ho nepořídil, a vlastně ani nebyl důvod, proč by ho soukromník měl chtít. Na co by mu byl? Vážné výpočty by na tom beztak nedělal, jen by si s tím hrál… Dokonce to tehdejší kapitáni průmyslu říkali: „Představa, že by lidé měli doma počítače, je nesmyslná“.
Vývojář Chuck Peddle z Motoroly, spoluautor procesoru 6800, byl tímhle přístupem otrávený. „Proč bychom měli dělat procesor za 250 dolarů, když máme technologii, jak ho dělat za 20, a navíc máme poptávku…?“ Ale manažeři Motoroly měli jasno: „Proč za 20? A pro koho? Pro nějaké garážové bastliče? Mikroprocesory jsou průmyslové součástky, to není věc na hraní pro nějaké puberťáky!“ Peddle odešel, vzal si s sebou část týmu a přešli k firmě MOS Technology. Tam udělali právě ten procesor za 20 dolarů dostupný v kusovém množství v prodejnách typu RadioShack. Po uvedení na trh si ho začali objednávat bastliči z garáží, různé dvoumužné firmy a podobní amatéři a nadšenci. První začátky byly nesmělé – počítač KIM-1 s malou klávesnicí a šestimístným displejem (ale rozšiřitelný, takže pro něj časem vznikl i BASIC a spousta dalších zajímavých věcí). Nebo Apple I, počítač, který navrhl Steve Wozniak a zájemcům nabízel za 666 dolarů, na rozdíl od tehdy oblíbených kitů, jako sestavený. Stačilo jen připojit klávesnici a televizi. Nadšenci a malé firmy se pustili do návrhů počítačů a následoval bastličský boom, který jednak donutil výrobce mikroprocesorů razantně zlevnit a na druhou stranu vytvořil podhoubí plné nadšených lidí s mikroprocesory, kteří zakládali počítačové firmy a softwarové firmy…. I Bill Gates začal tím, že pro podobné „zbastlené“ počítače psal programovací jazyky. Zbytek je už známá historie.
O pár let později se na univerzitách velmi divili, co je to za hloupý nápad, pustit na internet komerční subjekty. K čemu jim internet, tato největší knihovna akademických prací, asi může být? Vždyť to je vážná věc, akademická, na sdílení vědomostí, ne nějaká hračka. Následovaly hordy webových bastličů, dotcom bublina, explozivní rozvoj celého oboru…
Když se začalo šířit Arduino, byla situace podobná. Arduino je skvělé tím, jak je jednoduché. Neřešíte elektroniku, pokud nechcete, pouze programujete, a přitom díky obrovskému množství komponent může být Arduino čímkoli! Stačí dostatečně nadšená mysl (což je ten nejčastější problém). Reakce odborné veřejnosti byla převážně negativní. Rozumějte, lidé, kteří se patnáct let zabývají vývojem vážných zařízení s mikrokontroléry a opravdu tomu rozumí, jsou najednou konfrontováni s tím, že tentýž mikrokontrolér někdo dává do rukou bastličům, amatérům, dokonce lidem, co neznají Ohmův zákon a co nevědí nic o proudovém zatížení a je jim to úplně jedno! Oni si pak z toho staví úplné nesmysly! Diskusní fóra jsou plná velmi rozčilených odborníků, kteří přišli vyjádřit své pohrdání (“Arduino je blábolivé programování pro zhulence”). Jednočipy jsou vážná průmyslová technologie, to není na hraní!
“Bastliči” a “inžinýři” přitom mohou perfektně koexistovat. Jako žirafa s nosorožcem; každý se živí v jiné výšce. Jedni dělají vážná a důležitá zařízení ve velkých sériích, druzí se baví a hýří nápady a navzájem se inspirují.
Zcela vážně: když chcete s nějakou technologií uspět, dejte ji do ruky nadšencům. Ať si s ní hrají. Díky tomu se o ní bude vědět, získáte spoustu úžasných nápadů na využití, spoustu prototypů, spoustu článků v časopisech… Nedělejte z toho vědu a vážnou věc.
Jinak se vám stane, že jednoho dne vytáhnete hlavu z pr…ůmyslu a nebudete se stačit divit, kam se obor posunul, zatímco vy jste hlídali své smrtelně vážné aplikace, aby se k nim amatéři nedostali!
ČLÁNKY DO MAILU