Hlavní navigace

Stalo se: světový summit o informační společnosti

21. 11. 2005
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

Ani druhá fáze světového summitu o informační společnosti (WSIS) nezměnila nic na tom, že vládu nad celosvětovým Internetem drží ve svých rukou USA. Rozvojové země nedostaly do fondu digitální solidarity skoro nic. Bohatý svět jim ukázal alespoň zajímavý notebook na kličku, v ceně do 100 dolarů, které chce rozdávat chudým dětem.

Minulý týden nebyl až tak bohatý na zajímavé události z oblasti ICT a Internetu, alespoň pokud jde o tuzemskou scénu. Nejspíše s tím souvisí i státní svátek (17. listopad) uprostřed týdne. A tak se dnes soustředím na jednu jedinou událost, která si to opravdu zaslouží. Jde o druhou fázi světového summitu o informační společnosti (WSIS, World Summit on Information Society), která se v závěru minulého týdne, od středy do pátku, konala v hlavním městě severoafrického Tunisu.

2026

Co je WSIS?

Na úvod snad malé zastavení u toho, co vlastně WSIS je a co řeší. Řečeno lapidárně a bez obalu, jde hlavně o následující otázky:

  • kdo a jak by měl „vládnout“ Internetu, řídit jej a rozhodovat o zásadních věcech, které se ho týkají (tzv. Internet governance),
  • kdo (a jak) by měl financovat rozšiřování informačních a komunikačních technologií v rozvojových částech světa.

Na to pak navazují další, již poněkud „jemnější“ otázky, jako je třeba otázka svobody slova, resp. regulace obsahu Internetu, otázka autorských a dalších práv, či třeba boj proti spamu, informační kriminalitě a další.

K dokreslení celého kontextu je vhodné si připomenout ještě jednu důležitou věc, která čtenářům Lupy jistě není neznámá: že „otěže vlády“ nad dnešním Internetem drží (již od dob jeho vzniku) Spojené státy.

Forma a „míra“ této vlády se pochopitelně s časem mění. Současný stav je takový, že klíčové aspekty Internetu (zejména „nejvyšší patro“ systému DNS, včetně správy kořenových name serverů a přidělování domén nejvyšší úrovně) má ve svých rukou organizace jménem ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers).

Ta vznikla v říjnu 1998 a krátce poté převzala příslušné kompetence od vlády USA, která je do té doby (přímo či nepřímo) držela. Formálně je ICANN nevýdělečnou privátní společnosti, založenou podle zákonů státu Kalifornie, a zastupuje zájmy podnikatelských, technických, akademických i uživatelských kru­hů.

Už přitom nejde o ryze americkou záležitost, protože v ICANNu jsou zastoupeny i další subjekty mimo USA. Ale problémem nadále je míra vlivu USA na ICANN, která je stále značná, a asi by se dalo říci rozhodující. Naopak země třetího světa mají na fungování ICANNU, a tím i na vládu nad Internetem, vliv prakticky nulový.

S ostatními částmi světa, jako např. s Evropou, je to o něco lepší – ale i zde místy panuje pocit, že by USA neměly mít tak výlučnou kontrolu nad nejdůležitějšími aspekty fungování Internetu, který je dnes čím dál tím strategičtější záležitostí.

A tak se nelze asi moc divit, že se v určité době zrodila myšlenka svěřit vládu nad Internetem někomu jinému, než je ICANN  – nějaké organizaci, která by „rovnoměrněji“ zastupovala všechny zainteresované subjekty. Kandidátem byly Spojené národy, resp. jejich odborná agentura pro telekomunikace, Mezinárodní telekomunikační unie (ITU).

Nechci zde tvrdit, že celý světový summit WSIS vznikl kvůli tomu, aby se vláda nad Internetem vyrvala Američanům z rukou a převedla na někoho jiného. Otázek a problémů k řešení bylo skutečně mnohem více. Alespoň formálně byl hlavním tmatem boj proti tzv. digital divide. Ale fakticky dominoval „boj o moc“, kterému zdatně sekundoval „boj o peníze“.

První fáze WSIS

Světový summit o informační společnosti skutečně uspořádala Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), a to jako „dvoufázovou“ akci:

  • první fáze (WSIS I) proběhla ve švýcarské Ženevě počátkem prosince 2003,
  • druhá fáze (WSIS II) proběhla právě minulý týden, od 16. do 18. listopadu 2005, v Tunisu.

Již první fáze summitu, v roce 2003, byla pořádnou „monstrakcí“. Sešlo se na ní 50 hlav států a vlád, 82 ministrů a 11.000 delegátů ze 175 zemí a jednání zabralo „pouhé“ t5i dny (od 10. do 12. prosince 2003). I z toho je patrné, že když každý zástupce státu musel dostat alespoň minimální prostor k přednesení svého příspěvku, na další jednání už moc prostoru nezbylo. A tak se fakticky rozhodovalo spíše na různých přípravných a doprovodných jednáních, a nejspíše i v užším kroužku, zatímco plenární zasedání pak byla spíše maratónem zdravic a ne vždy moc obsažných projevů politiků.

Klíčové rozhodnutí o vládě na Internetem na první fázi summitu v Ženevě nepadlo. Místo toho přišlo „diplomatické“ rozhodnutí – celý problém tzv. Internet governance je prý velmi složitý, různé strany na něj mají různý názor (jak by ne), a tak je třeba jej nejprve pečlivě prostudovat. A tak se tato otázka odložila o dva roky, na druhou fázi summitu (na jednání v Tunisu).

Další velkou otázkou, která se během první fáze summitu řešila, byla otázka podpory rozvojovým zemím. Zejména africké země přišly s návrhem na zřízení „fondu digitální solidarity“, do kterého by přispívaly bohatší země a ty chudší by z něj financovaly své rozvojové programy v oblasti ICT. U rozvinutých zemí však tato iniciativa nenašla velké pochopení.

Tomu, koho výsledky první fáze zajímají podrobněji, doporučuji svůj tehdejší článek s příznačným titulkem WSIS: maxisummit s minivýsledky?", případně úvod do celé problematiky WSIS (článek V Ženevě se rozhoduje o vládě nad Internetem).

Druhá fáze WSIS

Nyní tedy již k výsledkům druhé fáze summitu, z minulého týdne v Tunisu. V prvním přiblížení a velmi lapidárně si to dovolím zhodnotit tak, že v hlavních otázkách nepřinesla druhá fáze summitu nic nového:

  • vláda nad Internetem zůstává v rukou ICANNu,
  • fond digitální solidarity vyspělé země nadále ignorují a peníze do něj nedávají.

Ve druhém přiblížení už to ale tak jednoznačné není.

Pokud jde o vládu nad Internetem, zde to ještě těsně před začátkem druhé fáze summitu vypadalo všelijak. Přípravná jednání se moc kupředu nepohnula, a tak to vypadalo spíše na nějaký další odklad. Nakonec se ale, doslova na poslední chvíli (pár hodin před zahájením summitu), podařilo prosadit řešení, zachovávající dosavadní stav prakticky beze změny. Tedy Internet v rukou ICANNu, s velkým (a rozhodujícím) vlivem USA. Zejména země třetího světa, které na fungování ICANNu nemají žádný vliv, tedy ustoupily, nebo spíše nedokázaly prosadit své záměry. Ale asi to tak je lepší.

Za sebe bych rád dodal, že boj o „vládu nad Internetem“ (Internet governance), která tedy zůstává v rukou USA, nebyl ani tak bojem o případnou regulaci Internetu, resp. proti ní. Tedy alespoň ne, pokud jde o svobodu slova a obsah mezilidské komunikace. Jde především o stabilitu celého systému doménových jmen, včetně provozu jeho kořenových name serverů. Pokud tento systém nebude fungovat, jak má, lidé se nikam nedoklikají ani nedomailují. To je pravda, a proto musí celý tento systém fungovat spolehlivě a stabilně.

Ten, kdo by chtěl nějak omezit fungování Internetu jako takového, samozřejmě může útočit na fungování celého systému DNS, a skrze něj znemožnit jakoukoli komunikaci. Ovšem pokud by chtěl možnost komunikace zachovat a regulovat jen to, co je kde napsáno, zveřejněno atd., pak to musí dělat jinak a jinde, než na úrovni nejvyššího patra DNS, jeho domén nejvyšší úrovně a kořenových name serverů. Že to jde, už některé totalitní země bohužel dokazují – a bez „podílu na moci“, resp. vlivu na fungování ICANNu.

Internet Governance Forum

Zastánci většího „podílu na moci“ však v Tunisu přece jen něčeho dosáhli. Alespoň toho, že bude vytvořeno jakési diskusní fórum (IGF, Internet Governance Forum), které se bude zabývat poměrně širokým okruhem otázek – od „vlády nad Internetem“ (Internet governance), přes spam, internetovou kriminalitu, až třeba po ochranu osobních údajů či netiketu atd. V tomto fóru budou moci být zastoupeny jak vlády jednotlivých zemí, tak i subjekty občanské společnosti, poskytovatelé služeb a další organizace.

Ovšem jak akceschopné takovéto fórum bude, ukáže teprve čas. Osobně jsem spíše skeptický. Zvláště když současní „vládci Internetu“ nemají za povinnost se závěry tohoto fóra jakkoli řídit.

Fórum by mělo být ustaveno někdy na jaře příštího roku v Řecku.

Digital Solidarity Fund

Poměrně neslavně dopadl i fond digitální solidarity (Digital Solidarity Fund). Rozvojové země, zejména ty africké, chtěly přes něj získat peníze na své rozvojové programy v oblasti ICT, ale bohatší země na to neslyšely. Z jejich strany zaznělo, že dávají přednost již existujícím a zavedeným kanálům pro poskytování pomoci před takovýmito fondy. Možná se bojí eventuálního zneužití prostředků ve fondu.

Takže fond digitální solidarity sice vznikl, ale zatím byl naplněn jen částkou cca 8,2 milionu dolarů, což opravdu není mnoho. Navíc dosavadními přispěvateli do fondu jsou pouze africké země, s jedinou výjimkou v podobě Francie.

Iniciativa OLPC

Na druhé fázi summitu v Tunisu přesto měla premiéru jedna zajímavá forma pomoci rozvojovým zemím. Má podobu projektu s názvem OLPC, což je zkratka od „One Laptop Per Child“.

Jak už tento název napovídá, jde o projekt zacílený na nejmladší generaci, který jí chce pomoci při získávání vzdělání – tím, že každému dítěti (žákovi, studentovi) dá vlastní notebook. Důležité je, že nepůjde jen o žádnou dětskou hračku či neplnohodnotnou náhražku, ale plně funkční notebook, připravený a vybavený i pro výuku. Takže by vlastně mohl sloužit i jako náhrada učebnic.

2027

Cena tohoto notebooku by měla být do 100 dolarů a dětem školou povinným by měl být distribuován skrze místní orgány (například skrze ministerstva školství), zřejmě na stejném principu jako učebnice a nejspíše zadarmo (díky „externímu“ financování). Způsob financování a distribuce však zatím nejsou ještě dořešeny, protože celý projekt se teprve rozebíhá, a plně spuštěn by měl být až někdy v roce 2007. Na světovém summitu v Tunisu tedy zažil něco jako svou předpremiéru (představení svého konceptu), určitě i za účelem získání další podpory.

Za celým projektem přitom stojí známý Nicholas Negroponte a skupina lidí kolem něj, a v pozadí i prestižní americká MIT (Massachussets Institute of Technology). Ta je ale spíše podhoubím, ze kterého vše vzešlo, zatímco formálně je nositelem projektu neziskové sdružení OLPC, které je od MIT zcela oddělené. Ovšem zakladateli tohoto sdružení jsou stejné subjekty, které založily i známou Media Lab na MIT: AMD, Brightstar, Google, News Corporation, a Red Hat.

2028

Sdružení OLPC již získalo pro svůj projekt na deset milionů dolarů, což je více než celý fond digitální solidarity. Například Google přispěl dvěma miliony dolarů, stejně jako mediální magnát Rupert Mudroch (majitel News Corporation). Složení zakladatelů také naznačuje něco o tom, jak asi bude celé zařízení koncipováno: např. že bude založeno na Linuxu (a open-source aplikacích). Dnes uvažované parametry jsou: CPU taktovaný na 500 MHz, 1 GB paměti, barevný displej, zabudované WiFi a USB rozhraní.

Po konstrukční stránce by zařízení mělo být řešeno velmi robustně a odolně, aby vydrželo i tvrdší zacházení. Mělo by také být možné jej různě „skládat“, i do podoby tabletu (resp. „eknihy“) či multimediálního přehrávače, viz obrázky.

2029

Zařízení by ale nemělo mít klasický pevný disk, s mechanickými částmi nedostatečně odolnými vůči otřesům. Místo toho bude notebook vybaven pamětí na bázi flash disku s již avizovaným jedním gigabytem. Takže jej nebude možné využít pro ukládání příliš velkých objemů dat.

Kde se ušetří?

Snaha vyrobit notebook v ceně do 100 dolarů je docela ambiciózním cílem. Autoři projektu toho chtějí dosáhnout několika cestami. Jednou z nich jsou opravdu velké výrobní série, které by srazily náklady. Začít vyrábět prý chtějí až po té, co bude objednáno a předem zaplaceno na deset milionů kusů, snad někdy koncem roku 2006 či počátkem roku 2007.

Ovšem ani velmi velké výrobní série by určitě nestačily dostatečně srazit cenu. Třeba jen výrobní náklady plnohodnotného displeje se dnes pohybují někde kolem 100 USD, což by ale už měla být cena za celý notebook jako takový. Autoři proto chtějí použít duální displej, podobný tomu, jaký se dnes začíná prosazovat v laciných DVD přehrávačích – s větším rozlišením v černobílém režimu, vhodném i pro ostřejší sluneční svit, a s menším rozlišením v barevném režimu. Výrobní náklady takovéhoto displeje se prý dnes pohybují již někde na úrovni 35 dolarů.

Kde vzít energii?

Pořádným oříškem pro konstruktéry „notebooku pro každého žáka“ je určitě i napájení. To klasické asi bude ve většině případů chybět, a tak musela zapracovat invence. Nebo spíše paměť, která poradila návrat do minulosti (či do dětství) – a zrodil se notebook na klíček. Nebo spíše na kliku, jejímž točením po dobu jedné minuty lze prý notebook nabít pro práci až na několik desítek minut. Zajímavé.

V zásobě jsou ale prý i další možnosti napájení, včetně solárních či využívajících energii větru. Jen se ale musí nejprve vše dotáhnout do konce, a to i po stránce robustnosti. Když prý v Tunisu předváděli jeden z prvních prototypů, dostal jej do ruky i generální tajemník OSN Kofi Annan – a podařilo se mu prý jednu „napájecí“ kliku hned ulomit.

Podrobnosti o celém projektu OLPC a notebooku pro každého žáka najdete na stránkách MIT.

Česká účast na WSIS

Zatímco českou účast na první fázi summitu, v roce 2003, vedl tehdejší místopředseda vlády Petr Mareš, nyní stála v čele naší delegace ministryně informatiky Dana Bérová. Tak jako na ostatní vedoucí delegací se na ni dostalo na plenárních zasedáních cca pět minut, během kterých musela přednést svůj příspěvek. Stačila v něm zmínit například pomoc ČR rozvojovým zemím, skrze export našeho NPPG (Národního programu počítačové gramotnosti) do Keni (viz např. zde).

2030

Stihla si ovšem také postesknout nad tím, že celá agenda WSIS je složitější a náročnější, než se původně zdálo, a že dnešní informační společnost je stále plná nerealistických očekávání, nerovností, nevyvážeností, a stále v ní přetrvává problém digital divide – a tak je stále nutná velká digitální solidarita.

BRAND24

2031

Plné znění příspěvku ministryně Dany Bérové v textové podobě najdete na stránkách ITU, ale shlédnout můžete i originální video. Rozhovor ministryně Dany Bérové pro ČTK, ve kterém hodnotí výsledky summitu, najdete na stránkách ministerstva informatiky. Složení české delegace na WSIS v Tunisu si můžete nechat vypsat zde.

V zahraničí sláva, v ČR podání k ÚOHS

Na závěr ještě jednu perličku: souběžně se summitem probíhala řada doprovodných akcí. Jednou z nich byla i soutěž World Summit Award o nejúspěšnější projekty z různých oblastí. Mezi 40 oceněnými se ocitly i dva české projekty: flashová hra pro děti „Krtčí výlet“ a elektronická zdravotní knížka IZIP. Ano, ta elektronická knížka, kterou současný ministr zdravotnictví David Rath dříve podporoval, ale nyní ji kritizuje jako „naprosto neúčelné mrhání s finančními prostředky“. A chce, aby ji prošetřil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Jak hodnotíte účelnost projektu "One Laptop Per Child" pro rozvojové země? Nikoli technickou či ekonomickou realizovatelnost...

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).