Dlouholetá otázka, zda agresivní hry vyvolávají agresivitu, či k ní dokonce vychovávají tam, kde by k něčemu takovému normálně nedošlo, se dočkala další z řady možných odpovědí. Agresivními se při hraní nestáváme proto, že hra obsahuje násilné prvky, ale hlavně v okamžiku, kdy se nám ji nedaří hrát. Častým důvodem je přitom frustrující způsob ovládání či nesnadno pochopitelné mechanismy.
K tomuto závěru došla studie, v jejímžrámci byla vytvořena i nenásilná verze Half-Life 2. Hráči, kteří před započetím hry nedostali informace o tom, jak hra funguje a jak se ovládá, pociťovali při hraní větší frustraci a agresivitu.
Výzkumníci z Oxford Internet Institute a University of Rochester nicméně zdůrazňují, že je potřeba téma dále studovat a hlavně najít odpovídající metody.
Výše odkázaný článek zmiňuje i to, že jiná aktuální studie upozornila na nebezpečí vyplývající z kombinace dlouhodobého hraní počítačových her a absence obvyklých aktivit ve skutečném životě. U dospívajících to může vést k morální nezralosti a snížení empatie vůči ostatním. Jedním z projevů podle této studie může být i ztráta rozlišování toho, co je dobré a co špatné.
Podle studie Oxfordské university je ale důležité studovat herní mechanismy, protože hráče ovlivňují mnohem více než samotný obsah her. Podstatnou roli samozřejmě hraje zásadní důvod, proč hry vůbec hrajeme: snaha vyhrát, dostat se na konec či na vrchol. Pokud totiž tomuto cíli brání špatné ovládání či nejasné herní mechanismy, vede to k frustraci a agresivitě, i když třeba sama hra neobsahuje žádné násilné prvky.
Agresivitu tak podle studie mohou probouzet i hry, které samy agresivní ani násilné nejsou. Stačí, když hráči nejsou schopni hru zvládnout, řídit a ovládat.
