Začátkem letních prázdnin prodělalo české zdravotnictví v tichosti malou revoluci. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) totiž do svého číselníku zdravotních výkonů hrazených z veřejného zdravotního pojištění přidala dva výkony související s telemedicínou. Konkrétně se jedná o dálkovou kontrolu pacientů s kardiostimulátorem a kardioverter-defibrilátorem. Těch je v Česku ročně implantováno zhruba 11 tisíc (8 tisíc kardiostimulátorů a 3 tisíce defibrilátorů).
Ačkoli telemedicínu čeští kardiologové využívají již několik let, dosud nebyla hrazena zdravotními pojišťovnami a musela si vystačit s jinými zdroji financování zejména prostřednictvím evropských fondů. Aktuálně je v Česku sledováno na dálku přibližně 2500 nemocných s poruchou srdečního rytmu. Jejich počet by v dohledné době díky rozhodnutí VZP mohl výrazně stoupnout. Monitorovací jednotka přitom stojí okolo tisíce eur (28 tisíc Kč) a je funkční po celou dobu životnosti implantátu (5 až 8 let).
Telemedicína a astronauti
Světová zdravotnická organizace definuje telemedicínu jako: „Označení pro zdravotnické aktivity, služby a systémy, provozované na dálku cestou informačních a komunikačních technologií za účelem podpory prevence a zdravotní péče, stejně jako vzdělávání, řízení zdravotnictví a zdravotnického výzkumu.“ Podle profesora Miloše Táborského, přednosty první interní kardiologické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci a zakladatele Národního telemedicínského centra (NTMC), může dnes navíc telemedicína velmi aktivně zasahovat do terapie a diagnostiky závažných onemocnění.
Kořeny telemedicíny sahají do poloviny minulého století. Jednou z jejích prvních aplikací bylo dálkové monitorování tělesných funkcí astronautů. Ještě předtím ale spatřila světlo světa například teleradiologie či telepsychiatrie. Rozvoj telemedicíny byl vždy pochopitelně úzce spjat s rozvojem telekomunikačních technologií. Její boom tak kopíruje rozmach Internetu a mobilních technologií.
Dnes telemedicína zahrnuje mnoho oblastí od lékařských konzultací, přenosu medicínských informací, komunikaci mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními až po monitoring pacientů na dálku.
Sledování pacientů na dálku
Velmi perspektivní oblastí telemedicíny je právě tzn. home monitoring neboli sledování chronicky nemocných pacientů v domácím prostředí. V Česku začali být před lety takto sledováni pacienti s poruchami srdečního rytmu. Voperovaný kardiostimulátor komunikuje bezdrátově se zařízením podobným mobilnímu telefonu a to data jednou denně odesílá na server, kde dojde k jejich zpracování.
„Nemocní jsou následně klasifikování podle barev semaforu. Červenou jsou označeni nemocní s nějakým patologickým nálezem. Ti jsou bezprostředně kontaktováni a je s nimi zahájen příslušný diagnostický a léčebný proces,“ vysvětluje Táborský.
Podobně jako v případě arytmií je možné na dálku monitorovat i pacienty se srdečním selháním. Těch je v Česku zhruba 700 až 800 tisíc. Pro účely monitoringu pacientů se srdečním selháním vyvinulo NTMC společně s Vodafonem a firmou NESS speciální řešení.
Pacienti si mohou vybrat buď mobilní telefon, nebo tablet. Do nich naměřená data putují prostřednictvím bezdrátové technologie Bluetooth. Zobrazí se ve speciální aplikaci a poté se posílají ke zpracování a archivaci na servery NTMC. To v současné době zahajuje v pilotním projektu monitoraci řádově stovek pacientů se srdečním selháním a desítek pacientů s těžko kompenzovatelnou cukrovkou.
Nejen nemoci srdce
Klinická aplikace telemedicíny má potenciál pozitivně ovlivnit léčbu i dalších onemocnění. Kromě arytmií, pokročilých srdečních selhání či diabetu v současné době NTMC využívá telemedicínu i u pacientů s rezistentní hypertenzí a v rámci antikoagulační léčby.
Podle Táborského se ale telemedicína nabízí i u dalších diagnóz jako je chronická obstrukční plicní nemoc, plicní arteriální hypertenze či u pacientů, kteří podstoupili transplantaci nebo u žen na rizikovém těhotenstvím. Potenciál vidí ale i u mladých lidí (ve věku 20 až 30 let) s mozkovými příhodami. Takových jen olomouckou fakultní nemocnicí projde ročně 70 až 90. Home monitoring by mohl pomoci objasnit příčiny příhod a umožnit tak lékařům předejít recidivě.
Kde najít peníze?
Telemedicína by mohla být zároveň odpovědí na problémy, se kterými se v současné době potýkají a do budoucna ještě více budou potýkat vyspělé ekonomiky. V Evropské unii (EU) dochází ke stárnutí populace, což s sebou přináší nárůst chronických onemocnění a tím i vyšší náklady na zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že ale současně klesá podíl práce schopného obyvatelstva, je nutné hledat v systému úspory, které by zajistily i nadále dobrou dostupnost zdravotnické péče. Jen za péči o chronické pacienty (kardiovaskulární nemoci, plicní onemocnění a diabetes) vydávají státy EU každoročně více než 350 miliard eur.
„Telemedicína je jedním z klíčů k řešení tohoto problému. Umožní dosáhnout racionální úsporu a vytvoří systém, který bude adekvátně distribuovat ambulantní péči eventuálně hospitalizaci pacientů s onemocněním,“ říká Táborský.
Dává za pravdu mu i studie IN-TIME, která sledovala pacienty s pokročilým srdečním selháním, kteří měli implantovaný defibrilátor. Účastnilo se jí 664 pacientů, z toho 50 z Česka (IKEM a Nemocnice Na Homolce), a 36 nemocnic.
Polovina pacientů byla napojena na domácí sledování, polovina nikoliv. Srdeční selhání se zhoršilo u 18,9 % pacientů ve skupině s home monitoringem, naproti tomu v kontrolní skupině se standardním režimem sledování to bylo 27,5 %. Ještě zajímavější ale byly výsledky studie, co se týče úmrtnosti. Ve skupině s home monitoringem zemřelo 10 pacientů, ve skupině, která nebyla na dálku sledována, zaznamenali autoři studie 27 úmrtí.
„Win-win“ situace
Cílem telemedicíny je udržení pacienta v domácím prostředí a rychle zvládnout náhlé zhoršení zdravotního stavu. Systém skýtá výhody jak pro pacienty, tak pro lékaře. Zatímco pro pacienta znamená monitoring zvýšení kvality života a větší pocit bezpečí, lékaři mají více času na pacienty.
Léčí totiž pouze ty, kteří to v daný okamžik skutečně potřebují. Pro zdravotní zařízení to zase znamená úspory nákladů.
V některých rozvojových zemích zase telemedicína představuje jednu z mála možností jak zlepšit diagnostiku a péči o nemocné ve venkovských oblastech. Indický bioinženýr Kanav Kahol například vynalezl zařízení propojitelné s Android tabletem, které dokáže natočit EKG, změřit rychlost srdečního tepu, změřit teplotu a otestovat krev či moč.
Monitoring sebe sama
Nejde ale jen o monitoring pacientů s kardiostimulátory. „V současné době existuje celá řada technologií, které umožňují, aby si každý pacient o vlastní vůli monitoroval svůj zdravotní stav. Až už se jedná o glykémii či hodnotu krevního tlaku. Selfmonitoring je velmi důležitá pomůcka pro zvládnutí populačních onemocnění jako je například hypertenze,“ dodává Táborský.
Wearables, které monitorují váš zdravotní stav, se pomalu stávají hitem. Jen loni se jich v zámoří prodalo za 1,6 miliardy dolarů. A přijdou další. Třeba čipy všité v tričku, pilulky, které po spolknutí budou schopné zjišťovat aktuální stav pacientova trávicího traktu a odesílat tyto informace lékaři prostřednictvím zabezpečeného internetového připojení, nebo biologicky rozložitelné tetování monitorující elektrofyziologické signály, vydávané srdcem nebo svaly, které je současně je schopné měřit základní aktivitu mozku.
Podle výzkumníků z Gartneru bude zájem růst i nadále. Do roku 2016 by se podobných zařízení mělo ve Spojených státech prodat za 5 miliard dolarů. Není divu, že si svůj díl chtějí ukousnout i velcí hráči jako Apple, Google, Samsung, ale i výrobci sportovního oblečení.
Tento trend nebude znamenat ohrožení pro lékaře, naopak jim umožní podchytit vznikající problém v raném stádiu. Zařízení a aplikace monitorující životní funkce totiž mohou odhalit, že je něco v nepořádku a donutit vás navštívit lékaře nebo změnit váš životní styl.
Na druhou stranu jsou s tím spjata i určitá rizika. Počínaje tím, že se údaje o vašem zdravotním stavu se dostanou do rukou soukromé firmě, která s nimi bude nakládat podle vlastní libosti. Až po situace, kdy si například někteří lidé budou chtít ordinovat léčbu sami na základě výsledků měření.
Budou to ale i nadále lékaři, kdo bude rozhodovat o tom, jakou léčbu pacient podstoupí. Jen budou mít pro svá rozhodnutí mnohem lepší podklady než nyní.
