Sledování seriálu Easy (Netflix, Joe Swanberg) mě utvrdilo v tom, že stále se zvětšující skupina autorů píše pro televizi vizuální literaturu. Nejsem první, kdo si toho všiml. Michael Agresta z The Atlantic psal o televizi coby nové formě literatury už v roce 2012, kdy vychvaloval seriály jako „The Wire“ a „Mad Men“ za schopnost nastavit „zrcadlo společnosti“, vykreslit životy hlavních hrdinů „s hlubokým vhledem a integritou“ a stvořit „nové expresívní styly, které reflektují vědomí a realitu času“.
Agrestův obdiv literárního stylu těchto seriálu byl ale zastíněn faktem, že televize je už ze své podstaty první verze takového díla. Co tím míním? Když odvysíláte pilot seriálu, nevíte, co se stane v posledním díle 8. sezóny. Když nastanou problémy s autory či herci, musí producenti do příběhu zasahovat, a někdy dost významně.
Jinými slovy: televizní seriály se většinou řídí pravidly hollywoodské fabriky.
Věci se mění ale rychle: na televizní scéně jsou nyní k dispozici velice silné nové nástroje. Netflix nadšeně produkuje vlastní materiál a tím poskytuje vypravěčům příběhů mezinárodní dosah – a často také úplnou kreativní kontrolu. Přitom není cílem vytvořit produkt zapadající přesně do obrazu tradičního seriálu.
Webové seriály jako díra na trhu
Pak tady máme HBO, které se nebojí riskovat produkcí například webových seriálů. Tím využívá díru na trhu, která až do této chvíle byla vyhrazena obskurním a okrajovým tématům.
Televizní producenti zcela zjevně uvažují jinak. A se změnou stylu produkce se mění také styl vyprávění. Například v již zmíněném seriálu „Easy“ má každá samostatná epizoda vlastní etiketu. To znamená, že tvůrce Swanberg může vyprávět osm samostatných příběhů a nemusí se ohlížet na rozbíhající se příběhové linie nebo cliffhangery, které si studio vymyslí. Každá epizoda je o něčem jiném a jednotlivé výpovědi každá sama o sobě přispívá k celkovému tématu celého seriálu. (Swanberg sám o tom mluví pokaždé trochu jinak – jednou říká, že něco takového vůbec neexistuje, jindy tvrdí, že je to „portrét Chicaga“.)
„Easy“ je antologie literárních povídek, převedená do filmového jazyka. Samozřejmě to není možno brát doslova – Swanberg nikdy tyto povídky jako prózu nenapsal. Ale Easy není jako konvenční televizní seriál. Jeho osm dílů vypadá tak, jako by je napsal Andre Dubus (americký povídkář, poznámka překladatele). Nedokonalí lidé mají starosti se sexem, láskou a touhou po štěstí, to všechno na typicky americkém pozadí. V Dubusově případě je to Nová Anglie, u Swanberga tuto roli plní Chicago.
No a pak je tady seriál „High Maintenance“, který v září 2016 uvedla HBO. Je to podobný příběh jako „Easy“, studie o místu a čase, plná hyperreálných dialogů a postav s úžasnou hloubkou. Rozdíl je v tom, že v případě „High Maintenance“ navlékli tvůrci Katja Blichfeld a Ben Sindlair etikety jednotlivých dílů na šňůrku, v tomto případě je to „The Guy“, dealer marihuany, který jezdí na kole od klienta ke klientovi (a z příběhu do příběhu).
The Guy se chová jako Olive Kitteridge ve stejnojmenném dramatu Elizabeth Strout, oceněném Pulitzerovou cenou – je to několik příběhů, spojených jednou postavou, jejíž vliv spojuje samostatné kapitoly v soudržný celek. Shannon Miller z IndieWire to shrnula: „Každá epizoda (seriálu High Maintenance) je v podstatě miniaturizovaný život.“ Protože není to vlastně podstata každé povídky, když se na to podíváme zblízka? Krátká, ale názorná mikroforma života?
A pak přijde Master of None…
Pokud definici „povídky“ trochu rozšíříme, můžeme do této úvahy zahrnout také vynikající seriál Azize Ansariho „Master of None“. Hrdinou desetidílného seriálu je Dev, mladý komik z New Yorku, který zažívá profesní úskalí, lásku, rodinu a existenciální úzkost.
Někteří by mohli namítat, že soustředění seriálu na jednu jedinou postavu z něj dělá spíš vizuální novelu než soubor krátkých povídek. S tím nesouhlasím. Každá epizoda má svůj vlastní námět – v prvním díle se zabývají problémem mnoha mladých dvojic, které uvažují, zda mít, či nemít dítě. Každý díl se zabývá nějakým palčivým problémem – feminismus, etnicita a problémy života s vašimi drahými polovičkami.
Aziz, s využitím stejných postav, se pouští do deseti různých otázek/témat a říká deset různých věcí. Porovnejte zápletku Master of None třeba s jinými seriály jako The Wire nebo Mad Men a uvidíte, v čem jsou odlišné. Aziz využívá zápletku jako prostředek pro vyjádření svého poselství, zatímco pro ostatní seriály je samotná zápletka poselstvím.
Na próze coby literárním útvaru, ani na dlouhém televizním formátu, není nic špatného: například „Game of Thrones“ je klasika jak v literatuře, tak v televizi. Ale kratší literární útvary dokážou komentovat život a osud daleko výstižněji než jakýkoliv román. Doufám, že televizní producenti dají prostor tvůrcům, jako jsou Swanberg, Blichfeld, Sinclair a Ansari, kteří dokážou elegantně skloubit úspornost slov a dokonalost významu.
Překlad z webu Dose.com.
