Hlavní navigace

Vratislav Dostál: Výběr ředitele ČT Brno by měl být transparentnější. Vlastně o něm nic nevíme

Jan Potůček

„Česká televize by měla by posílit zpětnou vazbu s veřejností, té by měla jako médium veřejné služby skládat účty,“ říká v rozhovoru pro DigiZone.cz nový člen Rady ČT

Doba čtení: 34 minut

Co vás vedlo ke kandidatuře do Rady České televize?

Čtyři a půl roku pracuji v internetovém Deníku Referendum, jehož ambicí bylo od počátku stát se hlasem lidí, kteří si jej nemohou v ostatních médiích opatřit, ať už penězi, svým vlivem či jiným způsobem. V tomto smyslu byla má kandidatura konzistentní, v redakci jsme si říkali, že by měl být tento hlas akcentován také v Radě ČT. Kdybych měl zopakovat motivaci pro kandidaturu do Rady ČT, byla to jednak ona reprezentace občanské společnosti, a s tím související přesvědčení, že by ČT měla posílit zpětnou vazbu s veřejností. Je to médium veřejné služby, a proto by mělo předkládat účty veřejnosti, nikoli politickým stranám, ani Radě ČT – ta je pouze prostředníkem mezi vedením ČT a koncesionářem. Další věcí, kterou bych rád podpořil a ČT k ní podle mě dlouhodobě směřuje, je posílení role regionů ve zpravodajství. Měli jsme schůzku s ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem a sám zmiňoval, že to mají v dlouhodobých plánech. Myslím si tedy, že k tomu situace zraje. ČT by také měla daleko víc dbát na to, aby její strategické materiály byly podrobeny veřejné kritice a debatě.

K tomu se určitě ještě dostaneme. Do Rady ČT vás nominovalo Centrum pro média a demokracii, ve sněmovně vás však prosazovala především vládní ČSSD. Vyjednával jste si před samotnou volbou radních politickou podporu? Dostal jste třetí nejvyšší počet hlasů, podpořilo vás 123 poslanců.

To je mimochodem jedna z pozoruhodných zkušeností. Traduje se, a u volby některých radních to může být do značné míry pravda, že v Radě ČT jsou zástupci politických stran, že to jsou jejich vyslanci a plní tam funkci jejich prodloužené ruky. Moje osobní zkušenost je ale přesně opačná. Mimochodem, před třemi týdny na konferenci o veřejnoprávních médiích v Senátu tuto domněnku opakovala i Daniela Drtinová. Skoro jsem měl nutkání vzít si slovo a říci, jak došlo k mému zvolení. Dokonce nevím, zda bych se odvážil tak silné formulace, tedy že mě podporovala sociální demokracie. Vím, že se ta informace objevila v médiích, obsahoval ji i dopis, jehož spoluautorem byl Břetislav RychlíkOlga Sommerová, a byl adresovaný volebnímu výboru sněmovny před druhým kolem volby radních. Vyjmenovali v něm pět kandidátů, o nichž tvrdili, že si je pan Jandák a další sociální demokraté vybrali a budou se je snažit se svými partnery z koalice protlačit sněmovnou. Sám takovou informaci nemám. Ani před prvním, ani před druhým kolem volby jsem nemluvil vůbec s nikým ze sněmovny. Aniž bych tedy pro to něco udělal, prošel jsem oběma koly volby, před třetím kolem jsem pak absolvoval dvě schůzky, které byly spíše informativní a jež jsem neinicioval. Kdybych to měl říci velice jednoduše, byl jsem se těm lidem představit.

A komu konkrétně, pokud to není tajné?

Není to tajné, v jednom případě šlo o zástupce ČSSD, ve druhém o představitele hnutí ANO. Dostáváme se k tématu, ke kterému bych se rád vyjádřil obecněji: vím o kritice způsobu výběru radních, pokud ale nyní Radu ČT volí Poslanecká sněmovna, což samozřejmě můžeme kritizovat, avšak dokud tomu tak je, považuji kritiku, kterak se politické strany domlouvají na podpoře kandidátů, za neoprávněnou. Neboť v politice to tak prostě chodí a jinak ani nemůže. Když se má sněmovna dopracovat k nějakému většinovému stanovisku, a neexistuje žádná strana, která by disponovala víc jak nadpolovičním počtem mandátů, pak je naprosto přirozené a logické, že musí dojít k nějaké předdohodě. Respektive, pokud by k ní nedošlo, pravděpodobně by se hlasy roztříštily a nebyl by zvolen nikdo. Taková situace by stejně politiky nakonec donutila, aby se k nějaké dohodě dopracovali.

Ono to je podobné jako se zasedáními Rady ČT. Existují veřejná jednání, a pak neveřejná setkání, na kterých se domlouvají „notičky“.

Přesně tak a netřeba za tím hned vidět špínu. Politika je navýsost kolektivní disciplína. Nerozhoduje jednotlivec, i vláda rozhoduje ve sboru, v Poslanecké sněmovně rozhoduje většina buď přítomných poslanců, nebo všech. To znamená, že jedním z elementárních předpokladů pro výkon politiky je schopnost nalézat kompromisy, schopnost ustoupit z kategorických požadavků a nalézt s partnery průsečík společných zájmů. Člověk, který není schopen podobného jednání, postrádá jednu ze základních vlastností, kterou politika jako specifická disciplína vyžaduje. Proto je podle mě taková kritika neoprávněná. Pokud máme poměrný volební systém a ve sněmovně jsou zástupci sedmi politických stran, tak předpokladem toho, aby došlo k nějakému většinovému stanovisku, je dohoda zástupců této většiny. Já jsem dostal ve volbě radních 123 hlasů, což nebylo zdaleka nejvíc. Současná vládní koalice disponuje 111 hlasy, volby se zúčastnilo okolo 180 poslanců, ke zvolení do Rady ČT tak bylo třeba 90 nebo 89 hlasů. To znamená, že jsem dostal relativně dost hlasů také od opozičních politiků. Ale o tom, kdo co dohadoval a s kým, informace nemám.

Volba byla zajímavá tím, že dva z šesti nových radních se rekrutují z okolí internetového Deníku Referendum – vy a Michael Hauser. Slavili jste to nějak v redakci?

Ne, neoslavovali. Věděli jsme, že bude probíhat volba radních, v redakci jsme o tom mluvili a přemýšleli, že by někdo z okruhu Deníku Referendum měl kandidovat. Nakonec mi šéfredaktor Jakub Patočka volal, tuším den nebo dva dny před vypršením termínu pro podávání nominací, jestli bych to nezkusil. Kolegyně Saša Uhlová pro změnu kandidovala do Rady Českého rozhlasu. Přesně si pamatuji, co mi Jakub Patočka říkal: „Podívej, můžeme to zkusit. Jaroslav Šabata této metodě říkal průzkum bojem.“ A to bylo všechno. Obstaral jsem si všechny potřebné podklady, zavolal jsem do sněmovny, do kdy přesně je třeba podat přihlášku, zda rozhoduje datum podání na poště, nebo to chtějí mít do termínu uzávěrky fyzicky ve sněmovně, a poslali jsme to. O nic dalšího jsme se nezajímali.

Omezuje vás nějak členství v Radě ČT při vaší novinářské práci? Předpokládám, že v Deníku Referendum se nebudete jako autor věnovat tématům, která se týkají ČT… Ale jako vedoucí domácí rubriky je můžete editovat. Jak to máte v redakci vyřešené?

To je na zvážení. Asi bych kategoricky neřekl, že nebudu psát o ČT, protože si umím představit, že spousta radních bude publikovat svoje názory v novinách. Nevím, proč bych se jenom proto, že pracuji v Deníku Referendum, této možnosti vzdával. Podstatný je moment, že Rada a radní mají jakýsi vztah ke generálnímu řediteli a vedení televize. Ale stejně podstatný, ne-li podstatnější, je její vztah k veřejnosti. Protože já sám sebe v Radě ČT chápu jako zástupce veřejnosti. Zvolila mě sice Poslanecká sněmovna, ale suverén tu je volič, to jemu budu skládat účty. I Poslaneckou sněmovnu ostatně v tomto smyslu tvoří pouze zástupci veřejnosti, jsme zastupitelská demokracie. Každý krok, který v Radě ČT učiním, budu chtít před veřejností obhájit. Pokud budu rozhodovat o nějaké zásadní věci, chci o ní rozhodovat vždy kompetentně, tedy tak, abych si svůj postup před veřejností obhájil. A samozřejmě jedním ze způsobů, jak si ho obhájit a informovat o něm veřejnost, je napsat o něm do novin. To je, myslím, úplně legitimní postup a nevím, proč bych se ho měl vzdávat.

Takhle jsem to nemyslel, měl jsem na mysli spíš zpravodajské texty nebo analýzy o ČT.

V každém případě můžu veřejně slíbit, že tam, kde bych cítil střet zájmů, se tomu vyhnu. To je logické.

Při veřejném slyšení před poslanci volebního výboru jste řekl, že chcete prosazovat myšlenku, aby ČT zprostředkovávala i hlasy těch, kteří nemají šanci proniknout do komerčních médií. Jak toho chcete dosáhnout, když Rada ČT ze zákona nesmí mluvit do programu?

Já samozřejmě vím, jaké kompetence má ze zákona Rada ČT. Způsob, jak nastolit nějaké téma, ale nemusí být takový, že Rada bude někoho úkolovat, zvlášť ne ve věcech, v nichž úkolovat nemůže.

Takže vám jde prostě o to nastolit téma.

Přesně tak, nastolit agendu, hovořit o ní, prostě aby se stala součástí nějaké veřejné debaty. Už to samo o sobě je prvním předpokladem k tomu, aby se něco realizovalo.

A z těch tří zasedání Rady ČT, která jste zatím absolvoval jako její člen, máte pocit, že tam je vůle otevírat takové debaty? Jsou radní a generální ředitel přístupni takové diskusi?

Myslím si, že na jakékoli závěry je brzo. Zatím si vůbec netroufám cokoli takového vyslovit. Faktem je, že některé uzlové momenty z minulosti ČT naznačují, že Rada ČT ve vztahu ke generálnímu řediteli fungovala v poměrně velké symbióze. Až bych řekl, že podezřele. Všechno je otázka míry. Samozřejmě se dá obhájit ta či ona krajnost, ale přeci jenom Rada je kontrolní orgán, jak jste říkal, nemůže mluvit do programu, ale zároveň si myslím, že může generálnímu řediteli nastavovat jakési zrcadlo, může s ním iniciovat určitou debatu. Myslím si, že pan Dvořák je v tomto ohledu velmi přístupný, maximálně otevřený, alespoň co se týče jeho reakcí na daná témata, která se objevují na zasedáních Rady ČT. Po této stránce mám zatím dobrý dojem. Pořádně se to ale ukáže až v konfliktních situacích. V momentě, kdy všechno běží jako po másle, těžko soudit – kohokoli. Nejenom generálního ředitele, ale i radní a média.

V momentě, kdy přijde první konfliktní situace, dejme tomu podobná kauze Daniely Drtinové, ukáže se, jak to je. A to já zatím nemůžu říct. Myslím si, že prvním momentem podobného rázu by se mohlo stát jmenování nového ředitele brněnského studia ČT. Ale taky to nechci předjímat, třeba všechno proběhne, jak má. Z Petra Dvořáka mám v tomto smyslu zatím skutečně dobrý pocit. Je otevřený, je přístupný debatě, nereaguje podrážděně nebo z nějakého odstupu a nadhledu. Je partnerem do diskuse, zároveň si myslím, že vnímá Radu jako kontrolní orgán, a že on jí má skládat účty. Je si vědom své role. Na nějaké hodnocení je ale příliš brzo.

Nakousl jste výběrové řízení na ředitele brněnského studia ČT. O tom Petr Dvořák už na prvním jednání Rady ČT v novém složení řekl, že nebude sdělovat podrobnosti, protože ze zákona má Radě předložit jméno a to mu radní buď schválí, nebo ne. Vy jste se minulý týden na výjezdním zasedání Rady ČT v Brně ptal na průběh konkurzu, ale opět jste se dozvěděl jen samé obecné informace.

Máte pravdu, tohle je pro mě opravdu první velké téma a obzvlášť v Brně bude bedlivě sledované. Má ostatně poměrně výbušný potenciál, což se ukázalo už v minulosti. Situace to není jednoduchá ani pro vedení ČT. Když už došlo k vypsání výběrového řízení, což vůbec nebylo povinností generálního ředitele – mohl si ředitele brněnského studia vybrat přímo – chtěl bych, aby proběhlo co nejtransparentněji. Aby ČT jako veřejnoprávní instituce vybrala způsobem, který bude veřejnosti jednoznačně otevřeně deklarován a bude obhajitelný a průhledný. Přitom zatím neznáme kritéria, neznáme jména lidí, kteří jsou ve výběrové komisi. Mluvil jsem o tom již na prvním zasedání Rady ČT v novém složení, Petr Dvořák tehdy uvedl, že si není jist, zda by bylo vhodné jména lidí z výběrové komise zveřejňovat a zdůvodnil to tím, že by byli vystaveni obrovskému tlaku, což je pravda. Byla by to nejspíš mela. Podobnému tlaku ale bude ve finále vystavena asi i Rada ČT. Pořád ještě nejsem přesvědčen o tom, že je vedení ČT v případě výběru ředitele brněnského studia otevřené tak, jak by mohlo a podle mého názoru i mělo být, zda by přeci jenom nemohlo pustit více informací. Předminulý týden jsme se dozvěděli, že se přihlásilo 19 kandidátů.

Jména ale nebyla zveřejněna.

Ano, jména kandidátů neznáme. Kromě toho, že už nekandiduje Karel Burian, kterému zavolali novináři a zeptali se ho, zda mandát obhajuje. A pak víme, že kandiduje Radim Jansa, protože to je člověk, který je už nyní na vysoké pozici v brněnské ČT a pravděpodobně novináře napadlo, zda nebude jedním z adeptů a také mu zavolali. Ale jinak nevíme nic. Nemáme informaci, zda všech 19 kandidátů postoupilo do druhého kola, víme jen od Petra Dvořáka, že součástí zadání před druhým kolem konkurzu je sepsání desetistránkového materiálu Strategie rozvoje ČT Brno. Což je samo o sobě sporné minimálně v tom, že taková strategie se dá těžko budovat na zelené louce, její autor musí znát nejen kontext současné brněnské situace, ale i strategii celé ČT. Nedovedu si představit, že by kandidátské projekty nezapadaly do celkové strategie současného vedení ČT. To znamená, že už v této fázi jsou zvýhodněni lidé, kteří jsou s těmito poměry obeznámeni.

Radim Jansa se jako vedoucí provozu a ekonomiky ČT Brno přímo podílí na projektu nového televizního studia v Brně, což je klíčové téma ve volbě nového ředitele brněnské ČT. V tu chvíli má nepopiratelnou výhodu oproti ostatním kandidátům.

Přesně tak, ale ředitel brněnské ČT přece není stavbyvedoucí. Jeho hlavním úkolem je dát tvář a zvednout úroveň studia jako kulturní instituce. Navíc provedením výstavby nového studia může být v rámci projektového řízení pověřen manažer přímo podřízený novému řediteli. Bylo tedy vypsáno výběrové řízení, Petr Dvořák se k němu rozhodl dejme tomu pod tlakem situace někdy v prosinci. Přislíbil tuším, že konkurz vypíše v průběhu února. Tento termín se postupně odkládal. Zajímavé na tom je, že se odložil do doby, kdy skončil mandát několika radním ČT. Což může být shoda okolností, ale nemusí – nevím. A v momentě, kdy nastoupila nová Rada ČT, se ten proces rozběhl a teď postupně a spíše v náznacích zjišťujeme, jaké jsou jeho parametry. Pokud nám je vedení ČT oznámí týden nebo jen několik dní předtím, než Rada ČT bude schvalovat definitivní jméno, je otázka, jak detailní informace budeme mít. Až o tom budu hlasovat, chci být přesvědčen, že mám všechny potřebné informace a jak jsem už řekl, chci si svoje hlasování veřejně obhájit. Nechci být jenom panákem, který bude zvedat ruku a kývat na vše, co vedení televize předloží. Chci se v dané situaci cítit komfortně v tom smyslu, abych si byl schopen svoje hlasování obhájit před veřejností.

Ono se také může stát, že budete v Radě ČT hlasovat o jednom jménu, aniž byste věděli, z jakých kandidátů Petr Dvořák a potažmo jeho komise vybírali.

Přesně tak, to jsem také minulý týden na jednání Rady ČT v Brně naznačoval. Nevím, jaké budeme mít informace, ale já bych uvítal, abych kromě informací, proč generální ředitel někoho vybral, věděl také to, proč někoho nevybral. Dejme tomu, že se do nejužšího výběru dostanou tři, čtyři lidé, jejichž kvality, zkušenosti a kompetence budou srovnatelné, takže Petr Dvořák bude muset přihlédnout vyloženě k detailům. Proto budu chtít slyšet, proč někdo neuspěl a někdo ano. Faktem ale je, že generální ředitel to Radě ČT říci nemusí. Navíc vybírá člověka, který bude do značné míry jeho pravou rukou, jeho přímý podřízený, takže on za něj ponese zodpovědnost. Rada má páky na to, aby nějakým způsobem působila na generálního ředitele, ne na ředitele brněnského studia. Přesto zopakuji: než budeme o někom hlasovat, budu chtít být maximálně informovaný, jinak si neumím představit, že bych pro nového ředitele brněnského studia aktivně hlasoval.

Jak se vám líbí projekt nového studia ČT Brno? Je to takový pohrobek Jiřího Janečka, za jeho éry mělo nové studio stát přes 600 milionů korun, za Petra Dvořáka se cena dostala pod 300 milionů. To je docela překvapivé snížení na polovinu.

V Radě ČT jsem sedm týdnů, výstavbě nového studia ČT v Brně jsem se do té doby nevěnoval prakticky vůbec, ačkoli jsem věděl, že se něco takového chystá. Minulý týden jsme měli prohlídku stávajících studií ČT Brno a je fakt, že to asi neodpovídá tomu, co by si člověk představoval jako pracoviště ČT v roce 2014. Zároveň je divné, že smlouva na pozemky pro nové studio byla podepsaná již v roce 2009, tedy před pěti lety. Detailní genezi hledání lokality a výstavby neznám, ale předminule nám generální ředitel oznámil, že museli stáhnout výběrovou komisi, v jednom případě totiž hrozilo nebezpečí podjatosti. Zatím si to netroufám nějak komentovat a hodnotit. Někteří radní minulý týden v Brně připomínali, že na podobné prohlídce byli před čtyřmi či šesti lety a lidé z ČT jim říkali úplně to samé, co letos.

Chci říct, snad to nebudou naši nástupci za další čtyři roky nebo šest let na podobné prohlídce pozemků a starého studia poslouchat znova. Je to divné. Táhne se to dlouho. Petr Dvořák ale nastoupil před dvěma a půl lety, takže je jasné, že se s tak velkým projektem chtěl seznámit a došlo k určitým úpravám, nové vedení ČT k němu zaujalo mírně odlišný postoj. Když jsem jako novinář chodil do brněnského studia komentovat politiku, a mluvil jsem tam se zaměstnanci, zajímalo mě, jestli pro ně nebude nevýhodou, tedy alespoň pro redakci zpravodajství, že brněnská ČT bude sídlit úplně mimo centrum města.

To mě také napadlo.

V centru města je Ústavní soud, sídlí tu ombudsman, máte tam magistrát, Krajský úřad, univerzity, rektorát, divadla… V dnešní době redaktoři ČT jenom vyběhnou ze studia a jsou všude v centru dění. Argument vedení ČT je ale takový, že brněnské studio zpravodajsky nepokrývá pouze Brno, nýbrž celou jižní Moravu či Zlínsko.

Ono by se to dalo řešit pronájmem nějaké menší redakce v centru.

Ano, to by bylo možné. Zároveň by šlo celou věc otočit, mohli bychom se například tázat, zda by nebylo výhodnější postavit či pronajmout velký ateliér mimo centrum Brna. Podstatná je také odpověď na otázku týkající se odhadu rekonstrukce stávajících budov, které jsou majetkem ČT a nachází se ve velice lukrativní lokalitě. Současný odhad rekonstrukce je 480 milionů a já nevím, do jaké míry jde o realistickou částku. Na druhou stranu vedení ČT tvrdí, že po celou dobu procesu výběru lokality pro nové studio komunikovali se zaměstnanci, jejich názory prý měly nezanedbatelnou váhu, minimálně v tom, aby nové pracoviště splňovalo to, co má.

Zpátky k veřejnému slyšení kandidátů do Rady ČT před poslanci volebního výboru sněmovny. Zaujal mě i váš návrh, aby Rada ČT konzultovala strategické dokumenty s veřejností a nechávala je podrobit veřejné kritice. Jak by to podle vás vypadalo v praxi? Co považujete za strategické dokumenty a jak byste chtěl ochránit obchodní tajemství nebo prostě to, aby se o plánech ČT nedozvěděla konkurence?

Dobře, ale to si musíme definovat, co jsou strategické dokumenty. Já chápu, že nelze zveřejňovat některé plány, na které by mohla konkurence reagovat, ale zároveň, pokud jde o témata, která se týkají bytostně funkce médií veřejné služby, tedy například programové, si prostě myslím, že by mělo být naopak v zájmu ČT, aby ta témata rezonovala ve veřejném prostoru a aby se k nim vyjádřila nejen úzce pojatá odborná či angažovaná obec.

A tím myslíte třeba Etický kodex ČT, nebo něco jiného?

Jsem zvědavý například na to, jakým způsobem se bude debatovat loňská výroční zpráva o činnosti ČT a jestli projde sněmovnou, aniž by to média zaznamenala, a nebo jestli se k tomu bude vyjadřovat širší veřejnost či politici.

Zatím co jsem slyšel, politici říkají, že by to neměla být taková selanka jako nedávné schvalování výroční zprávy za rok 2012.

Také jsem slyšel, že Martin Komárek řekl novinářům, že výroční zpráva za rok 2012 je pro něj už dávná historie a nepovažuje za důležité se jí nějak důkladně zabývat. Naopak dopředu deklaroval, že u té další výroční zprávy bude požadovat, aby se podrobila detailní debatě. Což kvituji, podle mě to je dobře.

Jak jste vnímal loňskou kauzu stížnosti 24 redaktorů na zásahy do vnitropolitického zpravodajství ČT? Vypořádala se s ní Rada ČT dobře, nebo byste volil jiné řešení?

Myslím si, že Rada ČT se s ní zčásti nevypořádala. Kdybych už byl radním, určitě bych hlasoval pro vznik uvažované komise, jež měla být složená z lidí mimo ČT. Milan Uhde se tehdy tuším zmiňoval o Jacquesovi Rupnikovi. Tento způsob by byl asi adekvátní. Většinová média se unisono postavila za Danielu Drtinovou a 24 signatářů petice. Protože sám pracuji v novinách, vždycky jsou mi situace, kdy se média chovají podobně jednohlasně, podezřelé. Takže já teď přesně nevím, co označit spíše za mediální obraz a co naopak přijmout jako popis reality. Řeknu to na rovinu, protože jsem to tehdy, byť z části v žertu, napsal na sociálních sítích a je to dohledatelné. Zarazilo mě, jakým způsobem, a asi za to zčásti mohl editor zvoleným titulkem, se k tomu vyjadřovala Daniela Drtinová v rozhovoru pro iHNed.cz

Už titulek („Kdyby vedení chtělo, tak si mě udrží, tvrdí Drtinová. Odmítla pracovat pět dní týdně“) na mne dělal dojem, jako by se cítila v pozici tváře poměrně zásadního pořadu a vedení zpravodajství po ní po určité reorganizaci chtělo, aby se zapojila víc, než ona považovala za akceptovatelné. V rozhovoru argumentovala, že chce mít čas na děti a domácnost a že je práce moderátora vyčerpávající. Tehdy jsem získal první pochybnost. A další pochybnost jsem měl z toho, že vlastně horko těžko můžeme mluvit o petici v případě, kdy neznáme její signatáře. Jakou váhu může mít petice, kterou podepíše 24 lidí, z nichž 21 neznáme? Byli to lidé, kteří v té redakci pracují, nebo to byli externisti? Kdo to byl?

To ví Milan Uhde.

Já to ale nevím. Potřebovali bychom to vědět. A za další, Daniela Drtinová mluvila o cenzurních zásazích a pokud měla nějaký příklad, údajně byl rok a půl starý.

Ne, tam bylo 12 případů, z nichž některé byly starší, ale zapadaly do toho způsobu zasahování šéfredaktora zpravodajství Petra Mrzeny, který se těm redaktorům nelíbil. Proto podávali stížnost.

Malinko to na mě působilo jako zástupné téma, jako by podstata problému byla někde jinde. Že se v té redakci řešil jiný konflikt a argumentace cenzurou mi přišla jako vhodný způsob, jak na to upozornit. Ale to je jenom moje hypotéza, nechci postoj signatářů petice relativizovat.

Je pravda, že nároky na redaktory zpravodajství ČT se v posledních měsících zvýšily. Možná, že to s tím souvisí.

Daniela Drtinová to v tom rozhovoru řekla otevřeně. Nevím, zda to z její strany bylo úplně šťastné, ale artikulovala svůj postoj zcela přímočaře.

Co si myslíte obecně o dnešní úrovni zpravodajství ČT a konkrétně hlavní zpravodajské relace Události?

Sám se zabývám od roku 1996 nebo 1997 systematicky a intenzivně, takřka permanentně, politikou. Pakliže se zabýváte politikou, chtě nechtě budete zčásti čerpat informace z médií a to znamená, že analýza těchto médií je součástí vaší analýzy politiky. ČT 24 mám puštěnou od rána do noci. Zároveň jsem tam byl v posledních několika letech, třeba po loňských předčasných volbách relativně často, zván, abych komentoval politiku. Takže teď je otázka, z jaké perspektivy to vzít? Jakékoli vědění je totiž perspektivní, to samé platí také o hodnocení. Strašně moc záleží na tom, kde stojíte. Roky jsem se pohyboval okolo Divadla Husa na provázku a vždy bylo poučné mluvit o něm a dění okolo něj tu s uklízečkou, jindy s pokladní nebo s uvaděčkami, a ovšem také s herci hlavních i vedlejších rolí, s uměleckým šéfem, s režiséry. A pak samozřejmě s diváky. Bez diváků divadlo není, stejně jako bez nich není televize. No, a dřív nebo později vás samozřejmě napadne se sám sebe zeptat, čí hledisko platí? Každý se na to dívá z jiné, vlastní perspektivy. To znamená, že akcentuje jiná témata, jiné priority a kritéria se tudíž proměňují.

Ale abych se vrátil k ČT a k jejímu zpravodajství: podle mě ČT 24, její kontinuální vysílání, je z profesního hlediska obdivuhodné. Zároveň bych na něm jako divák našel několik věcí, které by se daly vylepšit, a potom jako člověk, který se věnuje politice a přistupuje k ní z určitých ideových pozic, bych televizi leccos vytknul. Ale celkově si myslím, že kontinuální vysílání ČT 24 se nepochybně profesionalizuje, zlepšuje, a teď bychom se mohli bavit o tom, jaká je tam editoriální politika, jací hosté jsou zváni, v jakých proporcích, jestli je kladen dostatečný důraz na systémovou analýzu politiky, nebo jestli se naopak zbytečně moc nebulvarizují některá témata. To je na dlouhou debatu. No a pak je tam, a to je úplně do očí bijící, hlavní zpravodajská relace.

Já jsem se vlastně na Události do doby, než jsem se stal radním ČT, prakticky nedíval. Protože když mám celý den puštěnou ČT 24, nezazní v nich už nic nového. Vím, že tam občas mají hosty, kteří stojí někde v parku a něco komentují. Kolikrát to vypadá komicky. Samozřejmě vím, že spousta lidí Události kritizuje. Faktem je, že když se díváte celý den na zpravodajství ČT 24 a najednou přijde sedmá hodina večer, je to, jako byste přepnul na jiný program. Cítím tam disproporci, ČT chce najednou konkurovat ostatním hlavním zpravodajským relacím. Zatímco celý den se poměřují s určitým standardem zpravodajských televizí v zahraničí, jakmile přijde sedmá večer, jejich klíčové kritérium je úplně jiné, chtějí evidentně konkurovat Nově a Primě.

Je to vidět, je to do očí bijící. Milan Uhde to podle mě naprosto vystihl v rozhovoru pro Echo24.cz, kde řekl, že vnější atraktivita Událostí dostává přednost před obsahem. Přitom po celý den to tak na ČT 24 není, funguje tam logické řazení zpráv…

Spousta lidí říká, že než by se dívala na Události, počkají si na osmou hodinu a podívají se na ČT 24 na pětiminutové zprávy, kde se dozví vše podstatné a v logickém řazení.

Pod to bych se podepsal, s jistou dávkou zjednodušení. Pro mě je tato strategie nepochopitelná, protože hranice banalizování světa a informování o něm by měla být u média veřejné služby někde jinde. Člověk má pocit, jakoby se díval na jiný kanál. Existuje řada odborných posudků, co by mělo splňovat médium veřejné služby a jak by se zprávy ve veřejnoprávní televizi měly dělat, co tam patří a co už ne. Spíše bych tedy řekl, že se to nedaří. Je to opravdu pozoruhodný extrém, každému bych doporučil, ať se podívá na ČT 24 od desíti dopoledne do šesté večer, pak na Interview ČT 24, Události v regionech, a najednou: prásk! Divné… A pak v Událostech, komentářích se ČT vrací ke způsobu, jakým vysílá ČT 24 přes den.

Co si myslíte o odchodech známých tváří zpravodajství, jako je Jolana Voldánová, Daniela Drtinová nebo Martin Veselovský? Nepoškozuje to dobré jméno ČT?

Samo o sobě by to nedělalo špatné jméno, vždycky záleží, jak se to zdůvodní a v jakém kontextu a v jaké situaci se to stane. Tady se to stalo v situaci, o které jsme již hovořili. Z médií známe zdůvodnění jen jedné strany, takže v tomto slova smyslu je škoda, že neznáme ten samý příběh odvyprávěný druhou stranou. Tím pádem to televizi v očích mnoha lidí nepochybně poškozuje. Na druhou stranu jsem měl poslední dobou jako divák dojem, že Daniela Drtinová už byla v mnoha ohledech za zenitem. U Martina Veselovského bych si to naopak říct netroufl. Musel bych si ale udělat analýzu, podívat se na několik desítek nebo ještě lépe stovek jejích pořadů a zdůvodnit to detailně. Takhle střílím od boku, což si nejsem jistý, zda si mohu jako radní ČT dovolit.

Dobře, podívejte se na to jako divák.

Jako divák říkám, že jsem ji zažil v situacích, kdy jsem z ní necítil úplně korektní přístup. Nepochybně by se to dalo nějakou analýzou zpracovat. Věcně a ideově je to jasné, a platí to o každém z nás, a nemusíte být ani novinář – prostě pokud se bavíme například o politice, je přirozené, že každý z nás zastává jistou pozici. Dívá se na svět z určitého hlediska a vychází z jistých hodnot, z jistého hodnotového rámce a tudíž mu jsou některá témata a jejich uchopení bližší než jiná. Takže kdybychom si to měli říct konkrétně, máme v Poslanecké sněmovně zleva komunisty, sociální demokraty, křesťanské demokraty, hnutí ANO, občanské demokraty, TOP 09 a hnutí Úsvit. To znamená, že minimálně pokud bychom se bavili jenom o parlamentních stranách, zástupci všech těchto stran se objevují tu a tam v nějakém kontextu v televizi. Moderátoři s nimi dělají rozhovory a prostě se chtě nechtě projeví, zvláště v konfliktnějších situacích, že k někomu mají blíž a postoje někoho jiného jim jsou vzdálenější. A to vůbec nekritizuji, jenom to konstatuji.

Kdybych dělal rozhovor a měl bych teoreticky blízko k postojům radikální anarchistické levice, dříve či později bych se dostal do nějaké konfliktní situace dejme tomu s konzervativně ukotveným politikem. A nemusí jít o profesní selhání, může jít o maličkosti, tón hlasu, skákání do řeči, něco takového. Když se to děje v živém vysílání, v reálném čase, poznáte to. Jakkoli se moderátor chce profesně hlídat a přistupovat ke všem stejně, občas se neuhlídá. A já si myslím, že Daniele Drtinové se to stávalo čím dál častěji. Ale teď to říkám jako divák, nikoli jako radní, a s vědomím toho, že by se musela udělat analýza šedesáti, sto dvaceti, dvou set padesáti pořadů v čase – před pěti lety, před třemi lety, loni, letos… Tam by se případně ukázala ta tendence.

Jak jako divák v tomto ohledu vnímáte Otázky Václava Moravce?

Taky sporně, samozřejmě. V devadesátých letech a potom až do roku 2009 jsem pravidelně četl Literární noviny, a tam měl každých čtrnáct dní sloupek Vladimír Just. Jmenovalo se to Úvahy posttelevizní, opakovaně v nich kritizoval právě tyto debatní pořady ČT. Jeho hlavní kritická výtka spočívala v tom, že namísto toho, aby se v televizi prováděla analýza a komentář od expertů, chodí u nás každou neděli politiku komentovat politici. Neříkám, že se to nezlepšilo, ale myslím si, že minimálně v tomto ohledu by to mohlo být výrazně lepší.

Vysloveně mi třeba vadí, že tu je stále ještě tendence mnoho situací a témat vysvětlovat s poukazem na údajné selhání jednotlivců. Jenomže ono to tak není, stále zřetelněji se ukazuje, že mnoho problémů spočívá v systému, mají systémový charakter. A že je to naopak, lidé nejsou schopni mnohé situace řešit, neboť není v jejich možnostech tomuto systému čelit. To se týká například nezaměstnanosti, nebo exekucí a zadlužení rodin či obecně sociálního vyloučení. Také problém korupce má systémovou povahu, tu už prostě nejde vysvětlit s poukazem na selhání jednotlivců. Přirovnal bych to k Tour de France: pokud za posledních dvacet let všichni její vítězové dopovali, pak předpokladem mého úspěchu na ní nebude pouze píle, talent a trénink, nýbrž také porušení férového jednání. V opačném případě se musím smířit s tím, že nikdy neuspěji, zůstanu poražen a na okraji.

A teď si vezměte, že vyrůstáte ve společnosti, která vás doslova od dětství poměřuje s okolím, srovnává vaše dovednosti a tlačí vás k tomu, abyste o svých bližních uvažovali a jednali s nimi jako s konkurencí, kterou je třeba porazit.  To se nedivím, že to mají dneska psychologové tak dobré, z podobných dilemat se musí hroutit kdekdo. Tour de France je pro mne v tomto učebnicový příklad mikrosociálního prostředí, které nutí prakticky všechny aktéry jednat unfair. A není nepochybně jediné. Taky bych připomněl Václava Bělohradského, který kdysi řekl, že bychom se už měli naučit hněvat na systém, nikoli na jeho oběti.

V tomto slova smyslu si myslím, že by se na přístupu k referování o společensko-politických problémech dalo v ČT zapracovat, byť je mi jasné, že většinový divák nebude schopen usledovat detailní analýzu jakéhokoli podobného jevu. Ale kdo jiný by to měl dělat než ČT?

Ona je pravda, že zpravodajství ČT mělo své analytiky, jichž se za éry Petra Dvořáka zbavilo.

Tím mi dáváte za pravdu. Vím samozřejmě, že analytikem ČT byl například Petr Fischer, kterého si nesmírně vážím, nebo Martina Lustigová, se kterou jsme se potkávali na sjezdech politických stran jako novináři. A pak je tu samozřejmě téma, kterého se už dotkl v souvislosti s podivnými výstupy analýzy týmu okolo Jaroslava Formánka můj kolega radní Michael Hauser, to jest, zjednodušeně řečeno, rozdělení prostoru ve vysílání pro pravici a levici. Pokud se totiž bavíme o politice, chtě nechtě se bavíme o pravolevém štěpení a budeme se bavit o tom, které hledisko má větší prostor.

A tu je odpověď nabíledni, její zdůvodnění je logické, avšak také historicky podmíněné politickým vývojem střední Evropy mezi roky 1945 a 1989: Levice se tu v posledních pětadvaceti letech pohybuje v hluboké diskursivní defenzívě. Avšak píše se rok 2014, a co bylo pochopitelné dejme tomu v polovině devadesátých let, nelze dneska obhájit již tak snadno. Ostatně tendence ve společnosti, což ukázaly už prezidentské volby, se posouvá jinam a mám dojem, že se mnoho autorů, které bychom označili za novinářský establishment, pohybuje v jakémsi vakuu. To všechno se propojuje s tématy, o kterých jsem mluvil: na periferii a mimo Prahu je sociální realita výrazně jiná.

Když se ještě vrátím k prezidentským volbám, pokud bychom před druhým kolem udělali sociologické šetření mezi redaktory ČT, nepochybuji, že by dejme tomu osmdesát procent z nich preferovalo volbu Karla Schwarzenberga. Je jasné, že se to nějak musí projevit v jejich práci. To není kritika, ale normální banální konstatování faktů. Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes, Respekt… pamatuji-li si to dobře, všechny noviny a časopisy kromě Práva před druhým kolem prezidentských voleb explicitně podpořily Karla Schwarzenberga.

A teď si vezměte, že Karel Schwarzenberg dostal o půl milionu hlasů méně než Miloš Zeman. To samozřejmě něco o náladách a proměně společnosti říká a je otázka, zda to novináři dostatečně zachytili. Pokud například političtí komentátoři prezidentskou volbu vykreslují jako počátek krize české politiky, tak se podle mého názoru pletou. Neboť volba Miloše Zemana byla už produktem krize, nikoli jejím začátkem. A pokud dnes naznačují, že bychom se mohli ubírat k nějaké formě poloprezidentského systému či dokonce k jakési verzi autoritářštějšího režimu, zapomínají dodat, že volba Miloše Zemana byla reakcí voličů na stále intenzivněji pociťovanou krizi demokracie, nebavíme se tedy jen o krizi ekonomické, ale i o krizi morální a politické. Podle mého soudu je to především krize zastupitelské demokracie, neboť stále více lidí cítí, že je v politice nikdo nezastupuje. Zda byl jejich příklon k Zemanovi reakcí adekvátní, nechám na čtenáři.

Pojďme k hospodaření ČT. Současnému vedení ČT se často vyčítá, že čerpá peníze z fondu, které nastřádal předchozí management Jiřího Janečka, takže jeho hospodaření je de facto ztrátové. Co si o tom myslíte?

Je jasné, že to je problém. Člověk ale musí i při hodnocení této situace vzít v potaz kontext. Politolog Petr Fiala, jeden z mých učitelů na katedře politologie a v současnosti předseda ODS, nám říkával jednu důležitou větu: Každá politika je kritizovatelná. Takže si umím představit, že bych našel argumenty, dle kterých bych tento krok ostře odsoudil, ale nebudu dalším z řady. Potřeboval bych se seznámit s kontextem a s tím, jaké mělo vedení ČT reálné možnosti zvolit jiné řešení situace a zároveň co by tyto jiné varianty znamenaly. Odmítám totiž ČT hodnotit jenom jako ekonomický subjekt, je to jenom jedno hledisko a dokonce bych řekl, že podružné. ČT je primárně médiem veřejné služby, které v demokracii plní nezastupitelné funkce. Zajišťuje veřejnou komunikaci obecně, jde, nebo mělo by jít, o prostor pro kritické diskutování o věcech veřejných, médium veřejné služby by také mělo napomáhat sociální soudržnosti a přispívat k udržení kulturní a hodnotové kontinuity. A pakliže by jiná varianta byla na úkor těchto funkcí, tak je to velmi ošemetné a složité. Bude záležet na tom, které kritérium budeme brát jako hlavní. Já budu vždycky brát za hlavní kritérium veřejné služby. Na předminulém zasedání Rady ČT se toto téma otevřelo, dokonce se to zvrhlo až v debatu o tom, že by se na některé kanály ČT měla vracet reklama. Další variantou je zvýšení koncesionářského poplatku, což je asi politicky neprůchodné, ale nemám to podrobněji zmapované.

Třetí variantou je možnost odpočtu DPH za vybrané televizní poplatky, což je asi nejjednodušší způsob, jak ČT zajistit další finanční prostředky.

Takhle od stolu se to tak jeví, a pakliže to je nejjednodušší – otázka je, zda to je nejprůchodnější varianta – asi bych ji volil, ale jak říkám, musel bych se seznámit s argumentací zastánců všech tří variant. Já osobně jsem z principu proti reklamě, v každém případě ji odmítám na Déčku. Umím si představit debatu o přesunu reklamy z Dvojky na Jedničku, ale neříkám to jako kategorický soud. Principielně jsem proti reklamě.

Jak vnímáte zvýšenou sebeprezentaci ČT po nástupu Petra Dvořáka? Hodně posílilo marketingové a PR oddělení. Velkou roli ve vysílání hraje promo, ČT se tím přibližuje komerčním televizím. Jeden průzkum zaměřený na zpravodajství ČT dokonce zjistil, že z firem, o kterých ČT informuje, se na její obrazovce nejvíc mluví právě o ČT.

Lidsky je člověku trapné, sám sebe chválit. Mně osobně by se to příčilo. I toto je otázka míry. Do jisté míry je to pochopitelné, zvlášť když se pohybujeme v konkurenčním prostředí, chápu, že existuje strategie upozornit na například to, že proběhl ten či onen festival a ČT tam se svými filmy získala několik cen. Samozřejmě by to nemuseli říkat na začátku, v prostředku a na konci zpráv. Popravdě řečeno, tuhle informaci jsem nezaznamenal, takže na ni nemám názor. Pokud to je tak, jak říkáte, že byl proveden průzkum a z něho vyšlo, že ČT je nejčastěji zmiňovanou firmou v Událostech, tak to je skoro komické a mělo by se uvažovat o efektivnější formě crossproma a propagaci ČT na sociálních sítích. Tím bych to uzavřel.

Vraťme se oklikou zpátky k regionům. Co říkáte zaběhnuté praxi, kdy ČT kvůli plnění povinných kvót regionálního vysílání po půlnoci opakuje Události v regionech nebo vysílá ve dvě hodiny ráno pohádky, které byly vyrobeny v Brně nebo Ostravě?

Tento problém má podle mě nejmíň dvě roviny. Pokud se nepletu, tak tato povinnost vznikla v době, kdy ČT měla pouze dva programy. Nyní jich má šest a především poté, co vznikla ČT 24 a ČT Sport, je skoro problematické po ní vůbec něco takového chtít. Bavili jsme se o tom, informoval jsem se a vím o tom. Myslím si, že je rolí Rady ČT, aby o takových věcech s vedením televize mluvila. Všichni tvrdí, že ČT tyto kvóty naplňuje, avšak jen na úkor toho, že se od jedné hodiny v noci do šesté ráno reprízuje tvorba z regionů. Podle mě by v tomto případě měl zareagovat zákonodárce na proměnu situace, protože ČT už nemá dva kanály. Na ČT 24, pokud vysílají zpravodajství od rána do půlnoci, přeci nemůže být 20 procent vysílacího času věnováno regionům.

V zákoně o ČT je spousta bizarností, třeba dodnes se v něm píše, že ČT vysílá na dvou analgových okruzích. Pokud by na tom někdo bazíroval, ČT by musela obnovit nějaký malý analogový vysílač a pustit na něm dva libovolné programy z těch šesti, které provozuje digitálně.

To jsou otázky na zákonodárce.

Pojďme ještě přímo k Petru Dvořákovi. Je to podle vás dobrý ředitel České televize?

Myslím si, že Petr Dvořák je dobrý manažer, ale zároveň – a to se dá krásně ilustrovat na změně tváře zpravodajství – je potřeba do jeho celkového hodnocení zakomponovat vícero hledisek. Dohledal jsem si, že když se ucházel o pozici generálního ředitele, měl radním slíbit, že v případě svého jmenování pověří své podřízené, aby sestavili seznam 80 předních prozaiků a dramatiků, kteří s ČT nikdy nespolupracovali a požádají je, aby buď předložili ČT svůj vlastní námět a nebo nemají-li ho, aby přijali nějaký nabídnutý námět. A po roce a půl, když se seznámil s vnitřním chodem ČT, na otázku tehdejšího předsedy Rady ČT Milana Uhdeho, proč k tomu nedošlo, odpověděl, že to je trošičku složitější.

To mi přijde ilustrativní, souvisí to s tím, jak jsem mluvil o pohledech lidí z vnějšku a zevnitř nějaké instituce, u divadla například o pohledu uvaděčky a diváka. Zkrátka, jaký má vlastně reálný prostor k tomu, aby prováděl nějaké radikální změny v ČT? Neumím si představit, že by mohl jít proti celému tomu komplexu, musí lidi uvnitř ČT spíše přesvědčit, přetáhnout na svou stranu, získat si je. Když je nepřesvědčí, tak se mu může stát to, co se přihodilo při restruktualizaci zpravodajství s Danielou Drtinovou. Tím neříkám, že to bylo jenom takhle.

Nebo další příklad: podle mě jakýkoli člověk, který by se hlásil na pozici generálního ředitele s myšlenkou nějaké razantní proměny, na sebe buď prozrazuje, že je neznalý toho prostředí, a nebo, že je tak sebejistý, že si myslí, že změny prosadí, aniž by potřeboval nějaké spojence uvnitř té instituce. Ale nakonec se mu to beztak za standardních okolností nemůže podařit, tím neříkám, že nemám pochopení pro vizionáře. Petru Dvořákovi se naopak podařilo zavést funkční systém producentských skupin pro práci s autory. Je dobře, že díky tomu s ČT spolupracují lidé, kteří jsou úspěšní na divadle, ve filmu, v próze…

V jakékoli takto velké instituci je dost převažující jakýsi prvek kontinuity a setrvačnosti, její povaha je značně konzervativní a inovace vstřebává spíše opatrně. Zároveň tam jsou nejspíš i vnější tlaky. Mě by například zajímalo, jak je možné, že se z veřejnoprávní televize úplně vytratila politická satira? V polovině devadesátých let, když jsem dospíval, a řeklo se ČT, napadlo mě Čtvrtníček a Česká soda. Kam jsme se dopracovali, že v roce 2014 nic takového ČT nevysílá? Asi to vypovídá něco o poměrech v naší společnosti, na politické scéně, ale i v ČT.

Jestli to není tím, že ředitel ČT je vyloženě politická funkce a bez podpory politiků se neobejde, tak je nechce provokovat nějakou satirou.

IAC19

Možné to je.

Foto: archiv Vratislava Dostála

Našli jste v článku chybu?