Deník MF Dnes přinesl minulý týden zajímavý rozhovor s Besselem Kokem. Čtenáři Lupy si jej snad ještě budou pamatovat jako člověka, který v České republice reprezentoval konsorcium TelSource coby strategického partnera Českého Telecomu (resp. do roku 2000 ještě SPT Telecomu). V rámci zmíněného rozhovoru přitom zazněly některé myšlenky a postřehy, jež sice nejsou nijak převratné, ale přesto mohou posloužit k lepšímu pochopení a docenění nedávné telekomunikační historie.
Jak strategický partner k majoritě přišel
Na úvod si velmi stručně zrekapitulujme historická fakta: v roce 1994 tehdejší Klausova vláda rozhodla, že prioritou rozvoje telekomunikací je rozvoj pevné sítě a zdvojnásobení počtu pevných linek a že na takovýto úkol nestačí SPT Telecom sám. Vypsala tedy výběrové řízení na strategického partnera, který měl do SPT Telecomu vstoupit. Ještě předtím ale vláda jasně a zřetelně deklarovala (v rámci Hlavních zásad státní telekomunikační politiky), že vítěz výběrového řízení získá 27 procent akcií a že:
Strategický partner akciové společnosti SPT Telecom bude v rámci akciové společnosti disponovat pravomocemi odpovídajícími jeho majetkovému podílu.
Vítězem se stalo konsorcium TelSource, jež skutečně získalo 27 procent akcií, tedy minoritu – ale k ní dostalo majoritu v řízení Českého Telecomu, skrze tři posty v pětičlenném Provozním výboru, který Český Telecom fakticky řídil. Předsedou provozního výboru sice byl český generální ředitel (dlouhá léta Svatoslav Novák), ale vedle něj už byl ve výboru jen jeden další Čech (do roku 1999 Michal Čupa). Další tři členové Provozního výboru se rekrutovali ze zástupců tří členů konsorcia TelSource: Bessel Kok (místopředseda Provozního výboru, zřejmě za KPN), Urs Kamber (Swisscom) a James A. Hubbley (AT&T).
Tolik tedy k docenění toho, jaké slovo měl v Telecomu strategický partner – i k pochopení slov Bessela Koka, který byl nejvyšším představitelem konsorcia TelSource v Českém Telecomu.
Co bylo největší chybou?
Jednou z otázek zmíněného rozhovoru pro MF Dnes bylo i to, jak se za osm let svého trvání změnila jeho mise v Českém Telecomu. V závěru odpovědi Bessel Kok připouští i určité vlastní chyby:
Na začátku jsem strkal svůj nos do všeho a byl jsem takový profesor, který všem vysvětloval, co je dobré a co špatné. Pak jsem se snažil víc vybudovat vztahy mezi Čechy a TelSource. Myslím, že se mi to podařilo, protože Češi ve firmě byli hodně zklamaní, když nevyšlo to, aby se TelSource účastnil privatizace. Ale udělal jsem i nějaké chyby.
Jaké chyby to ale byly? Co bylo největší chybou?
Asi to, že jsem dost netlačil Internet. Cizinci byli vůči němu skeptičtí a já jsem se tomu dostatečně nepostavil a ty obavy nerozptýlil. Takže Telecom se na explozi Internetu špatně připravil, i když tak ušetřil peníze. S Internetem jsme měli začít daleko dřív. A já se za to cítím částečně odpovědný. Protože jsme se mohli pohnout rychleji.
Bessel Kok, který v kritické době fakticky vládnul Českému Telecomu, v tom ale není sám. Ani oficiální vládní koncepce nedokázaly včas rozpoznat význam Internetu a reagovat na něj. Že o Internetu nic netušila vládní koncepce z roku 1994, která vytyčila cíl „zdvojnásobit počet pevných linek“, lze snad ještě pochopit. Stejně tak ale o Internetu nic netušila ani následná koncepce – Národní telekomunikační politika – ze 14. dubna 1999. Ani ona nedokázala včas zareagovat na již zjevné trendy telekomunikačního trhu v České republice (ve prospěch mobilních komunikací a Internetu) a přeskupit priority: konstatovat, že další rozšiřování pevné sítě, i do těch nejzazších lokalit, se již nevyplatí (vzhledem k možnostem, jež dávají mobilní sítě), zastavit toto rozšiřování a soustředit se na využití již existující pevné infrastruktury sítě, nejlépe pro potřeby Internetu.
Extenzivní rozvoj pevné sítě, za cenu obrovských investic, tak nadále pokračoval, jako kdyby vůbec nedocházelo k masovému odlivu uživatelů do mobilních sítí a poklesu zájmu o linky pevné. Hlavní strategický cíl, vytčený v roce 1994 – tedy zdvojnásobit do konce roku 2000 počet pevných linek (na více jak čtyři miliony) – se nakonec nepodařilo splnit. Ne snad již kvůli tomu, že by Český Telecom nebyl schopen zřídit takový počet pevných linek, ale už kvůli tomu, že o ně nebyl mezi uživateli zájem.
Podobně tomu je s Internetem přes dial-up. Nejen že s ním Český Telecom sám přišel pozdě (jak připouští i Bessel Kok), ale hlavně k němu stále přistupuje ve stejném duchu, jako když v polovině devadesátých let obléhaly Český Telecom davy neuspokojených žadatelů – soustřeďuje svou pozornost na obranu své sítě před těmito potenciálními zákazníky. Místo toho, aby zájemce stimuloval k většímu a intenzivnějšímu používání, stále hledá cesty, jak regulovat poptávku a chování zákazníka. Jako kdyby mu stále nedošlo, že o zákazníka dnes již musí bojovat, a ne se před ním bránit.
Důsledky je názorně vidět na tom, jak se v České republice rozvíjí „úzkopásmové“ připojení k Internetu. Zájemci o neměřené připojení stále více migrují k připojení mobilnímu, a nedávné výsledky iAuditu potvrzují jeho výrazný nástup. Jen služba Eurotel Data NonStop vykazuje za posledních 15 týdnů průměrný přírůstek cca 1600 unikátních uživatelů týdně (druhý lednový týden jejich počet překročil 40000 a stále roste). To vcelku koreluje s nedávným prohlášením šéfa Eurotelu Terrence Waleskiho, že před Vánoci prodali někdy až 500 nových připojení denně (odmyslíme-li si určité „nákupní špičky“). Jelikož jde o mobilní připojení zpoplatněné paušálně, výnos poskytovatelů je zde přímo úměrný počtu zákazníků vlastnících toto připojení. Naopak když Český Telecom místo paušálního dial-upu nabízí pouze minutové zpoplatnění (pomineme-li platbu předem ve formě časových kreditů), jsou jeho výnosy závislé na počtu provolaných minut. A ty ve třetím loňském kvartále klesaly. Výsledky za čtvrtý kvartál ještě nejsou známy, ale silně pochybuji, že by provolané minuty nějak výrazněji stoupaly. Spíše naopak.
Jak to bylo s Eurotelem?
Vraťme se ale zpět k rozhovoru MF Dnes s Besselem Kokem. Vyjadřuje se v něm totiž i ke svému podílu na úspěchu mobilních komunikací v České republice.
Opět ale nejprve malá exkurze do české telekomunikační historie. Společnost Eurotel byla založena 16. listopadu 1990 jako společný podnik tehdejší Správy pošt a telekomunikací (SPT Praha) a US West a Bell Atlantic s tím, že česká strana měla majoritní 51procentní podíl. O „rozložení sil“ v podobě manažerských pravomocí se ale oficiálně moc nevědělo. Neoficiálně se hovořilo o podobné situaci jako v SPT Telecomu – že minoritní vlastník má naopak rozhodující slovo, pokud jde o manažerské pravomoci. To se následně muselo projevit při snahách o (do)privatizaci Českého Telecomu.
Nyní to potvrzuje i sám Bessel Kok, když se v rozhovoru pro MF Dnes vyjadřuje ke dvěma překážkám, které překazily dosavadní pokusy o (do)privatizaci Českého Telecomu v situaci, kdy strategický partner již neměl o koupi zájem. Jednou z nich byla smlouva o společném prodeji mezi českým státem a strategickým partnerem, v České republice reprezentovaným právě Besslem Kokem (zde označovaná jako „tag-along agreement“). Druhou pak to, že v Eurotelu vládli minoritní vlastníci:
Vláda už neměla jinou možnost než pokračovat v privatizaci. Tak jsme uzavřeli tu slavnou dohodu o společném prodeji, ten tag-along agreement.
Politici tvrdili, že právě ta zhatila privatizaci Telecomu v roce 2002.
Ano, někteří to tvrdili. Ale to nebyl jediný handicap toho prodeje.
Je teď větší šance Telecom prodat?
Minimálně se dá říct, že ony dva handicapy, které tehdy existovaly, už nehrozí. Kromě tag-along dohody to byla ještě manažerská kontrola Eurotelu v rukou amerických operátorů. To se však vyřešilo, když Telecom odkoupil zbývající podíl v Eurotelu. Takže firma je volná.
Kdo prosadil GSM v ČR?
S tvrzením pana Koka, že manažerská kontrola Eurotelu byla v rukou amerických operátorů, souvisí i následující tvrzení, v němž si připisuje zásluhy za prosazení GSM v České republice – i přesto, že minoritní vlastník s manažerskou kontrolou byl proti:
Ale zase jsem se hodně zasadil o mobily. V červnu 1995, když jsme se já a tehdejší šéf Telecomu Novák sešli s americkými spoluvlastníky Eurotelu (Verizon a AT&T), moc jsme se pohádali. Oni chtěli odložit spuštění GSM telefonů a my byli proti. Tehdy se navíc mobily považovaly za symbol luxusu, který se hodí leda pro vlastníky BMW.
Faktem je, že Eurotel spustil svou GSM síť téměř přesně za rok od zmiňované návštěvy: 1. července 1996. Čí zásluha to byla?
ČLÁNKY DO MAILU