Začíná další pokus o privatizaci Telecomu

Privatizace Českého Telecomu připomíná notně obehranou písničku, která se hraje již pořádně dlouho, má období své největší slávy dávno za sebou a lidé už ji přestávají byť jen vnímat. Pravdou je, že šance dostat za Český Telecom téměř 200 miliard korun, jak si ještě v březnu 2000 myslel tehdejší předseda vlády Miloš Zeman, je už definitivně pryč. Na druhou stranu má stále ještě velký smysl pokoušet se o (do)privatizaci znovu, i po předchozích neúspěších. Vybrakovaná státní kasa jistě bude vděčná i za zhruba čtvrtinou částku (odhady výnosů z prodeje státního podílu se dnes pohybují kolem 50 miliard korun), ale především to umožní urovnat významné „nestandardnosti“ v sektoru telekomunikací. Snad nemusím rozvádět, v jak schizofrenní pozici se stále nachází stát, jenž by na jedné straně měl podporovat a rozvíjet konkurenci na telekomunikačním trhu a nikomu nenadržovat, a na straně druhé se jako majoritní vlastník má starat o Český Telecom s péčí řádného hospodáře a zvyšovat jeho tržní hodnotu i celkovou prosperitu.

Než se ale dáme do podrobností o současném kroku vlády, který odstartoval další pokus o (do)privatizaci, dovolím si malé zamyšlení nad dosavadním vývojem snah o privatizaci.

Proč se dosud privatizace nepodařila?

S (do)privatizací Českého Telecomu, přesněji s prodejem majoritního podílu v rukou státu, se počítalo již dávno – snad si mohu dovolit vyjádřit názor, že již za působení strategického partnera (konsorcia TelSource) se odhadovalo, že právě on by mohl mít velký zájem v Českém Telecomu zůstat a získat v něm majoritu. Proto se jistou dobu ani žádní další zájemci moc nehledali, a čekalo se, jak se vyjádří právě strategický partner.

Nejlepší doba pro prodej přitom tiše plynula a během ní se objevilo i několik pokusů o (do)privatizaci poněkud „mimo oficiálně zamýšlenou linii“ (například formou joint venture s KPNQwest či manévrem, v rámci něhož by Český Telecom koupil sám sebe). Teprve když se situace telekomunikačního sektoru celosvětově zhoršila, se strategický partner konečně rozhodl – a to negativně – načež započalo hledání „vnějších“ kupců. Přitom se ale narazilo na dva okruhy „problémů“, jež bylo třeba vyřešit:

• na majoritní (51procentní), ale nikoli výhradní vlastnictví Eurotelu, se kterým byly spojeny určité vzájemné vazby a závazky mezi oběma vlastníky (Českým Telecomem a konsorciem Atlantic West)
• na zájmy strategického partnera, jenž sám vlastnil 27 procent akcií Českého Telecomu a kontroloval dalších 6,4 procenta, čím vlastnil tzv. blokační minoritu

Významnější překážkou se nakonec ukázalo být vypořádání zájmů strategického partnera. Stát s ním sice nejprve uzavřel (v červnu 2001) dohodu o společném postupu při prodeji Českého Telecomu, ale na podzim roku 2002, když už si stát dokonce našel a odsouhlasil kupce (konsorcium Deutsche Bank a Tele Danmark), právě nevypořádání zájmů strategického partnera celý obchod nakonec zhatilo.

Co se v poslední době změnilo?

Zmíněné dvě překážky, v podobě nevýhradního vlastnictví Eurotelu a nutnosti respektovat zájmy strategického partnera, se však v poslední době vyřešily. Čtenáři Lupy jistě dobře vědí, že Český Telecom nakonec odkoupil zbývající podíl v Eurotelu a ke konci loňského listopadu se stal jeho výlučným vlastníkem. To jednak výrazně zvýšilo jeho tržní hodnotu, ale současně to i významně „vyjasnilo“ právní aspekty, vztahy a pravomoci vůči mobilnímu operátorovi, a tím usnadnilo jeho prodej – ať již samostatně, nebo jako přímé součásti Českého Telecomu.

Také závazky vůči strategickému partnerovi se vyřešily. Nikoli tím, že by smlouva o společném postupu již skončila, ale jednoduše tak, že původní strategický partner všechny své akcie rozprodal a přestal být i jen minoritním vlastníkem Českého Telecomu. Stát se tak již nemusí při svém dalším rozhodování ohlížet na své závazky vůči tomuto (dnes již bývalému) strategickému partnerovi.

Jak jsou rozdány karty nyní?

Nový pokus o (do)privatizaci státního podílu v Českém Telecomu tedy může začít s podstatně „čistším stolem“ a „volnějšíma rukama“. Stále však bude probíhat „standardní cestou“, což znamená, že nejprve bude vybrán privatizační poradce, který následně navrhne vládě nejvhodnější postup privatizace. Teprve až si vláda z navržených variant vybere a vybranou variantu schválí včetně konkrétních podmínek, začne samotný výběr kupce.

Časový horizont tohoto postupu je zatím narýsován jen z části, a to včerejším rozhodnutím vlády, jež uložila ministru financí vybrat poradce do konce května t.r. Další milníky pak lze jen odhadovat – ve druhé polovině letošního roku by mohl probíhat vlastní výběr uchazečů, a pokud bude úspěšný, mohl by se vítěz ujmout vlády v Českému Telecomu někdy počátkem příštího roku. To vše samozřejmě za předpokladu, že poradce navrhne a vláda schválí strategii přímého prodeje majoritního podílu jednomu konkrétnímu zájemci.

Podle dostupných signálů se vedle této varianty uvažuje také o tom, že by státem vlastněný majoritní balík akcií byl prodán na burze.

Kdo bude držet bank?

Zajímavým aspektem včera odstartovaného pokusu o privatizaci je skutečnost, že jeho řízením je pověřeno ministerstvo financí, a nikoli ministerstvo informatiky. Mlynářovo ministerstvo však rozhodně nebude vyřazeno ze hry – bude hrát roli odborného garanta, zastoupeného mj. i v nově zřízené komisi, která bude na celý proces privatizace dohlížet (po dvou zástupcích tam budou mít MF ČR, FNM a MI ČR a jednoho zástupce MV ČR).

„Síla“ jednotlivých resortů bude jistě rozhodovat v situaci, kdy bude na výběr několik možných variant. Třeba mezi tím, zda by kupcem mohl být pouze finanční investor (s čímž by možná mohlo souhlasit MF ČR), nebo zda kupec bude muset být z oboru telekomunikací, případně být konsorciem s alespoň jedním členem z oboru telekomunikací (to byl zásadní požadavek v předcházejícím pokusu o privatizaci, a i dnes jej zastává ministerstvo informatiky).

Jsou zájemci?

Ještě nepříliš dávno Vladimír Mlynář v médiích konstatoval, že se mu žádní zájemci o Český Telecom nehlásí. To se ale změnilo, protože nějací se mu mezitím již přihlásili. Oficiálně potvrzen je opětovný zájem dánského TDC, neoficiálně se spekuluje také o zájmu švýcarského Swisscomu, finanční skupiny PPF a rovněž o mobilních gigantech Orange a Vodafone (kteří jistě budou mít zacíleno hlavně na Eurotel).

Na skutečné „námluvy“ si ale budeme muset počkat až na druhou polovinu letošního roku, kdy by teprve mělo začít vlastní výběrové řízení. Ministerstvo informatiky prý bude prosazovat dvoukolovou soutěž, ale definitivní slovo bude mít vláda, po návrzích privatizačního poradce.

Co to udělá s Telecomem?

Prodej majoritního podílu v takovém podniku, jakým je Český Telecom, a vypořádání všech souvisejících záležitostí jistě není žádnou maličkostí. Na druhou stranu nejméně roční „průběh prací“ také může mít velmi závažné dopady pro celý sektor telekomunikací v České republice. Současná situace totiž vyžaduje poměrně zásadní kroky i na straně Českého Telecomu, má-li tento reagovat na současné trendy, v rámci nichž mu ubývají zákazníci, klesají výnosy a vytrácí se šance, které se již nebudou nikdy opakovat. I Český Telecom bude muset dříve či později přijmout další závažná rozhodnutí, jež ovlivní jak jeho vlastní budoucnost, tak i budoucnost celého telekomunikačního trhu v České republice. Ale jaký mandát k tomu bude mít jeho nejvyšší vedení? Bude to „stop-stav“ na jakékoli zásadnější kroky do příchodu nového vlastníka? Nebo to bude mandát činit zásadní rozhodnutí ve prospěch zvyšování hodnoty prodávaného státního podílu? Nebo to bude mandát rozhodovat se ve prospěch rozvoje celého trhu a v zájmu uživatelů telekomunikačních služeb?